Táborská republika. Díl 2, Na množství nehleďte

16.01.2023

Druhý díl vylepšuje ten prvý. Pokud ten první trochu trpěl tím, že byl vlastně velkou expozicí celé táborské a husitské myšlenky, a honil mnoho dějů malých i velkých najednou, druhý díl je sevřenější a nabral onen Kaplického pověstný vyprávěcí tah. Asi je to tím, že má také ústřední postavu, Prokopa Holého, který je (samozřejmě jako v předchozím díle Žižka) tahounem, ale zároveň se mu celé bratrstvo trochu rozpadá pod rukama. Nevycházím z údivu, že komunisté tento román vydali hned takto dvakrát za sebou (jednou bez ilustrací a za tři roky hned s ilustracemi), protože je to naprosto přesná paralela k tomu, že vize komunismu nemyslí na člověka. Idea naprosté rovnoprávnosti a společenského řízení se postupně rozpadá, jak se a) ukazuje, že je opravdu nerealizovatelná, aniž by byla ve společnosti hierarchie (tj. noví páni, rychtáři, hejtmani), b) že socializovaný člověk se prostě nemůže úplně vzdát soukromého vlastnictví a soukromých zájmů - nejen díky svým osobním vlastnostem (mít se lépe, nebo alespoň stejně dobře, a udělat pro to cokoliv), ale proto, že společnost bez interakce - obchodu, řemesel apod. nemůže prostě fungovat. Zde připomínám opět skvělý román Čevengur, kde je to dotaženo ad absurdum, a kde se postavy vstoupivší do komunismu potácejí tajgou a absolutně nevědí, co dělat, jaký je smysl života a jedí při tom kořínky toho, co samo vyroste. Tady na Táboře se rozvíjejí řemesla, někteří hamoní, jiní kradou a smilní, a ani to, že v jejich čele je kněz, nepomáhá. Jednota táborských, Pražanů a sirotků se postupně rozpadá a ani zpěv Ktož sú boží bojovníci, už nepomáhá. A uplynulo jen deset let. Však podívejme se na nás - jaké ideály byly v roce 1990 a co máme dnes. Tedy takhle - máme všechno, nač si vzpomeneme, ale kde je ideál? Kam směřujeme? A díky tomu věříme kdekomu, například kšeftařům, co se dostali do politiky.

16.03.2019

Ve druhém díle se stává v knize ústřední postavou kališníků kněz Prokop Holý. Ačkoliv je území jejich vlivu stále větší, nejednotnost se prohlubuje. Bojovníky sice spojuje stále jakási ústřední idea, ale slouží jim vlastně jako jakási záštita k činům, které provádějí. Pro obyčejný lid je prakticky lhostejné, jaké vojsko zrovna krajem táhne, protože vždy to pro něj znamená jen újmu jak na majetku, tak na životech. V konání po vítězných bitvách se jen díky husitským praporům dá poznat, která strana zvítězila. V těchto dobách postihují husitská vojska také první ne sice zásadní, ale také ne bezvýznamné, porážky. Ty jsou vlastně výsledkem oné nejednotnosti a také potřeby kořisti a obživy, jelikož neustálým válčením se stávají velké části země zplundrované.
Poslední kapitola tohoto dílu, nás přivádí těsně před začátek velké a důležité bitvy. Husitské vojsko zaujímá obranné postavení a Prokop Holý pevně věří, že Bůh je na jejich straně. Tím místem je Lipská hora nedaleko neznáme vísky Lipany...