Svet za chrbtom

11.08.2018

Svět v zádech je naprosto fenomenální. Nekompromisní sonda do nitra maniodepresivní mysli, která je fascinující, ohromující i skličující a děsivá zároveň. Thomas Melle to vzhledem ke své diagnóze neměl v životě jednoduché, ale pere se s tím statečně, a svou otevřenou zpovědí dává možnost nahlédnout do svého světa i ostatním, kteří mají to štěstí a podobnou psychickou zátěží netrpí. Rozhodně jedna z nejlepších knížek, které jsem za letošní rok četla. Silně na mě zapůsobila a doporučuji ji kudy chodím.

29.07.2018

tohle byla malá bomba :) a Thomasovi přeju výdrž v užívání léků !!!!

23.07.2018

Začala jsem číst a okamžitě jsem si vzpomněla na Otu Pavla a na Williama Styrona, na stejně skvělé autory se stejnou nemocí. Ale na rozdíl od nich mi Thomas Melle je velmi nesympatický. Za své hrozné chování v atakách nemoci samozřejmě nemohl, ale v mezidobí měl možnost pokračovat v léčbě, jednat cílevědomě, neopíjet se, sportovat, napravit, co kde způsobil - ale místo toho se dál choval naprosto nezodpovědně. On i cituje z lékařské zprávy -,,nadužívání alkoholu, chybí dostatečný náhled na léčbu, medikace se nedodržuje"... V podstatě byl nepříjemný protivný a obtížný pro všechny (společnost, lékaře, přátele) i v době, kdy netrpěl ani mánií ani depresí.

06.07.2018

Byl to boj, ale dočetla jsem. Pokud chcete mít pochmurnou náladu a cítit se dost mizerně, tak hurá do téhle knížky. Možná to je její úmysl vdechnout do vás zmatek a paranoiu, že i ve vás je cosi maniodepresivního !!!! :) Ale za mne jednou stačilo.

26.06.2018

Chtěla jsem vědět proč, chtěla jsem vědět jak, chtěla jsem znát. Chtěla jsem prostě jenom pochopit. Ale nikdo neví jak tahle nemoc nebo porucha vlastně funguje, jak fungují léky. Každý člověk je originál. Každý je jinak nastaven. Je to jako s výstřelem do tmy. Vidíme jen záblesk a zaslechneme výstřel. Můžeme jít za tím zábleskem a výstřelem, ale nenajdeme nic, protože není nic vidět a ani slyšet. Získala jsem jiný pohled na věc nebo spíše nadhled. Jinak se dívám i na lidi kolem sebe. Něco se změnilo nebo jsem se změnila já.Necítím se jako nalomená větev. Jsem jen citlivější na to, co se kolem mě děje a možná, že znám i svůj osud. Je to výhra nebo prokletí? Každopádně jde o dvousečnou zbraň. Nikdy jsem si nemyslela, že blázni jsou zločinci. Jsou to jen nemocní a nepochopení lidé, co musí každý den bojovat jen o samotné bytí a existenci na tomhle světě a to je stojí mnoho sil. Pro umělce může být tato nemoc pozitivní, ale pro normálního (obyčejného) člověka je bolestná a zraňující. Moje mamka BAP má již delší dobu diagnostikovanou, takže i já jsem do vínku dostala taky jisté vlohy. Mé milované kamarádce ji diagnostikovali poměrně nedávno, po nepěkných excesech, ze kterých jsem ji tahala a tahám ji pořád. Musím před panem Mellem smeknout. Taková zpověď ho musela stát mnoho sil a ty potřebuje pro svou každodenní bitvu, kterou musí vyhrávat. Ta válečná vřava se odehrává v jeho rozdrásaném nitru (hlavě), což je peklo na zemi a očistec zároveň. Určitě tohle byla i Melleho autoterapie. Pak kniha účel taky splnila, protože se ze svých zážitků vypsal a vyventiloval je ven. Nedusil je v sobě. Ztrácet kontrolu nad sebou a vidět jak se mí blízcí a kamarádi otáčejí zády, je něco strašného. Ale tahle kniha je i o naději, že zase budu mít svůj život ve vlastních rukách, že ho budu zase kočírovat, ovládat a ne se nechat ovládat jako loutka. Tohle je pro mě dokonalé svědectví o nemoci (poruše), o které se mnoho neví a hlavně se o ní nemluví, protože je těžko pochopitelná a uchopitelná a lidi vyčleňuje ze stáda. Chtěla jsem tomu, co se děje přijít na kloub, místo toho stojím na startovní čáře maratonu a dostala životní lekci z pokory a trpělivosti. Nečte se ta kniha lehce.

19.06.2018

Ač autora jako osobnost velmi obdivuji, kniha se mi velmi špatně četla a celkově na mě příliš nezapůsobila. Nicméně jsem vděčná za informace o bipolární poruše, které jsem díky knize načerpala.

14.06.2018

Bolí bolí bolí bolí bolí... Přesně popsáno - skvostně napsáno. Nutná součást "světa v zádech" v jakémkoli smyslu.

07.06.2018

Přestože nám maniodeprese ve vzdálenější rodině pobíhá s diagnózou a v mnohem bližší možná pobíhala bez diagnózy, nic moc jsem o ní nevěděla. V tomto ohledu byl Svět v zádech fascinující přednáškou na téma, co všechno nám v 21. století stále může zničit život, aniž by někdo vůbec věděl, proč se tak děje nebo jak to zastavit. Pan Melle rozhodně zaslouží hlubokou poklonu. Spousta lidí nezvládla svůj život postavit zpátky do lajny po jednom větším otřesu s vědomím, že další takový už nejspíš nepřijde. Pan Melle už zažil tři a tu jistotu dalšího má. Přesto se snaží bojovat dál. Propadne se do zlého snu, o všechno přijde, probudí se a začne stavět. I jako vzdálený divák usazený v relativním bezpečí jsem se musela ptát, jestli to vůbec má cenu, když... Tak kde tu sílu bere on?

Po obsahové stránce tedy nelze knihu než doporučit. Je to vlastně přesně ten důvod, proč knihy čtu - abych byť jen zprostředkovaně prožila situace, v nichž jsem se nikdy neocitla, a rozšířila si obzory. Po literární stránce se ale připravte na to, že se text nebude číst vyloženě dobře. Myšlenky jsou často zmatené. Chvíli se dlouho bazíruje na maličkostech, pak se udělá rychlý skok vpřed. Začne se jedno, skončí se u druhého. Některé pasáže jsem musela číst vícekrát, abych si věty správně poskládala a vydolovala z nich smysl. Moc nepomáhá ani to, že autor nerozlišuje (což je vzhledem k jeho nemoci pochopitelné), kdy mluví se skutečnými osobami a kdy se smyšlenými. Překlad mi občas přišel kostrbatý, ale vzhledem ke složitosti původního textu a jeho zmatenosti se tomu asi nelze divit. Vyloženě mu vytýkám jen nepřechylování ženských jmen, které do toho zmatku vznášelo ještě víc bordelu. A navíc to působilo humorně, když se pak mezi těmi nepřechýlenými příjmeními objevilo jedno přechýlené, neb šlo o ustálený překlad divadelní hry.

11.05.2018

Byla to moc zajímavá kniha, měla jsem možnost nahlédnout do problematiky tajuplné maniodepresivní poruchy, dostat se do hlavy člověka touto nemocí postiženého. Zjistit, jak negativně dokáže ovlivnit život, jak dokáže zničit mladého člověka s vizí a spoustou plánů.... A navíc to bylo skutečné.

30.03.2018

Obdivuju autora, že se pustil do tak těžkého tématu a popisoval vše: kam ho nemoc dostala, co si s ní prožil a jak se kvůli ní choval a zajímá mě, jestli se toho v reálu dělo třeba i víc nebo byl v knize opravdu bezprostřední. Ono, řekne se to lehko, vykreslit svůj život a myšlenky, ale psát o tom, že na někoho křičíte, že si myslíte, že s vámi mluví celebrity, utrácet jak divý apod., musí být obtížné, protože samozřejmě pak autor působí jako blázen a cením si, že se rozhodl knihu vůbec publikovat.

Popisy mánie a deprese byly děsivé. Při mánii všechny ty myšlenky, které zahlcovaly hlavu, reakce autora na podněty, opakované navštěvování všemožných léčeben a nejhorší? Pro mě asi představa, že na to celé pak zapomenu a nebudu vědět, že jsem to opravdu udělal, uvědomit si všechny ty činy. Všechny zážitky jsou barvitě vykreslovány a je těžké pochopit, kde se to v té hlavě bere a hlavně proč. Při depresi skvěle popsána nechuť ke všemu, stavy „je mi všechno jedno“ a pocity bezmoci a nicoty.

Váhal jsem, jestli knihu opravdu číst kvůli tomu, že se v ní takřka neobjevuje přímá řeč, takže jde hlavně o popisování událostí, přeletů myšlenek v hlavě a jejich následků, a já měl strach, že mě to nebude bavit. Jak jsem napsal, autor o sobě napíše všechno, nezapomene na dětství, které ho ovlivnilo, na večírky, na pobyt v léčebně, je velmi upřímný a i když je to, co se mu přihodilo, dost děsivé, stránky mizí, protože roste zájem o to vědět, co se stane dál. Přál bych autorovi, aby už nemusel takové stavy vůbec kdy prožívat.

Bipolární afektivní porucha je nevyléčitelná a autor umožnil nahlédnout do hlavy nemocného a ukázat, jaký to je pocit. Knihu bych doporučil hlavně těm, kteří znají někoho s nemocí, aby ho mohli nějak pochopit a pokusit se tolerovat všechny nepříjemné stavy, které ho doprovází. Za mě skvěle napsáno, ale nečekám, že se kdy ke knize vrátím… Občas opravdu depresivní a těžká. :/