Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31200/mid_sto-roku-samoty-LIS-31200.png
4
2100
2100
Román, považovaný za jedno z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy, vyšel poprvé roku 1967. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví příhody šesti generací rodiny Buendíů žijících ve fiktivním tropickém městečku Macondo. Můžeme ho číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1986 , OdeonOriginální název:
Cien años de soledad , 1967
více info...
Přidat komentář
Sto roků samoty je geniální, originální, ale chvílemi i krutá a bizarní rodinná sága, kde sledujeme šest generací Buendíů v městečku Macondo, kde zažili nespavou nemoc, spojenou se ztrátou paměti, války mezi liberály a konzervativci, i několik let v kuse trvající déšť.
Já tenhle styl miluju, kdy jedna postava se zničehonic vznese do nebe a navždy zmizí i s prostěradly, které věšela, a další postava prosí Boha, aby vrátil alespoň ty prostěradla.
Stal se také inspirací pro další autory, píšící ve stylu magického realismu. Ze začátku jsem měla pocit velké podobnosti s Černým cukrem hlavně atmosférou a námětem pokladu.
Škoda, že jsem až ke konci objevila rodokmen Buendíových, ale i tak jsem si ho vypsala. Totiž všechny mužské postavy se jmenují Aureliano nebo José Arcadio, takže je lehké se v tom trochu ztratit. Pokud jste náhodou nečetli a máte rádi magický realismus stejně jako já, tak doporučuju všema deseti. Na poslední stránce jsem měla husí kůži...
Od té doby, co jsem četl Lásku za časů cholery od Márqueze, jsem měl tohoto spisovatele rád. Ke Stům roků samoty jsem se dostal potom, co jsem zjistil, že jde o jednu z nejpřekládanějších knih všech dob. Byl jsem na ni velmi zvědavý. Tato kniha tedy spolu s Alchymistou od Coelha patří mezi nejznámější literární díla Latinské Ameriky.
Jak už bylo v komentářích několikrát řečeno, děj se nesleduje snadno. Je to proto, že se toho děje hodně, vystupuje zde spousta postav, které se jmenují podobně, a nakonec je to veskrze smutný příběh. Sám jsem často hledal motivace, proč ve čtení pokračovat. Zvládl jsem tak knihu přečíst přesně do poloviny. Potom jsem objevil audioknihu, kterou jsem začal poslouchat od začátku. A když jsem věděl, co se bude dít, víc se soustředil, jak je to řečeno a kdo je která postava, mnohem více jsem knihu oceňoval. Márquez nedostal Nobelovu cenu pro nic za nic a dokáže psát jako nikdo jiný. Tím myslím, že má specifický styl. Jednak je to všude zmiňovaný magický realismus, který přispívá k tomu, že nikdy vlastně úplně nevíte, co bude následovat. Osobně v jeho psaní vidím také jistý nadhled a ironii, která člověka povznáší nad všemi útrapami lidí, a některé scény jsou vyloženě komické. Každý ze členů Buendíů trpí nějakým hříchem a nemyslím tím povahovou vadu, ale skutečným hříchem, jako vraždou nebo cizoložstvím. Stále je tu ale místo pro určitou naději...
Knihu lze bezpochyby označit za mistrovské dílo.
Kniha, která se nečte snadno. Jména se dědí po několik generací Buendínů, takže udržet se v dějové lince je občas poněkud náročné. V průběhu knihy čtenář krásně sleduje zajímavé odcizení od přirozenosti člověka. Jak málo generací stačí abychom zapomněli na prasečí ocásek. V počátku, kdy se Macondo zakládá, žijí lidé jaksi v souladu s přírodou, ale čím více je rod usedlý a zpohodlnělý, tím více podléhá svodům "civilizovaného" světa.
Rodina Buendínů byla naprosté osobnostní panoptikum. Ovšem kdo si dovolí říci, že je jeho rodina není tak trochu panoptikum? Každá postava byla zajímavá, živá až skoro opravdová.
Kdokoli kdo se rozhodne s Buendíny prožít sto roků samoty je na konci odměněn naprosto famózním koncem.
Žiaľ, nebavilo ma to od začiatku do konca. Čítal som ďalej len zo zotrvačnosti a možno som dúfal, že sa to trochu zlepší. Ale nezlepšilo. Zároveň som nechcel udeliť najhoršie hodnotenie s tým, že by som román nedočítal. Možno aj to prispelo k mojej nechuti, ale asi nikdy som pri čítaní literárneho diela takto netrpel. Dej sa mi zdal neprehľadný, rovnaké mená postáv tomu nepomáhali, hoci chápem, čo sa tým snažil autor dosiahnuť. Vo všeobecnosti ma román nezaujal, nevyskytlo sa v ňom nič, čoho by som sa chytil. Možno si ho skúsim prečítať znovu o desať-pätnásť rokov. A možno o sto.
S komentářem jsem čekala, protože jsem dojmy z téhle knížky musela trochu vstřebat. Na jednu stranu chápu, proč je Sto roků samoty často považováno za jedno ze zásadních děl světové literatury minulého století. Je to opravdu literární poklad. Na druhou stranu to není knížka, která by mě úplně pohltila. Přemýšlím, proč vlastně. To, co je na té knížce výjimečné, mi někdy přišlo pro dokonalý zážitek z čtení trochu problematické. Četla jsem rodinné ságy, které zahrnují století, ty mají většinou mnohonásobně větší rozsah. Děj je tady velmi „hutný“, či jak to nazvat. Navíc se postavy jmenují po generace stejně nebo skoro stejně. Takže se musí číst opravdu pozorně, aby se čtenář v ději neztratil.
Chvíli mi trvalo, než jsem si děj alespoň zhruba časově zařadila. V dějinách Kolumbie se moc nevyznám, Sto roků samoty mě inspirovalo, abych se na ně trochu koukla. A bylo to zajímavé.
Většina postav se mi zdála přinejmenším zvláštní, vztahy mezi nimi ještě víc. Jenže právě o tom ta knížka je, o samotě uprostřed lidí,
Knížka má údajně jisté autobiografické prvky a dějiště příběhu má předobraz v reálném městě. Ve spojení s prvky mystična je to docela zajímavé, no je to magický realismus
Pokud čtenář vydrží, že „se to nečte úplně samo“, myšlenky v knížce obsažené a famózní vyprávění za přečtení rozhodně stojí.
Tak dobře, tuhle klasiku si můžu odškrtnout. Napoprvé jsem ji nedal, napodruhé to šlo, ale moc hladce to neplynulo. Není to úplně hloupá kniha, ale mezi mé oblíbené patřit nebude.
Sekce povinná četba, tato kniha byla pro mě trochu utrpení, nebavila mě, chtěla jsem jí odložit. Nakonec pěkné čtení.
Hodně zajímavé, ale taky hodně těžké čtení. Pro nás Čechy je to zajímavá sonda do naprosto odlišného prostředí Jižní Ameriky, kde sledujeme osud jedné vesnice od jejího založení, přes její vrchol rozkvětu až k postupnému pádu. Vše to sledujeme na osudu rodu Buendiú, kteří jsou v podstatě synonymem města Macondo. Trochu matoucí je, že všechny mužské postavy se jmenují v cyklu naprosto stejně, občas tedy je velice těžké poznat, o jaké postavě se zrovna mluví. Každopádně kniha je krásně napsána, stále se v ní něco děje a rozhodně stojí za přečtení.
Zvláštní čtení, které jsem si opakovaně říkala, že odložím, že to přece nedává smysl, ale nikdy neodložila. Jako by mě kniha nějak zvláštně připoutala a nutila číst dál. A nakonec rozhodně nelituji, byl to krásný zážitek.
Velmi zvláštní kniha. Po celou dobu, co jsem ji četl jakoby mi říkala: "Přestaň mne číst, odlož mne, nudím Tě a jsem pesimistická. " A já jsem jí odpovídal: "Ano, máš pravdu, ale porvu se s Tebou a budu Tě číst dál." A ona nato: " Nech toho, odlož mne konečně, uvidíš, že Tě zklamu pokud mne dočteš." A já: "Máš pravdu, jsi čím dál tím horší, pokušení s Tebou praštit je velké, ale zkusím to vydržet." A ona: "Uvidíš, jsem hrozná, pokud mne dočteš, strašně Tě zklamu." A když jsem ji dočetl, řekla mi: "Vidíš, říkala jsem Ti abys se mnou praštil a nedočetl mne." A já jí na závěr odpověděl: "Celou dobu jsi mi říkala, že mne zklameš, ale zmýlila ses ve mně. Opravdu mi z Tebe není veselo, ale právě proto, že jsi mne během celého čtení pravdivě o sobě informovala, jsi mne nezklamala. Podruhé už Tě číst nebudu, ale pro tento náš vzájemný neopakovatelný hovor jsi byla jedinečná a nenahraditelná."
(SPOILER) literární klasika která má své kouzlo. Člověk má pocit jakoby jí četl sto let, tolik se toho tam děje. Osud rodiny Buendiů pro mě byl strhující a mnoho postav jsem si opravdu oblíbila, obzvláště Ursulu. V tomhle vyprávění je trocha magie která ho dělá kouzelným a některé momenty v knížce člověka opravdu zasáhnou (barevní motýli kolem jedné postavy, několikaletý déšť který zahájil definitivní zkázu celého města...). Za mě skvělé čtení.
Kniha je naozaj náročná na pozornosť, a to najmä kvôli autorovi, ktorý pomenoval veľké množstvo postáv takmer rovnako.
Z tohto dôvodu čitateľ musí dávať veľký pozor, o ktorého potomka, rodiča či iného príbuzného sa jedná. V podstate ma iba moc nebavili tie boje a revolúcie.
Páčilo sa mi, akými zmenami prechádzala dedina, v ktorej sa dej odohrával a v ktorej postavy žili svoj život.
Priznám sa, že ma osudy rodiny bavili, ale až tak ma neuchvátili. Záver bol však zaujímavý a po dočítaní mám taký príjemne magický pocit.
Na rozdíl od jiných knih autora jsem měla problém se začíst. V knize jsem nenašla žádné téma, které by mě chytlo a nepustilo. Prokousala jsem se až ke konci, ale spíše silou vůle :) Každopádně autora obdivuji za stvoření knihy, která má tolik vrstev a nakonec dává smysl.
Ze začátku jsem si říkala, zda knihu vůbec dočtu. Ne a ne se začíst, pak přišla pasáž s válkou a to už mě nebavilo vůbec. Posledních asi 100 stran už to zase šlo. Rozhodně to není oddechová knížka. Je nutné se plně soustředit. V jménech a postavách se asi časem začnete ztrácet, ale myslím, že to vlastně ani vůbec nevadí. Hlavní myšlenky knihy pochopíte i tak. Kniha rozhodně není špatná a stojí za přečtení. Nemůžu říct, že by se mi nelíbila, ale ani to, že bych z ní byla nadšená.
Neskutečná kniha doslova napěchovaná postavami a příběhy, asi neznám jinou tak „tlustou“ ve smyslu toho, že se tolik děje na jediné stránce a že můžete kvůli chvilce nepozorného čtení „zameškat“ narození či smrt důležité postavy. Z prvního čtení v septimě na gymnáziu jsem si matně vybavoval mystické Macondo, nad kterým plachtí cikáni na létajících rohožích, nespavou nemoc, déšť trvající čtyři roky a jedenáct měsíců. Na druhé čtení už je to mnohem temnější – rodina odsouzená ke sto rokům samoty, řetězení jmen i osudů, incestní a další divné vztahy, tragická úmrtí, války, povstání a masakry… Sedm generací a tolik nezapomenutelných postav – tolik (José) Arcadiů a Aurelianů, nesmrtelná Úrsula, starý Buendía pod kaštanem, plukovník a jeho synové s popelavými kříži na čele, svatá Remedios, tajemný Melquíades… Z magické pohádky o budování „zrcadlového města“ v prvních generacích se postupně stává latinskoamerická politická bramboračka, samotné Macondo se za těch sto roků několikrát promění k nepoznání, s pokrokem ale vždy přicházejí i problémy, ať už je to povýšený soudce nebo americká banánová společnost. Chátrání a zkáza nakonec stráví vše, had požírá svůj vlastní ocas a příběh, který začíná prasečími ocásky, jimi i končí. (10/10)
To co původně vyvolávalo dojem absurdní frašky se zvolna proměňovalo v živé zrcadlo lidské společnosti, které výzývá k pochopení skrze poznání vnitřních prožitků jednotlivých postav. Co vidíme na povrchu není vždy odrazem vnitřního proudění. Kniha nás vede k rekapitualci vlastního života a ukazuje nám nové rozměry motivů lidského konání.
Štítky knihy
rodinné vztahy Jižní Amerika magický realismus rozhlasové zpracování ságy Kolumbie kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Tento žánr běžně nečtu. Takže bylo to sice zpestření, ale že bych se od knihy nemohla odtrhnout, to ne. Autor přechází v ději plynule od jedné epizody k další, takže celé to působí jako taková plynoucí směsice reálného a nereálného, plná lásky a sexu, samoty, smrti, pověr, války, oslav atd. atd. Opakovaně jsem se ztrácela v postavách, jelikož se jmenují stejně nebo hodně podobně. Prostě bizarní.