Sto devětadevadesát schodů

05.07.2020

Fabera mám rád. Jeho kultivovaný jazyk a podání příběhu.
Dvě novely, první velice krásná, lidská a s nečekaným vyústěním. Příběh v příběhu.
Druhá nic neříkající, nudná, hrající v závěru na city člověka. Nicméně si myslím, že Faber nezvládl pointu. A v příběhu je prázdno, i když snaha o vykreslení úzkého okruhu osob je značná.
Faber si vybral neatraktivní prostředí, ať už se jedná o jednu, či druhou novelu. Minoritní okruh čtenářů jistě ocení archeology a vokální těleso, ale převážná většina se bude mírně ztrácet a pohánět děj urychleně vpřed. Což je škoda a knihu tato zrychlená čtenářova energie devalvuje.
Za Sto devětadevadesát schodů bych byl schopen udělit plných 5 hvězd, ale za Kvintet Courage sotva dvě...
Matematicky tedy kniha dějiny nepřepsala.

24.05.2020

Ako sa tu už písalo skorej sú to zvláštne poviedky, krátke, typicky Faberovské. To jest až maniakálny opis všetkého čo sa deje až čitateľ priam cíti všetky vône a počuje všetky zvuky. Faber jemne s citom opisuje všetko podstatné čo chce aby sme si uchovali a všetko nepodstatné len naznačí a nechá to nerušivo zmiznúť. Určite je prvá poviedka lepšia keďže má niečo čo by sme mohli nazvať pointou a je v nej aj tichý náznak tajomstva a možno až ľahkého podprahového desu alebo hrôzy bez mena. Druhá je pomaly plynúca a jej pointa je skôr domýšľavá ako opisná a možno tam ani žiadna pointa nie je a autor len proste nechá na nás či si niečo všimneme a domyslíme si to sami.

23.05.2020

Styl M.F. mne fascinuje a obdivuji jej. Vždy dokonalý popis hmatatelných detailů, nálad, myšlenek, psychologie, spojených s určitým prostředím či situací. Snad jen škoda, že obě povídky obsažené v knize (jedna z prostředí anglického Yorkshire propojující středověk se současnými kulisami historického městečka Whitby; druhá z dnešní Belgie, vnořená do neobvyklého světa hudebníků), jsou příliš krátké a mají jakoby nedořečenou pointu. Jakmile se čtenář vžije do příběhu, přiblíží se k postavám a některé si oblíbí, děj končí; ač by se chtělo tolik vytrvat a pokračovat v četbě dál.
Všem, kterým se autorův způsob psaní líbí, vřele doporučuji jeho "Kvítek karmínový a bílý", rozsáhlou knihu z viktoriánské Anglie. To je skutečný skvost.

20.05.2020

Sto lidí, sto chutí.. Nesdílím všeobecné nadšení a to hlavně asi proto, že neholduji povídkám. Ale Faberovi šanci ještě dám, Kvítek na mne čeká v knihovně :-)

04.05.2020

Pan Faber mě opět přesvědčil, že prostě umí. I do malého rozsahu novely dokázal dostat v prvním případě napětí, vtip a zajímavou hrdinku a v druhém případě interní myšlenky i jakýsi přerod postavy. Faberovy postavy i jeho styl psaní na mě silně působí a jeho díla jsou pro mě pokaždé, i díky panu Janišovi, zážitek.

30.03.2020

Těžko se nyní začítám, i tady jsem se nemohla hned ponořit do příběhu. První novela byla taková poznávací (od autora jsem ještě nic nečetla), něco jsem čekala a bylo to jinak. A nebyla jsem nijak nadšená (ale přičítám to i mojí menší soustředěnosti). Druhou psychologickou sondu do nitra hrdinky a izolovaného hudebního souboru, tu jsem si už užívala víc. Bavila jsem se a bavily mě zejména ženské postavy. Jen by mě opravdu zajímalo, co se stalo Catherine té noci v lese... Ať to bylo cokoliv, její proměna mě potěšila.

26.03.2020

Další kniha od Michela Fabera. Jeho knihy jsou skvělé. Čtenář v nich najde úplně vše.
Povídková kniha Sto devětadevadesát schodů obsahuje dvě povídky.
První má stejný název jako kniha a odehrává se ve Whitby. Siân je žena, která pracuje na archeologických vykopávkách. Trpí nočními můrami...je tato povídka thriller? Horor? Romance či historie? Přečtěte a posuďte sami. Je to brilantní čtení.

Druhá povídka je o partě hudebníků, kteří v jedné belgické vilce zkouší komplikovanou skladbu...jenže pět lidí v jedné vilce na samotě a vše se odehrává úplně jinak.....opět držel Michel Faber čtenáře v napětí. Další brilantní literární kus.

13.02.2020

První povídka byla super, druhé jsem asi nepřišla na pointu ale nečetla se úplně špatně.

13.02.2020

„Lidi by dneska hrozně rádi věřili, že jeptišky byly pekelně zkažené. (...) Podporuje to v lidech samolibost, víš. Hřeje je u srdce pomyšlení, že tihle náboženští idealisté zradili své sliby chudoby a naparovali se tu v luxusních šatech a se šperky.“

Kdybych byl začínající ambiciózní literát, dost možná bych na Michela Fabera nahlížel jako filmový Salieri na Mozarta, protože ten cit pro jazyk, množství nápadů, taková lehkost v dialozích a výstavbě děje, to opravdu vypadá jako mimořádně nespravedlivá distribuce talentu :-) Jako čtenář jsem ale nadšen a zase jednou okouzlen z toho, jak přesvědčivý a věrohodný je svět Faberových postav, jak je to napínavé, zábavné i chytré, že je tam dokonce humor, který je opravdu vtipný. Že je to ... že je to prostě tak skvěle napsané.

Hrdinové Faberových příběhů (zde zejména hrdinky) mě vždy něčím přitahují a něčím odrazují, nutí mě to pořád přemýšlet, jak se k nim vlastně správně vztahovat. I teď to tak bylo, v obou případech. Jsou propracované a realisticky nejednoznačné, takže jsem měl ze začátku novel chuť dámy sledovat jako laboratorní zvířata, jakési případové studie. Jenže zároveň je jim vdechnut život tak neodolatelně, že jsem na ně musel myslet a držet jim palce, jako by to nebyly jen postavy v knize :-)
Sian mi byla bližší než Catherine, dalo se na ni dobře vidět, jak je komunikace s lidmi složitá, jak se jí (nám) tam motají minulé bolesti, podvědomé touhy, strachy, naděje, jaké je navazování mezilidských vztahů nepřehledné minové pole, ve kterém nevíme dne ani hodiny, kdy na něco zraňujícího šlápneme...

Ještě jedna věc, možná nepodstatná: líbilo se mi, jak si Michel Faber pohrával (nevím, jestli záměrně) se stereotypností mých čtenářských očekávání. Nejpatrněji jsem si to uvědomil ve scéně, kdy se Mack zachoval jako pitomec. To mi v první chvíli přišlo od Fabera nesprávně napsané, nezvládnuté. Jenže při pohledu zpět jsem viděl, že chyba není v autorovi: já jsem si říkal, že Mack možná bude ten, kdo Siam pozdvihne, možná to bude ten, kdo ji zdrtí, akceptoval bych i nějaké duchařské propojení mezi mrtvým námořníkem, postavou ze snu a Mackem, ale to vše vycházelo z mých klišé představ, to nebylo založeno na Mackovi, jak byl představen na stránkách novely.
A pak mi došlo, že možná proto mám Faberovy knihy tak rád: lidé se tam nechovají jako literární figury, lidé se tam chovají jako lidé.

10.02.2020

Mé první setkání s tímto autorem, a nejspíš ne poslední. :-) Abych byla upřímná, první z novel mě tak úplně neoslovila, ale od druhé jsem se naopak nemohla odtrhnout. Faberův styl psaní se mi velmi líbí, přijde mi proto škoda, že se rozhodl přestat psát po dospěláky, jak jsem se dočetla. Ale člověk míní, život mění, takže se třeba někdy dalších děl dočkáme. I když já mám teda zatím co dohánět. :-)

09.02.2020

Úžásná knížka, kterou přečtete za večer ale v hlavě vám zůstane mnohem déle... Díky nejen M. Faberovi, ale i Viktoru Janišovi, a to za citlivý a vytříbený překlad.

04.02.2020

Moje první setkání s tímto autorem - a jsem nadšená. Trochu tajemné, trochu bolavé, trochu radostné, trochu láskyplné, taky smutné a osamělé. Výborný jazyk, čtenářská lahůdka...

Je mi moc lito, ze novelu Sto devetadevadesat schodu nerozpracoval Faber jako roman; podstaty na nej tam je spousta, a ja bych byvala rada zustala v pribehu o hodne dele. Je napinavy, jimavy i trochu zamilovany. Faberuv literarni jazyk je ojedinely, ojedinele krasny, zas a znovu. Čvachtala jsem si u knizky spolecne s Hadrianem. Chci chci chci.

Kvintet Courage - tady me trochu bolely usi pri predstave poslechu obludne komplikovane avantgardni (coz se podle me temer rovna nemelodicke) skladby italskeho mafiana. Smutne, je tam hodne samoty, prestoze clenove kvintetu dostanou malem ponorkovou nemoc. Ironicke. Vtipne. Zase jeden skvely Faber.

Jsem smutna, ze Michel Faber oznamil, ze nehodla psat dalsi knihy pro dospele. Je mu teprve 60 let. Ale tak tedy preju krasne pocteni jeho novych knih mladezi. A doufam, ze Viktor Janis opravdu brzy bude mit abstak na Fabera a prelozi Pod kuzi, protoze preklad Pavla Medka davno neni k mani. Dekuji vam, panove, bylo mi potesenim vas cist.

30.01.2020

Knížka, která je rozdělena do dvou povídek, mě fakt bavila a naplno jsem si užil Faberův styl. Zatímco v první jsem si vychutnal atmosféru přímořského městečka Whitby, kde se odehraje příběh náhodného seznámení a odhalení pradávného tajemství, u druhé jsem se bavil žertovnými až absurdními situacemi a obdivoval jak si autor dokáže vtipně hrát s textem...pěkné čtení.

26.01.2020

M. Faber patří k mým oblíbencům a těmito drobnými novelami si své místo ještě upevnil. On prostě umí vytvořit sugestivní, zneklidňující atmosféru, kdy se čtenář těší (a někdy obává), kam se příběh bude ubírat. Bohatý jazyk přispívá k ještě většímu čtenářskému potěšení.

18.01.2020

Příjemná oddychovka. Faber umí.

11.01.2020

Dvě povídky potvrzující Faberovo vypravěčské mistrovství.
V obou figuruje hlavní hrdinka, jejíž život se odráží v jejích nočních prožitcích, které mají lehce hororový nádech, i když jsme si vědomi, že je lze vysvětlit i racionálně.
Obě hrdinky mají společné také to, že se z různých důvodů aktuálně zabývají tématem smrti, a že se cítí být osamělé, což není následek nějaké životní nutnosti spíše výsledek jejich schopnosti či ochotě porozumět si s jinými lidmi nebo naopak schopnosti druhých porozumět těmto hrdinkám - což je téma, které se vlastně u Fabera objevovalo už dřív a bude možná souviset s jeho životní zkušeností.
Knížku odkládám s pocitem jakési neukojenosti - což není výhrada ke kvalitě - jen bych prostě chtěla, aby to bylo delší - zejména první z povídek mohla podle mě posloužit jako námět na celý román.
Mohu jen doufat, že MF přijde brzo s něčím dalším.

10.01.2020

Jako první dílo Michela Fabera u nás byl vydán román Pod kůží, který se mi zaryl do paměti jako znepokojivá zpráva o skryté krutosti; následující Evangelium ohně a další jsem si zařadila do kategorie "nenadchne - neurazí"; až od přečtení Knihy zvláštních nových věcí vím, že mám co do činění s mistrem (a to na mne jeho opus magnum, Kvítek karmínový a bílý, ještě čeká). Dvě novely v této knize, Sto devětadevadesát schodů a Kvintet Courage, patří mezi skvosty současné literatury; obě jsou rozdílné obsahem, tématem i laděním, očividně je spojuje jen typ hlavní ženské hrdinky, umístěné do cizího prostředí a v nelehké životní situaci; ve "Schodech" Sian, archeoložka, která přišla v Bosně o nohu a přítele a zdánlivě jen čeká na smrt, sní morbidní sny a luští vzkaz z roku 1788 v magickém prostředí vykopávek ve Whitby, v "Kvintetu" Catherine, pěvkyně a členka exkluzivního pěveckého tělesa vedeného manželem Rogerem Couragem, jež zápasí s depresemi i následky antidepresiv a ocitá se v uzavřené společnosti svých kolegů v luxusní vile uprostřed holandského lesa v rámci uměleckého soustředění, během něhož má být nastudována hypermoderní skladba italského mafiána, propagovaná videoartovým mágem s poněkud "gynekologickými" sklony... První novela je magicky realistická a elegická, v podtextu je cítit smutek a postavy, o psu nemluvě, jako by uvízly uprostřed titulních schodů; autor pečlivě pracuje s tajemstvím a dávkuje informace tak chytře, že se z nehybnosti a zdánlivé předurčenosti příběhu zrodí dvojité překvapení - a emocionálně nejednoznačný závěrečný dojem. Druhá novela je přímočařejší, má vysloveně tragikomický charakter a jejím ústředním motivem je hudba; Faber vědomě pracuje s klišé spojovanými se světem umělců, s typickými vlastnostmi konkrétních národností a přes postavy s banalizovanými tématy typu deprese, obezita, sexuální závislost, svobodné mateřství atd. - a závěr je tentokrát neočekávaný, i když vlastně logický. Zatímco u Sto devětadevadesáti schodů jsem se nechala ráda překvapit a na konci se dočkala silné emoce, u Kvintetu Courage jsem se smála nahlas, byť trochu s pocitem nepatřičnosti... A k oběma se určitě vrátím.

05.01.2020

Ten chlapík prostě umí psát.