Starožitník

20.02.2022

Na knihu jsem narazila v antikvariátu, stále deset korun. Trochu smrděla, takžej sem s ní chtěla strávit co nejmíň času to půjde, ale nakonec jsem ten smrad přežila. To bylo tak krásné čtení! Asi jsem stará škola, ale jednoduchá milostná zápletka mě těšila od začátku do konce.

03.02.2022

Pokud sám Walter Scott považoval Starožitníka za svého osobního favorita, naprosto se nedivím a rád kvituji. Náramně jsem si tenhle příběh užil a bavil se - ku svému překvapení občas i hlasitě. Stránka střídala stránku rychlostí větru prohánějícího se skotskými vřesovišti, jehož šum pozvedával k životu mnoho obrazů a scén. Velikou devízou románu zasazeného do velmi zdánlivě poklidného okolí Fairportu je až groteskní komika, povstávající především v ústřední postavě amatérského sběratele starožitností a bibliomaniaka (to je krásné slovo) Jonathana Oldbucka a všudypřítomného žebrajícího modrokabátníka Edieho Ochiltreeho.

Ačkoliv teritoriálně, časově ani počtem charakterů není Starožitník nijak rozsáhlý, bohatě to Scott nahrazuje zápletkami hlavními i vedlejšími, skeči, dialogy a jednotlivými scénami. Zmíněná hlavní postava, Jonathan Oldbuck, jednoznačně patří k těm největším a nejlepším osobnostem, které Scott kdy stvořil. Starý osamělý cynik se silnými sklony k jízlivému sarkasmu nejvyšší měrou potěšil mou duši svými hláškami, popichováním podloudného Dousterswivela i horkokrevného synovce Hektora, schopností o nejmenším kameni vyprávět při sebemenším popudu sáhodlouhé přednášky každému kdo je ochoten (případně není ochoten) poslouchat. A ty domácí rozepře s ženským pokolením, to je samostatná kapitola. Přitom je ten člověk takový dobrák od kosti.

Edie Ochiltree nezůstává příliš daleko pozadu - asi tak dva kroky - ačkoliv stářím i chudobou kulhá. Už proto, že má ohromnou schopnost být vždy ve správnou chvíli na správném místě. A mnoho vědět. Ostatně, kdo by starému vojáku odepřel jeho kousek chleba a doušek vody, když je žebrákem s královým posvěcením? A tak jsou tihle dva v dokonalé symbióze a největšími tahouny příběhu, při jehož tvorbě se Scott musel značně nasmát a jeho smích se musel rozléhat domovem. Zajisté těm dvěma sekunduje skupinka menších postav, které však příběhem proplouvají v ostřejších přechodech, kdy se na scéně opakovaně objevují a zase mizí.

Román Starožitník celkem nepochopitelně přešel do určitého zapomnění mezi autorovými díly. Je trochu odlišný, není tak tajemný jako Klášter, tolik historický jako Kenilworth, natož dobrodružný jako Ivanhoe nebo velkolepý jako Talisman. Stojí a obstojí zcela sám. Přitom je to kniha výborná a je celkem vydařenou příkladem tomu, proč Jane Austenová neměla Waltera Scotta zrovna v lásce=o)