Srovnávací politologie

Nebudu lhát, nejsem z této publikace (učební pomůcky se tomu, tuším, říká), nijak moc nadšený. Předně si nejsem úplně jist, čemu má vůbec sloužit. Dobře, k seznámení se s formou vlády a politickým režimem okolních zemí. To je pěkné, zajisté ano. Problém je, že dnes fungují natolik pokročilé nástroje jako je Google. O seznámení se se současným stavem daných států nelze mluvit vůbec, informace v učebnici, které používají spojení „v současné době“ zastaraly rok po vydání (spíše méně). Zdravím kancléře Kurze a kancléřu Merklovou. Co je poměrně zajímavé je alespoň podání vývoje politických stran. Problém je, že ani to ve skutečnosti nic neřekne, protože se autor zdržel veškerých komentářů jdoucích nad rámec výčtu procent ve volbách a případného zařazení do rodin politických stran. Čili nezmiňuje podivný svět, ve kterém se octlo Polsko s panem Kaszynnskim, či jakým způsobem vládne Putin na Ukrajině (edit po několika měsících: nevím jestli jsem tu měl nějaký tajný záměr, nebo jen došlo k Freoudovskému přeřeku, každopádně je to zajímavé). Předkládá tedy holá, zbytečná fakta. Řeknete, ale to si má člověk sám zjišťovat sledováním médií, má si utvořit vlastní názor. Ale sledování médií si člověk zjistí i veškeré ostatní informace v publikaci zmíněné… Což opět poněkud podkopává její reálnou hodnotu.

Nu a krom toho má kniha neskutečné množství chyb. Snad ani ne syntaktických, což se učebnicím stává často a dokonce ani ne gramatických (nebo jsem si jich nepovšiml, však se podívejte na můj pravopis a gramatiku), ale formálních a faktických. Dobře, faktických málo, abych zase nelhal. Ačkoliv jsem si téměř jist (případně mě opravte), že králem Švédska není žádný Gustav Adolf XVI., ale Karl XVI. Gustav.

Autor zmíní některé termíny, které následně nevysvětlí, takže člověk sice dostane informaci, třeba novou, která je mu však úplně k ničemu. Dále pak publikace nedodržuje vlastní formální strukturu. Ponejprve dostáváme stát po státě a najednou tam je kapitola Portugalsko a Španělsko, což by se snad dalo zvládnout, ale severské státy? Vážně? Nepřehledně do sebe namíchat pět států? Chjo… A dalo by se pokračovat. Například tím, že autor najednou, pokud jsem si správně povšiml, na straně sto poprvé přijde se systémem přepočtu mandátů, konkrétně s D’Hondtovou metodou. A pak už zase nic.

Ač k panu docentu Kroupovi chovám hlubokou úctu, nemohu lhát. Číst tuto učebnici považuji za věc takřka zbytečnou a je to prvních 200 korun, kterých lituji co do koupě učebnic. Ještě jednou vyzdvihuji jedinou zajímavost, kterou snad ani není úplně jednoduché najít na internetu, sice výčet historického vývoje politických stran jednotlivých států Evropy (a USA, ač tam zrovna to není prácě nijak složitá).