Soukromá záležitost

07.02.2016

Veľmi zvláštna kniha. Hlavného hrdinu je pre mňa nemožné si obľúbiť, hoci je tak ľudsky vykreslený. Popravde ma najviac zaujal rozdiel mojich vlastných reakcií a myšlienok na jednotlivé Vrabčiakove prešľapy. Je to taká sonda do spoločnosti aj čitateľovej duše.

31.05.2015

Óeho román trochu klame tělem. Novela o naprostém rozvratu jedné rodiny se postupně přerodí v bildungsroman a i tam, kde se na první pohled zdá zbytečně přebujelá (jmenovitě Vrabčákovy sexuální eskapády), se nakonec uzavírá v smysluplný celek.
I přes různé excentricity se v něm Óe nakonec humanistickým (čti: nečekaně optimisticky vyznívajícím) závěrem dostává z průměru moderních japonských autorů, kterým jsou lidé v jejich knihách naprosto ukradení. Snad proto, že je kniha částečně autobiografií.

03.03.2014

Komu přiznáte právo na život? Vrabčák, jemuž je vhozena do dlaní otázka, zdali své nenormální dítě nechat žít, či zemřít, náhle hodnotí svou vlastní existenci. Bojuje se svými vlastními démony. Je mu nedobrovolně přidělena funkce převozníka, který má ale najednou možnost volby. Převézt a otevřít tak cestu ke svým snům a tužbám, avšak za cenu toho být pronásledován mučivými představami sebe sama jakožto netvora, který v podstatě zavraždil své dítě, nebo odmítnout poskytnout místo na lodi do podsvětí a uvázat se k péči o tvora, který s největší pravděpodobností nikdy nebude schopen ničeho jiného než základních biologických funkcí?

V komentáři se vyskytuje lehký spoiler.

Soukromá záležitost mě přiváděla k zoufalství, přála jsem si, aby to dítě konečně umřelo a trápení hrdiny přestalo. Obyčejně ve mě knihy nevyvolávají takové emoce, nenechávám se strhnout děním nebo charakterem postav, zaujímám spíše odstup (díky tomu bez problémů zvládám naturalistické popisy, násilí, sex, např. R. Murakamiho).
Soukromá záležitost pro mě byla skutečným překvapením právě tím, jak zapůsobila na mé emoce, že jsem při čtení přemýšlela jako docela jiný (cizí) člověk.

26.07.2013

Takže, tahle kniha rozhodně nenadchne každého. Po přečtení prvních dvou až tří kapitol jsem chtěl knihu odložit, pravděpodobně kvůli obrovské vlně pesimismu a beznaděje, která mi nebyla zrovna po chuti. Pokud se však, pro mě, nepříliš záživným začátkem prokoušete, kniha bude stále lepší a lepší. Příběh mě nutil k zamýšlení, jak bych se asi zachoval já, jak bych postupoval, určitě by to byl velký psychický nápor na každého z nás, a já jen doufám, že se s takovým problémem nikdy nesetkám.

04.03.2012

Tahle kniha je plná beznaděje. Hlavní hrdina má pocit, že mu celý život proklouzl mezi prsty, jeho sny se rozplynuly a navíc se mu teď narodilo postižené dítě. Rozhodnutí, před nímž se tak ocitnul, ho donutí nahlédnout do hlubin duše a zjistit, čeho je vlastně schopen a kam až je ochoten zajít. Je to kniha o ubožákovi, který nikdy nic nedokázal, který celý život před vším utíkal. Je to kniha o krutosti.

19.05.2011

Ten konec je sice příliš náhlý, ale se občas takhle náhle člověk vzpamatuje, stejně jako ráno vystřízliví po zátahu na bar. Dávám pět hvězdiček, protože mě uchvátil způsob, jakým Kenzaburó píše. Je to mistr přirovnání. Silně na mě zapůsobili "paralelní" scény. Třeba, když se Vrabčák snaží ubráni partičce výrostků, zatímco jeho žena nejspíš právě rodí, nebo když souloží s milenkou Himiko, zatímco jeho dítě-netvor možná právě v té chvíli umírá. Zaujalo mě i skloubení er a ich formy, které se v odstavcích mísí bez toho, aniž by to ztěžovalo četbu a naopak to pomáhá k tomu, abychom se jako čtenáři dostali hlavnímu hrdinovi blíž.
Pro mě to byla velice inspirující kniha, ale rozhodně jí nedoporučuji slabším povahám, v líčení některých událostí je někdy až naturalistická a sám jsem byl občas z Vrabčákových myšlenek v šoku.

29.11.2010

Kniha se mě silně dotýká pro mé zkušenosti s tím, jak je těžké přijmout, co se nedá změnit. Snad je to pro otce ještě těžší, než pro matky, nevím. Ale hlavní hrdina mi šel až téměř do konce na nervy. O matce dítěte je v knize jen pár kusých informací, v podstatě jí ani neřeknou, co s dítětem je, jen že je "nějaká vnitřní vada". To mě iritovalo stejně, jako přístup otce řešit situaci alkoholem, sexem a najednou bác - jako deus ex machina - prozření. No nevím, možná je to jen tím,že japonská mentalita je mi vzdálená.