Soukromá vichřice

3 27.12.2022

Nemohu napsat nic jiného než typické pro spisovatele. To byla poslední kniha, kterou jsem od tohoto spisovatele ještě nečetla. Ale bohužel jsem ji četla až nyní a ne v mládí, jako ty ostatní. Tehdy se mi líbily. Nyní v pokročilém věku a ohledem na dobu tomu již tak moc není. A tak říkám jen "typické".

1 23.03.2022

Kniha, která mně nikdy neoslovila. Nikdy jsem tento druh literatury nemusela, zřejmě jsem pana Párala nikdy dobře nepochopila.

24 21.08.2021

Vladimír Páral. Také jsme měli s manželem páralovské období. A bylo to hezké. Autor nám dal možnost nahlédnout do soukromí jiných manželství: jak to tam chodí, jak se manželé k sobě chovají, jaké mají zvyky.. Po přečtení jsme měli úplně husí kůži z takového stereotypu, který autor popsal a jen jsme se na sebe mlčky dívali a kroutili hlavou: ne, tak tohle u nás teda nehrozí.
I když si vezmete.. ráno: do jeslí, do školky, do družiny, pak do práce, odpoledne z práce, do jeslí, do školky, do družiny, nákupy, jídlo, úkoly, vůbec starost o děti, o domácnost, starost jeden o druhého, o účty...To je také takový stereotyp. Ale hezký.
Můžete namítnout: Ano, když jsou děti malé, je to hezké. Člověk se nenudí. Ale když už jsou děti dospělé, každý už má svého partnera, nebo partnerku, odejdou z domova..
No.. to už je jiná. Jeden z partnerů se začne nudit, uvědomí si, že si vlastně nic neužil a frnkne.

3 04.03.2021

Moje první zkušenost s Vladimírem Páralem nebyla vůbec špatná. Soukromá vichřice je svým způsobem děsivá kniha. Doufám, že takhle manželství ve skutečnosti nefunguje. Četla se dobře, od čtenáře je ale vyžadována pozornost a musí si ledasco domýšlet; není mu vše přineseno jasně na talíři.

2 18.04.2020

Nejdříve jsem se děje knihy nějak nemohl chytit. Vadilo mi velké množství postav, ve kterých jsem měl zmatek a nemohl jsem si zvyknout na splývání a téměř vymizení objektivního vypravěče, co mě v jiných knihách otcovsky vodí za ručičku. Nakonec jsem se ale chytl a už bylo na čase. Po několikátém popisu stereotypního života protagonistů kniha začala nabírat na obrátkách. Pak už jsem se nepustil. Ohromil mě popis rutiny jednotlivých postav - života, kde se i intimní chvíle stávají přesně načasovaným strojem, života, ve kterém od vás nikdo neočekává nic jiného, než úplně to stejné, co minulý týden. Konzervativní snaha udržet si v životě vše tak, jak je, naše postavy ale omrzela a nastal čas na rošádu. Poeticky vyjádřené touhy namátkou rozhozené v textu najednou obsadily mnohem více prostoru a stereotyp byl usměrněn do pár slov z pracovního dne, které se svým stálým opakováním pro čtenáře už staly pojmy odkazující k nevýslovné nudě všednodennosti, a Páral se nebál ani pěkných metafor znázorňujících náhlou životní naplněnost postav (to jsem byl tehdy konečně rád, že mě objektivní vypravěč nevede za ručičku!). Rošáda se ale prokázala jako bezvýznamná, protože ze brzy ukázalo, že stereotyp má pro postavy připravený šach-mat ať už jsou v jakékoli pozici. "Laboratorní zpráva ze života hmyzu", jak Páral příznačně svou knihu pokřtil, po krátké soukromé vichřici revolty nakonec vypovídá o tom, že hmyz vichřici přežil a dříve mláďata, nyní dospělci se mohou zase věnovat svým opakujícím se zvířecím potřebám a zvykům.

31.12.2019

Všechno, co chtěl autor příběhem říct, jsem přesně pocítila. Děj skoro žádný, opakující se situace, stereotyp, nuda.... To přesně chtěl autor ve čtenáři vyvolat. To se povedlo. Ale nikdy bych si tu knihu znovu nepřečetla. Dávám hvězdu za to, že ve mně vyvolal, co být vyvoláno mělo. Ale bylo to utrpení. Kdybych nemusela, nedočetla bych.

1 22.12.2019

Mistr Páral nezklame, Soukromá vichřice je skvělá knížka o stereotypu, záměrně přehnaná a výborně napsaná.