Sedm věží
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488490/bmid_sedm-vezi-xK8-488490.jpg
4
71
23
Dva mladí lidé, Cinka a Ach, se seznámí na výletě s přáteli a po půl roce se odstěhují z Dublinu na venkov. Chtějí žít na samotě se svými psy a odříznout se od starého způsobu života, známých i rodiny. Ani na novém místě se s nikým nepřátelí a nechávají věci plynout a dům chátrat. Jejich život je svým způsobem experimentem, zda dokážou dva samotáři žít pohromadě, tvořit společný domov, sdílet životní prostor. V poetickém románu Sedm věží sledujeme koloběh ročních období tak dlouho, až se z jednotvárných měsíců stanou roky: po sedmi letech se hrdinové odhodlají vystoupat na vrchol hory, aby objevili sami sebe.... celý text
Přidat komentář
Mám styl Sary Baume velmi ráda. Její pojetí času, rozkladu, přírody (žádné idealizování), vtahů i samoty. Popisné vyprávění pozorovatele "z dálky", kterým se nijak nesnaží vtáhnout do děje (nač přímá řeč) a přitom je naprosto blízké. Její práce se slovy, skládání obrazů, aliterace, jazyk... no překlad musel být oříšek. A nad tím vším hora. A dva originální psi, které, myslím, znám také.
Dobré čtení, chápu, že nebude pro každého. Pro mě ano.
Touha žít co nejvíc udržitelně dovede tento poetický román do stavu, kdy jsem občas vnímala jeho obsah s odporem. V knize nenajdete žádný děj a i přesto po důkladném zamyšlení zjistíte, že její obsah je takovou malou výstrahou pro všechny, pro to co se kolem nás děje a kam to všechno směřuje.
Štítky knihy
partnerské vztahy Irsko irská literatura venkov psychologické romány člověk a příroda přírodní lyrika opuštěná místa
Sedm věží
Lyrický román, dlouhá báseň v próze. Místy nejen v próze, někdy se věta v polovině vyvine ve verše – a jde o skutečnou poesii, ne jen o mačkání enteru. Text plný aliterací a metafor. Báseň o přírodě a životě v odpoutání od lidí, který ale není krásný, spořádaný, ukotvený ani hodný následování, jen velmi, velmi svůj.
Ach a Cinka dají vale světu a odstěhují se na venkov do starého domu, ve kterém jen tak přebývají, přežívají, stěží že vybalí krabice s věcmi, uklízejí jen v nejnutnější míře, nic neopravují a postupně, jak se dům rozpadá a věci se ničí, srůstají s přírodou. Jak duševním laděním, tak hmotně, příroda si bere dům zpět z vnějšku i zevnitř, když nepřesazené květiny vrostou do podlah. Zároveň ale lidé, i Ach s Cinkou, zaplavují přírodu odpadky a špínou. Lidské a přírodní se prolíná na všech úrovních a není to sice krásné (natož hygienické), ale přeci jen je to sjednocení, splynutí. Dvojice se vzdaluje lidství a stává se spíš rostlinou, součástí přírody. Racionálně vzato je to úpadek, zároveň ale v citovém vidění... je to báseň.