Šedé včely
Andrej Kurkov
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521608/bmid_sede-vcely-2e0-521608.jpg
4
32
32
Rozvedený padesátník Sergej Sergejič si nepřeje o moc víc než pomáhat svým včelám v klidu sbírat pyl. Jenže žije na ukrajinském Donbasu, kde se už léta vleče válka s neustálou propagandou. A tak na jaře naloží včely na přívěs a putuje přes několik hraničních přechodů až na Krym. Prostá mise ve prospěch včel ho vede přes nejžhavější místa probíhajícího konfliktu. Dostává se do kontaktu s vojáky i civilisty na obou stranách bojové linie: loajalisty, separatisty, ruskými okupanty i krymskými Tatary, u nichž nakonec nachází útočiště. Navzdory tíživému tématu je román o rozvíjející se krizi na Ukrajině plný černého humoru a groteskních prvků. A kdo jiný než nejslavnější ukrajinský spisovatel – narozený v Rusku a píšící v ruštině – může osvětlit tento nepochopitelný konflikt?... celý text
Přidat komentář
Strávila jsem na této včelí cestě necelý měsíc... což asi příběhu ku prospěchu moc nebylo... nicméně bohužel... já se tentokrát uklouzala po tom povrchu až k téměř takové jakési podivně šedé lhostejnosti... možná jsem příliš očekávala alespoň jedno to sakra nepříjemné žihadlo... půjdu tedy tak trochu proti úlu... nepodlehla jsem prozaickému kouzlu Sergejova výletu... něco mi na tom všem zkrátka hrozně moc nesedlo... nevadí... třeba zase někdy jindy.
Andrej Kurkov je ukrajinský a rusky píšící autor, který je držitelem několika literárních ocenění. Jeho román Šedé včely vás vezme na Donbas.
Stárnoucí a rozvedený Sergejič má v Malé Starohradivce tak hluboce zapuštěné kořeny, až to vypadá, že se odtud už nikdy ani nehne. A to navzdory tomu, že sem v roce 2014 vtrhlo Rusko, Sergejič nemá elektrický proud, zásoby mu docházejí a v celé vesnici už zůstal jen on a Paška – jeden v Leninově, druhý v Ševčenkově ulici. Jako by uvízli v šedé zóně, zasypáni sněhem a odkázáni naslouchat tu a tam střelbě, tu a tam výbuchu. Ale sněhy jednou roztají a Sergejičovy včely bude třeba vypustit z úlů, aby se mohly pustit do práce.
S jarem se nakonec Sergejič rozhodne pro změnu. Nejdřív ze své Leninovy ulice udělá Ševčenkovu, nakonec dokonce naloží své milované včely na vozík a vyrazí s nimi na západ. Časem dorazí až na Krym.
Celou dobu, co jsem knihu četla, jsem musela přemýšlet o tom, co by se Sergejičem bylo, kdyby neměl svoje včely. A kdyby ony neměly jeho. Jako by bez nich ani neměl jeho život smysl, jako by si nedokázal vytyčit cíl, za kterým by stálo za to jít. Jen ty včely ho snad ještě držely, jen kvůli (a díky!) nim nakonec opustil svůj domek v šedé zóně a vypravil se někam, kde by mohly nerušeny střelbou sbírat pyl. Teprve na cestě dostal Sergejič přece nějaký impuls, potkal Galju a Ajsylu s Ajše…
Ve vší té depce, v níž je Sergejič dlouho spíš pasivní a nejistý, najdete i vtipné momenty. U mě ale převažovala lítost nad tím, s čím se ten docela citlivý chlap musí vypořádávat.
A ještě něco mě při čtení napadlo: kolik já dnes znám ukrajinských měst, a to jen díky těm zvěrstvům, která tam Rusko páchá. Snad si o nich jednou budu moci přečíst i mírovější příběhy.
Román moc doporučuji!
Průměrně napsaný příběh. Čtenář se toho mnoho nedozví. Snad to má vyjadřovat omezený rozhled hlavního hrdiny. Nevím. Přitom autor by k tématu určitě mohl uvést mnohem víc informací.
Šedé včely jsou kniha plná těžkých témat, popisuje vleklý válečný konflikt, bezdůvodné pronásledování lidí, strach o život či marnost lidského počínání v době války. Sergej je ukrajinský vesnický balík. Své činy moc nedomýšlí, a tak se občas obrátí proti němu. Nechá s sebou občas manipulovat. Přesto mu čtenář musí fandit. Postava Sergeje totiž ukazuje, jak je každý člověk a jeho konání pro mocné tohoto světa nedůležitý. Že se jím zabývají, pouze pokud ho mohou nějak využít.
Celé v recenzích.
Andrej Kurkov je ukrajinský spisovatel, který se narodil v Rusku a který píše v ruštině.
Hlavní postavou je SERGEJ SERGEJIČ (50 let), který je rozvedený a má dceru. Je v důchodu, pracoval jako bezpečnostní technik na dolech. Žije na ukrajinském Donbasu, kde je válka. Žije v domě, poblíž bydlí jeho soused PAŠKA, jeho nepřítel z dětství, se kterým se setkává na kus řeči. Musí být velmi obezřetný, protože se nachází v tzv. šedé zóně, z jeho místa je slyšet střelba a výbuchy a je to velmi nebezpečné místo, ve kterém zůstal bydlet. Všichni lidé se z vesnice odstěhovali, zůstali jen Sergej a Paška.
Sergej je včelař a miluje včely celou svou bytostí, udělal by pro ně první a poslední. Po čase se rozhodne vyjet kvůli včelám se svým zeleným žigulíkem a putuje přes několik hraničních přechodů, dostává se na jedno místo na Ukrajině a následně se dostane na Krym, kde chce navštívit včelaře, který je Tatar, se kterým se v minulosti seznámil na jedné výstavě.
Sergej doma a také na svých toulkách zažívá různé příhody, setkává se s mnoha lidmi včetně vojáků. Líbilo se mi, že pokud se dopustil nějakého přešlapu, tak vždy kápnul božskou a přiznal se. Přemýšlí nad životem a nad situacemi, které prožívá. Dokáže pomoci lidem, když jej požádají o pomoc. Zajímavé bylo pro mě také to, že spal na včelích úlech, což podle jeho tvrzení přinášelo blahodárný účinek pro lidské tělo. Dokonce i jeden gubernátor k němu jezdil do vesnice, aby si poležel na úlech. Sergejovi se často zdají sny, které jsou zajímavé.
Přestože probíhá válka, nalezneme v knize černý humor. Je to příběh ze života a čtenář se dozví hodně informací z této oblasti, včetně krymských Tatarů a také o lásce a péči o včely. Nedovedu si představit, že někteří lidé zůstávají bydlet v oblastech jako je Sergej, kdy jim hrozí bezprostřední nebezpečí života. Musejí se postarat sami o sebe, jsou bez elektřiny, jídla nemají nazbyt a poštu dostávají zřídkakdy. Z druhého hlediska asi chápu, že je těžké opustit svůj domov, ve kterém člověk dlouhá léta žil a ke kterému má citové pouto a nechce jej opustit, i když ví, že je to nebezpečné.
Knihu jsem si rozložil do více dní, je docela obsáhlá. Celkově se kniha četla dobře. Na zadním přebalu je uvedeno, že autor je přirovnáván k novodobému Bulgakovu nebo ukrajinskému Murakamimu. Takové přirovnání bych sice nepoužil, ale nicméně si myslím, že kniha stojí za přečtení.
Nenápadný hrdina románu, žijící ve složité době a na složitém místě. Všední dny ve vesnici kde nejde proud a nad hlavou létají rakety rozčísne včelařova cesta do míst, kde budou mít včely klid na práci. Včely mír najdou, ale včelař zažije na stará kolena zajímavá dobrodružství a nenápadně se vmísí do osudů jiných lidí. Citlivý příběh, který dává nahlédnout pod pokličku nesmyslnému konfliktu, ve kterém se snaží žít smyslní lidé.
No bylo to zajímavé a kdo má rád včely ten si počte. Sergej je na mě trochu moc románově pojatej trouba, občas mě donutil se zasmát. Srovnávat ale toto na zadní straně s Bulgakovem, Murakamim? Za mě trochu mimo.
Šedé včely
S překladatelem této knihy, Liborem Dvořákem, byl v nedávne době rozhovor na rozhlase - vřele doporučuji si poschlechnout. Kniha si mě získala svou lehkostí, nezaujatostí a lidskostí při popisování příběhu včelaře na tzv.územi nikoho. Autor se dostává v knize na ryzí podstatu lidství, kdy stejně jako hl. hrdina chce dělat co ho baví a dává mu v životě smysl. Zde je to láska k jeho včelám, které na pozadí situace v malé vísce na Donbase začínají strádat. Vydává se s úly na dalekou cestu, při níž čtenář postupně nahlédne do současné války na Ukrajině a života prostých lidí. Autor se záměrně nesnaží čtenáři podsouvat jakýkoliv názor. Knihu doporučuji všem, kdo se zajímá o dění na Ukrajině. Kniha je psána románovou formou a velmi hezk se čte. Je rozčleněna do několika krátkých kapitolek. Proč je kniha s názvem Šedé včely? To až v samotném závěru je čtenáři odkryto a vyústění knihy až mrazivé...