S elegancí ježka
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7851/bmid_s-eleganci-jezka-uUH-7851.jpg
4
1053
1053
Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2008 , HostOriginální název:
L'Élégance du hérisson , 2006
více info...
Přidat komentář
Na jednu stranu je tato kniha „filosofické“ dílko, jež se po vzoru Paula Coelha tváří, že nabízí velká životní moudra za tři stovky, na druhou stranu snaha o „velkolepý“ román o sebevraždě, končící smrtí, s takřka existenciálním vyzněním. Vytváří kýčovitý obraz ženy, jež i přes svůj složitý sociální původ je schopna vést takřka epikurejský život, plný dobrého jídla a skvělých knih. A to přece „musí“ člověka pohladit po srdci! Hodně mi vadilo okaté brnkání na strunu sociálního napětí, přičemž kontrast mezi tupými bohatýry a oduševnělou a filosofující domovnicí působí příliš uměle. Když jedna z movitých paniček napíše v krátkém vzkazu o balících z čistírny jednu čárku navíc, spustí se hotové intelektuální peklo. Jediná chyba v nesmyslném lístečku způsobí, že dle Reneé by se „bohatí lidé měli starat o Krásu. Jinak si zaslouží smrt.“ Tahle kniha by zkrátka neměla být vydávána za kvalitní literaturu, protože jí není. Měla by být pěkně v regálu „ženské romány“.
Nepopírám, že kniha se četla celkem příjemně. Zmatená jsem ovšem byla z filozofických pasáží. Ty byly neohrabaně naroubovány na příběh, který místy připomínal pohádku o Popelce. Čemu měly sloužit kratičké pasáže o Husserlovi a Kantovi, je mi záhadou. Čtenář, který není znalý jejich filozofie, podle mě z tak zhuštěného útržku nic moc nepochopil a pasáž přeskočil. Pro čtenáře, který dané autory studoval, byly tyto pasáže zbytečné a zjednodušující. Snad měly dokreslit oslňující intelekt domovnice, která je schopna jen tak z hecu přečíst Karteziánské meditace a po měsíci konstatovat, že fenomenologie je šarlatánství. Husserl a jeho následovníci se touto problematikou zabývali celé roky, ale budiž, věřme domovnici, která si fenomenologií krátí čas mezi zaléváním květin, četbou Tolstého a vynášením odpadu. Zdůrazňování intelektuální kapacity mě iritovalo především u malé Palomy. Ta zpočátku působila jako spratek, který je zahořklý snad od narození. Paloma i Reneé působily stejně omezené a zahleděné do sebe, jako osoby, které kolem sebe kritizovaly. Autorka vzala banální příběh a zkusila do něj nacpat řadu problémů - počínaje propastí mezi jedinci různých sociálních skupin, přes nedostatečný zájem rodičů o děti až po absurditu lidské existence. Výsledek je prapodivný.
S hodnocením této knihy jsem poněkud v rozpacích. Autorka mi připomíná našeho věhlasného “kuchaře“ Babicu (ten je mimochodem schopný umíchat i Ebolu), který se rozhodl, že uvaří své nejlepší jídlo, které bude hodno minimálně jedné Michelinské hvězdy! A chce toho dosáhnout tak zoufale moc, že do jednoho hrnce nahází všechno co najde v kuchyni a jejím nejbližším okolí - nebo ještě dál. A stejně tak milá paní Barbery nahází do toho svého hrnce plno odkazů na francouzskou, americkou, ruskou či japonskou kulturu - od skladatelů, spisovatelů, přes filmy až po básnické haiku. Jenže stejně, jako z Babicova tak i z jejího hrnce nevzejde v tomto případě i při sebelepší snaze nic jiného než guláš. Prachsprostý, obyčejný guláš, kterým pokud někdo bude chtít zaujmout mne, tak má jednoduše smůlu. Pokud budu mít opravdu hlad tak si ho dám, ale o nášup si rozhodně neřeknu. A na mém nevalném úsudku o jeho kulinářském umění už vůbec nic nezmění ani nevábně vypadající dezert z pytlíku ozdobený šlehačkou ve spreji, který v tomto případě zastupuje onen kýčovitý příběh s ještě kýčovitějším koncem. Dvě hvězdy za snahu, ale určitě ne Michelinské. Navoněná bída.
Velice citlivě podané téma křehkosti lidské duše, nepochopení a samota lidského jedince...I přesto je kniha psaná s nadhledem, který je pro ni tak typický...:-) Těm, kteří rádi u čtení přemýšlejí nad lidským bytí, vřele doporučuji...:-) Paní Michelová je postava, na kterou nezapomenete....;-)
Z knihy mám rozporuplné pocity. Četla se pěkně, obě hrdinky mi byly sympatické, hlavně postava Reneé. Některé její poznámky mě opravdu rozesmály, některé úvahy mě zaujaly. Na druhou stranu mě jejich vnímání okolí příliš neoslovovalo, asi i díky tomu, že já se spíš řadím do skupiny lidí, které ony kritizovaly... Ani jejich nadšení Japonskem jsem moc nechápala. Ale přes uvedené výhrady, mám po dočtení knihy spíše kladné pocity a rozhodně se do mě kniha svou špetkou zapsala.
Po precteni jsem byla z knihy nadsena, ale casem ve mne rostlo podezreni, ze se jedna tak trochu o kyc.
Co ještě říct? Snad můžu přidat pohled čtenáře-muže, který si tuhle knihu vybral, protože nechce předem bojkotovat díla autorek-žen. Zpočátku mě to moc nebavilo, děj moc jednoduchý, hlavní postavy zvláštní až divné, filozofické úvahy mlhavé. Asi v půlce jsem dokonce vážně zvažoval, že knihu odložím navždy. Ale něco mě nutilo číst dál. A najednou mě to začalo docela bavit a zalíbily se mi i Renée s Palomou. No a teď můžu říct, že to bylo příjemné čtení.
Připadá mi, že jsem se zase jednou setkala s Knihou. Že jí nejde nic vyčíst. Že je dokonalá tak, jak je. Krásné, pomalé čtení, mozek konečně neklouzal jen líně po ději, ale musel i přemýšlet, příjemná změna! Překvapivé pro mě bylo, s jakou elegancí (nenapadá mě jiné slovo) se tady snoubila červená knihovna s vysokou poezií a uměním. Je jednoduché odsoudit nepravděpodobné charaktery a předvídatelný děj, ale to byl samozřejmě záměr. Odvážná autorka si klidně mísí výsostnou literaturu s lehce brakovými prvky v románu, v němž se střetává vyšší společenská vrstva s nižší a ani jedno (ani jedno) není úplně vždy tím, čím se zdá. (A je mi mimochodem jasné, jaký skvělý dánský román četla hrdinka v úvodu knihy.) Perlička nakonec: V čísle 7 na ulici Grenelle v Paříži žádná domovnice určitě nepracuje, má tam obchod Prada.
Bohužel budu muset mezi těmito krásnými komentáři napsat jeden negativní. Pro mě byla tato knížka také neskutečná - ale neskutečná snůška filozofických úvah, kterým jsem kolikrát ani nerozuměla a neměla jsem tolik trpělivosti číst je znovu. Pravda, nechala jsem se zlákat dobrým hodnocením, pozitivními komentáři a také názvem knihy, ale příběh měl asi takový spád jako stojatá voda. Prokousávala jsem se horko těžko stránkou po stránce... Ale je to jen můj vkus, mám raději knihy, co mají spád a předají vám nějakou hlubokou myšlenku - v této knize je jich také spoustu, ale musíte je hledat jako jehlu v kupce sena (a to v pořádné hromadě sena). Zkrátka nepředstavitelné myšlenky, neuvěřitelné postavy, podivné prostředí, šílená zápletka... Kniha se mi nelíbila a znovu ji číst nebudu - vždyť přeci za všechno můžou kamélie!!! :D
„Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut.“ Né fakt, přísahám, to není popis mé osoby, ale jedné ze dvou hlavních postav knihy, domovnice René. Druhou je Paloma, která se učí japonsky, aby si mohla číst v originále manga, jo a ve třinácti chce spáchat sebevraždu spolknutím antidepresiv své matinky. Obě si hledají úkryt před světem, neb jsou chytřejší než zbytek lidstva, což úplně nechápu, protože já třeba chci, abyste věděli, že jsem přečetla kompletní dílo Sørena Kierkegaarda, nebo že poslouchám Glenna Goulda (machr na piáno), proto vám to sem teď cpu. V tomhle příběhu prostě domovnice poslouchá Wagnera a miluje filmy Jasudžiro Ozua (Ale kdo ho rád nemá, že?! Ukigusa je nejvíc). Nakonec lest obou prohlédne až Japonec Kakuro, který až takřka červenoknižně naplní normy romantického příběhu, když se do zádumčivé domovnice zamiluje. Teď to přípomíná až pohádku o Popelce napasovanou na lidi důchodového věku, no né?! Ale důležitější než samotný příběh je zde filosofický podtext, zdůrazňování krásna a literárních klasiků (kdo nemá pojmenovaného svého psa podle Tolstého je nikdo). Naštěstí přes pointu a harlekýnovskou odbočku jde o příběh v pravdě sarkastický, tudíž velmi čtivý.
Přečetla jsem si ji na doporučení - a nelitovala jsem. Velmi zvláštní příběh, který vás prostě vcucne.. A že jsou postavy poněkud nereálné? Reality je kolem nás dost, utéct z ní aspoň ve chvílích, kdy si čtu, je prostě osvěžující.
Krásný čtenářský zážitek... Velmi osobitý styl, mísící humor s úvahami o filosofii, umění a kráse. Svérázné postavy, které vytvářejí neobvyklá přátelství. Ačkoliv se příběh odehrává převážně v komorním prostředí jednoho domu, přímo z něj dýchá atmosféra Paříže. Vřele doporučuji!
Kniha s příběhem o odlišnosti, schovávání, životě, přátelství, věčnosti, hledání krásy, ale také o onom velkém Vždy v nikdy. A proč? Protože jedna kamélie dokáže změnit náš osud.
Rozhodně nečteno naposledy.
Já se do této knihy zamilovala. Já vím, že možná máte pocit, jak jsou postavy nereálné. Řeknu vám tajemství: nejsou. Vím, že se s lidmi jako je Renée nebo Paloma asi většina lidí v životě nesetká. Ale kuchařka, která je shazována svou šéfovou(která snad v životě nic nepřečetla a ještě se tím chlubí) a když ušetří, jde si koupit knihu, v uzavřenosti domova pak každý den po vykonaných povinnostech čte, je člověkem zcela reálným. A co se dvanáctileté dívky týká... ještě si sebe pamatuji. Když člověk takto něco píše, zvlášť dítě, ukazuje jen tu část sebe sama, která se k věku nehodí, protože to je to, co potřebuje někde "filtrovat". Setkala jsem se s takovými lidmi, do určité míry si troufám říci i to, že jsem taková bývala. A znám minimálně jednoho člověka, který je zcela dokonalou Palomou, akorát v mužské verzi.
Štítky knihy
humor zfilmováno francouzská literatura ironie
Autorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 | Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
Příběh sice nemá valný děj, ovšem postavy jsou neotřelé a myšlenky v knize mají hlavu a patu. Kniha se četla lehce, leckdy pobavila (nevyslovené poznámky Palomy a Reneé), i když někdy bylo těžké pochopit, co se sutor snaží konkrétně říci (filosofické části).
Je to kniha, která ve vás zanechá dojem a určitě si ji ještě v busoucnu opět přečtu.