S elegancí ježka
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7851/bmid_s-eleganci-jezka-uUH-7851.jpg
4
1050
214
Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2008 , HostOriginální název:
L'Élégance du hérisson , 2006
více info...
Přidat komentář
Ne že bych chtěla opisovat z předchozího komentáře Amazonky72, ale na na knížku mám dost podobný názor. Velmi zvláštní. Jedna z mála knih, do kterých jsem se musela nutit. V první třetině jsem si říkala, že to asi zabalím a někdy se k ní možná vrátím. Čekala jsem, že bude kniha víc pozitivnější, na mě z ní hodně čišel pesimismus. Co mi přišlo hodně zvláštní (jako bylo toho v knize víc), bylo to, jak žena, která vnímá krásno a umění v tak jemných nuancích a je schopna si je uvědomovat ve velice obyčejných a prostých věcech, o sobě neustále říká, že je ošklivá, obtloustlá s kuřími oky, nemá kromě neforemných domovnických zástěr prakticky žádné jiné oblečení a do svých 54 let nenavštívila kadeřníka. Jasně dle autorky nesmí vypadnout ze své role - prostá a nevzdělaná domovnice, ale i tak. Paloma mi zase přišla na svůj věk až příliš znalá a informovaná. Disponovala vědomostmi, které běžný (spíš vzdělaný) člověk nemá, navíc chápala souvislosti až příliš filosofické a učené. Kdyby byla "jen" hodně sečtělá, vedle té japonštiny, kterou se učila, byla by na věk 12,5 roku uvěřitelnější.
Děj mě začal bavit vlastně až po nastěhování se pana Ozua do domu. Od této chvíle nabírá kniha trochu jiný spád. Je v ní víc toho krásna, umění a věcí souvisejících, kterými se Renné kochá ve svém příbytku poté, co nechá za dveřmi svoji masku prosté ženy z venkova. Přiznám se, že závěr mě hodně překvapil. Překvapil, ale nepotěšil. Bohužel.
Velmi zvláštní kniha... Poté, co jsem si přečetla, že autorka je vystudovaná filozofka, jsem možná pochpila, proč takovou knihu napsala. Přidám se k dalším hodnotitelům s pocitem, že prvních cca 80-100 stran bylo vlastně o ničem... podivně se táhnoucí filozofické úvahy, ve kterých jsem se občas ztrácela, protože nemám takový přehled o filozofických směrech a jejich významech. Chvíli jsme si i říkala, že jsem přeci chtěla číst beletrii a ne filozofický traktát. Ale na druhou stranu se ve cca 1/3 knihy děj přeci jenom "rozjel" a na konec jsem knihu se zaujetím dočetla.
Věřím tomu, že společenské konvence předurčují částečně směr našeho života. A že je velmi těžké se prosadit ve světě bohatých a vlivných lidí, pokud pocházíte z rodiny, které vzdělání a peníze nebyly dopřány. Na druhou stranu žijeme ve 21. století, a román není historickým románem. Asi si nedovedu dost dobře představit tak velké společenské rozdíly a předsudky, ve kterých by inteligentní žena neměla možnost se během svého života prosadit. Mám z toho takový pocit.
Předčasně vyspělé a myslící děti, to je asi jeden ze znaků soudobé francouzské literatury. Guenassia má ve svém románu Klub nenapravitelných optimistů předčasně vyspělého 12-ti letého chlapce, který se mnohem více než se svými vrstevníky schází s ruskými emigranty a intelektuály, kterým je mnohdy i o 50 let více. V tomto světe se cítí dobře, je to jediné prostředí, ve kterém může být sám sebou. Stejně tak Paloma, dívka, žijící v domě, kde je René domovnicí. Předčasně vyspělé děvče, které pohrdá světem přepychu, přetvářky a peněz.Domovnice, která pečlivě chrání svůj svět, je pro ni jediným parťákem, se kterým dokáže komunikovat. Zvláští příběh a spojení, ale asi mu rozumím a příjímám ho.
Kromě ostatního, o čem se mi teď nechce tolik psát, jsem hned po přečtení věděla, že žádnou takovou knihu jsem dosud nečetla. Nejblíže by stylem mohl být Herman Hesse (např. Demian), ale přesto do mě kniha nalila něco, co žádná jiná zatím nedokázala (ale co?).
Připadám si hloupě, že mi stačilo 60 stran, abych knihu odložila. Na mě je tenhle román až příliš filozofický, příliš dumající nad nesmrtelností chrousta a - se vší pokorou přiznávajíc - nejspíš příliš intelektuálně náročný.
Mně se to líbilo. Takovou knížku asi opravdu neocení každý. Ne každý totiž má takovou intelektuální kapacitu ;-). Vážněji, nejde o inteligenci. Je to knížka pro nás, co rádi hloubáme o nesmrtelnosti chrousta. A nevyžadujeme děj a akci.
Nepovažuji to za přehnaně levičácké, ukazuje na reálný problém, to nejsou ani tak sociální rozdíly, ale sociální mobilita.
Renee se mi zdála málo uvěřitelná, hlavně s ohledem na dobu a zemi, kde se příběh odehrává. Paloma uvěřitelná je.
Tuhle knížku miluju. I obě hrdinky. Že jsou namyšlené? Nemyslím, prostě mají jen svůj svět a je krásné, že ačkoliv patří každá k jiné generaci a věkové kategorii, najdou jedna v druhé porozumění a podporu.
Tak tohle bylo něco tak odlišného od všech ostatních knih, které jsem kdy četla, že vůbec nevím, kde začít. Prostě satirické glosování jedné domovnice a jedné puberťačky na téma jejich životů. Ovšem s něčím navíc. S mnoha hlubokými životními pravdami, které zůstávají skryty nejen před očima některých čtenářů. Není to kniha pro každého a nehodí se ani do každé doby, ale rozhodně stojí za přečtení.
Kniha nádherná, určitě číst. Ale jen pro náročného čtenáře. Bohužel mi přijde, že mnoho čtenářů si myslí, že kniha musí být snad akční, aby se dala číst. Je mnoho spisovatelů, pro něž děj jako takový je až na druhém místě. Nebo není podstatný. Nic to neubírá na kvalitě přečteného...
Tato kniha není lehká pro čtenáře, kteří nemají rádi experiment s jazykem a myšlenkami...
Jsem prostě materialista. A materialistu narcistická filozofická exhibice neuchvátí. Ani nepobaví.
Těžko uvěřitelná domovnice, věčně řešící třídní postavení a svoji nadřazenost. Hlavně - byť bychom si to tisíckrát přáli, lidi jsou prostě takoví, jak vypadají, jaký první dojem ve vás vzbudí. Prostě jsem jí nedokázala uvěřit. Dvanáctiletá Paloma budiž, v jejím věku se cítí jedinečným každý.
Abych knihu jen nehaněla. Třetina se mi opravdu líbila. Vazby mezi osobami byly propracované, reálné. Místy i vyloženě pobavila. Třetina mě vyloženě iritovala. Hlubokomyslné traktáty o tom, že kočka je možná jen zelená koule slizu považuji za ztrátu času. A zbytek knihy mě holt nechával chladnou.
Nemám důvod knihu adorovat, jen proto abych se zařadila mezi ty "vyvolené", kteří ji pochopili. Chápu, ale neuchvátila. Je to zkrátka subjektivní hodnocení.
Nemůžu nedodat: Pobavila mě tklivá a nosná vzpomínka domovnice Renée. Narodila se dle mých propočtů cca 1952, její mladší sestra odešla sloužit do města k bohatým lidem, pak se vrátila, celá od bláta a deště, přišla domů porodit, zemřela ona i dítě... To celé tak těsně před r. 1970...? Autorka se v tu chvíli asi moc prožívala, ne? Tenhle příběh by byl uvěřitelný o 100 let dřív, ale takhle to byla fakt už parodie.
Zvláštní, zajímavá, filozofická kniha o jedné "obyčejné" domovnici Renée, která ale vůbec obyčejná není. Vyprávění Renée doplňují hluboké myšlenky a deníkové zápisky dvanáctileté Palomy, která také není klasickým průměrným dítětem. Příběh o přátelství, nesnadných životních cestách i jedinečnosti každého z nás. Rozhodně kniha k zamyšlení.
Tak bohužel, tento styl a téma opravdu není pro mě. Takže odkládám a jdu radši číst detektivky. Ale tímto knihu nehaním,určitě má spoustu příznivců.
Ti, kteří nebudou rozumět pěti slovům na stránce, budou brzo znuděni. Těm, kteří mají sklony k filosofování a depresím, těm nedoporučuji. Výborné, za pět.
Jedna z mých nejmilejších knih darem od mé nejmilejší. Čím víc jsem propadal osudu domovnice Renée, tím víc mě dráždila přechytralost dvanáctileté Palomy. Na druhou stranu mi její "profesorské" deníkové záznamy krásně kontrastovaly s (ne)obyčejným životem domovnice a vyvolávaly ve mně vzpomínky na studijní léta a masochistickou oblibu francouzského filozofického diskurzu. A když jsem si tak proplouval mezi oběma linkami příběhu a uculoval se nad trefnou a vtipnou kritikou všehomíra, tak přišel konec a já bych se nejraději zabalil do příběhu jako do peřiny, přetáhl si ji přes hlavu a vybrečel všechny nespravedlnosti světa. Je možné se platonicky zamilovat do knihy. A do domovnice. Ježek k ježkovi sedá. A la prochaine.
Pro mě trochu zdlouhavé čtení plné hlubokých a zajímavých myšlenek na život, ale jen málo děje. Na jedné straně chudá, ale sečtělá domovnice a druhé straně pohled na život inteligentní, ale samotařské dívky z bohaté rodiny
To bylo skvělé. Dalo by se říct, že to bylo o ničem a o všem. Líbilo se mi to tajné tiché vyvracení předsudků. Že klid v duši nalezne každý ve chvíli, kdy to nejméně čeká. Já jsem to té Renee tak strašně přála!
Domovnici Reneé ani její dětskou kamarádku určitě ještě dlouho po přečtení téhle pozoruhodné knihy nevypustíte z hlavy.
Osobní spokojenost. Pravda, prvních sto stran se mi četlo trochu pomaleji, ale když jsem se ke knize po třech dnech vrátil dočetl jsem jedním dechem.
Asi není pro milovníky akce a propracovaných dějových linek, ale najde se v ní dost zajímavých myšlenek a prostor pro nahořklý sarkastický úsměv je v knize opravdu bohatý.
Já se bavil
Úchvatná knížka, při které hrozí, že se zapomenete ve vlaku či MHD. Jsem nadšená, ale rovněž (jako někdo z recenzentů pod mým příspěvkem) musím
podotknout, že jistý nádech socialistického přístupu v sobě kniha má, ovšem není to nic, co by se nedalo zvládnout, a zalíbení v japonské kultuře je v knize rovněž patrné, ale mi osobně to nevadilo, ba naopak se člověk něco dozvěděl o životním stylu Japonců, což mi bylo přínosem.
Vřele doporučuji všem maturantům z předmětu “Základy společenských věd”, především kvůli uchopitelnosti výkladu filosofie hravější formou, než v učebnicích, ale současně upozorňuji, že je potřeba mít nějaký základní přehled o směrech filosofie, případně také čerstvě odmaturovaným z výše uvedeného předmětu.
Pro mě určitě velice zvláštní kniha. Nepochopitelná dvanáctiletá Paloma, která chce spáchat sebevraždu, filosofické úvahy domovnice Reneé. Budu si ji muset přečíst ještě aspoň jednou.
Štítky knihy
humor zfilmováno francouzská literatura ironie
Autorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 | Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
Kniha S elegancí ježka je v
| Právě čtených | 21x |
| Přečtených | 1 464x |
| Čtenářské výzvě | 110x |
| Doporučených | 178x |
| Knihotéce | 466x |
| Chystám se číst | 620x |
| Chci si koupit | 70x |
| dalších seznamech | 18x |
S elegancí ježka – jedna kniha, jeden dům v Paříži, dvě ženy: vdova a domovnice Renée a přemoudřelá dvanáctiletá dívenka Paloma. Zatímco Renée chce dál nenápadně žít a předstírat, že je obyčejná tuctová domovnice (jen aby se nikdo nedozvěděl, že čte knihy o fenomenologii!), Paloma se nechce nechat vtáhnout do absurdity života v dnešním světě a na své třinácté narozeniny plánuje sebevraždu.
Už od začátku je vám jasné, že domovnice i dívenka jsou jiné, než jaké se jeví být svému okolí, a zatímco jedné z nich vyhovuje, když může žít takto ve skrytu, druhá se v takové pozici komfortně necítí. Paloma se však rozhodně dát životu ještě šanci a začne si vést deník, do kterého si zapisuje hluboké myšlenky a zajímavé pohyby světa – vyzývá vlastně život, aby ji během pár měsíců přesvědčil, že stojí za to žít.
Román se (alespoň z počátku) nečte nijak snadno, je plný filozofických myšlenek a jakéhosi hloubání nad povrchností světa a lidí z vyšších společenských vrstev. Spád příběh dostane ve chvíli, kdy se do domu přistěhuje Kakuro. Tento Japonec poodkryje symbolický plášť, pod nímž se Renée a Paloma skrývají, a odhalí, že nejsou tak všední, jak se zdá. S jeho příchodem jsem se konečně začetla a musím říct, že mě to docela oslovilo.
Tento nevšední román doporučuji hlavně náročnějším čtenářům, Muriel Barbery totiž čtenáře nešetří – nepočítejte s relaxační četbou, tady budete muset nad textem přemýšlet, navíc se autorka odkazuje i na jiná literární díla.
Mimochodem: hrozně mě baví, jak lidé pojmenovávají svá zvířata, a fiktivní osoby nevyjímaje. V téhle knize najdete kocoura Lva (nikoli však podle krále zvířat, ale podle Lva Tolstého), dále kočky Ústava a Parlament, poté Kitty a Levina (ano, podle Kareniny), psi se tu zase honosí jmény Athéna a Neptun. Podle mého o lidech leccos vypovídá mimo jiného i to, jaká jména dávají svým mazlíčkům.
A ještě jedno info: podle knihy natočila Mona Achache film Ježek (2009), na ČSFD má hodnocení 76 %, tak si ho asi časem taky pustím.