Roky
Annie Ernaux
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499047/bmid_roky-CSG-499047.jpeg
4
189
43
První české vydání memoárů významné francouzské autorky. V knize Roky předkládá Annie Ernauxová osobní příběh, v němž popisuje léta 1940 až 2006 prostřednictvím svých vzpomínek, dojmů z minulosti i současnosti, ale zároveň z nich vyvozuje předpovědi budoucnosti. Fotografie, knihy, písně, rozhlas, televizi a desítky let reklam a novinových titulků staví autorka do kontrastu se svými vnitřními zápasy a deníkovými záznamy, které si po šest desetiletí vedla. Hlas, který rozpoznáváme jako autorčin, v textu opakovaně zaniká a vzápětí se opět vynořuje. Je to sám neúprosný čas, jenž vypráví svůj vlastní příběh a všechny ostatní vypravěče odsouvá do anonymity. Vzniká tak nový druh autobiografie, která je subjektivní a zároveň neosobní, soukromá stejně jako kolektivní.... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 2022 , HostOriginální název:
Les Années , 2008
více info...
Přidat komentář
O autorce jsem se dozvěděla díky Nobelově ceně, kterou obdržela. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na způsob psaní autorky, ale pak už to šlo samo a i já jsem propadla autorčině genialitě.
...A my, kteří jsme už věděli, že "jistota zaměstnání" a peníze člověku automaticky štěstí nepřinesou, jsme si nemohli pomoct a že všeho nejvíc pro ně chtěli právě to štěstí."....
Tato knížka mě neuvěřitelně okouzlila. Poprvé jsem ji četla před měsícem a teď jsem si poslechla i audioknihu, protože se pro mě stává knihou roku. Tyto zvláštní memoáry psané strohým originálním stylem, budou možná bližší starší generaci, protože popisují čtyřicet prožitých uplynulých let, které se týkají i jich samých. Jistě ale bude i spousta dalších čtenářů, kteří stejně jako já poprvé objeví a ocení tuto nositelku Nobelovy ceny za literaturu a její "kolektivní paměť celé generace". Doporučuji.
K této autorce jsem se dostal díky nominaci na Nobelovu cenu; bohužel v okolních knihovnách byla k dostání (a to s dlouho čekací dobou) pouze její kniha Roky. Četby tohoto titulu však nelituji, byl to velmi zajímavý pohled do života francouzské spisovatelky.
Zároveň se mi částečně interpretace protnula s návštěvou Paříže, tudíž jsem mohl i reálně objevovat místa, která autorka v memoárech popisuje.
Bylo poučné a zajímavé sledovat (nejen po obsahové stránce, ale i po formální), jak autorka zachycuje subjektivně prožívané dějinné události, s jakou lehkostí (?těžkostí) v srdci i peru vzpomínky komentuje.
Doporučuji.
Znovu se cítí v různých obdobích svého života, vznášejících se jedny nad druhými.
Jejího vědomí i těla se zmocňuje čas neznámé povahy, v němž se překrývá přítomné s minulým, aniž by se mísily, v němž se jí zdá, že se letmo vrací do všech podob, jimiž kdy její bytost byla.
Trošku mi trvalo se začíst, ale nakonec jsem objevila ten opakující se vzor a ponořila se do četby. Knihu bych označila za literárního Urobora, poplatného všem dobám, věčně se opakující minulost, přítomnost a vlastně i budoucnost. Jako ženu mě samozřejmě zaujala ženská stránka knihy, která byla velmi osobní a odhalující, v kontrastu s odosobněným popisem doby, v níž jsme se zrovna nacházeli. Vida, už taky používám plurál. Při čtení jsem měla pocit, že je autorka mými ústy, kterými říká, co si já myslím (mluvení mi moc nejde, haha), a to nás rozděluje padesát let života. Rozcházím se s ní v politice, kterou se odmítám nechat pohltit a která kolem mě jen tak proplouvá. Celkově to byla kniha těžká na čtení, ne všechno jsem bez vyhledání dodatečné informace dokázala vstřebat. Zábavné bylo zjištění, že v mnoha věcech bych si troufla tvrdit, že se právě to kolektivní myšlení (děkuji, tereza0319) lidí v různých dobách a časech zase tolik neliší. 95%
Asi na to nejsem dost intelektuální, ale čtení útržků mi strašně vadilo k celkovému naladění na knihu... Škoda
Jak zajímavé může být vidět, že to, co pociťujeme my sami, může pociťovat celá generace? Začátek mě trochu vyděsil, ale po začtení se jsem propadla genialitě knihy. Bylo fascinující pozorovat, jak pocity a myšlenky, kterými si Francouzi procházeli v průběhu 20. století, jsou pro mou generaci aktuální nyní
Počátek trochu děsivý formou, která se nakonec drží i do konce, nicméně s jasnou a lepší provázaností. Jasně chápu Nobelovku. Osobně jsem se od díla cítil trochu odcizený, ale i tak jsem cítil, jak do mě zapisuje.
Retrospektivní pohled na autorčin život a v pozadí společenské a politické události.
Skvělá kniha o kolektivní paměti, přesně tak to funguje, to tvoření vzpomínek, uchovávání a vybavování, ať je to ve Francii nebo v Česku. Člověk by si myslel, jak se na tom Západě neměli dobře, zatímco tady člověk úpěl pod jhem socialismu, aby během četby zjistil, že to tak úplně nebylo, běžný člověk tam žil v podobných nesvobodách a šedi bez budoucnosti. Jak už psal Hellboy, na člověka z popisu společnosti i ze života jedince padne nezměrná DEPRESE, i když myslím, že kdyby totéž napsal někdo, kdo se na stejné události dívá jiným, optimističtějším prismatem, vyznělo by to zase jinak. Ano, na jedné straně deprese, na druhé straně je příjemné ztotožnit se s myšlenkami a pocity, které jsou nám, kteří máme podobný kulturní základ společné, reálie nereálie.
Annie Ernauxová (*1940) patří k nejvýznamnějším francouzským spisovatelkám, u nás je ale bohužel málo známá. V češtině od ní dosud vyšly jen dvě prózy Místo a Obyčejná žena, a to v jednom svazku v roce 1995 (nakl. EWA, přel. Anna Kareninová). Až letos jsme se dočkali dalšího překladu, jímž jsou autorčiny memoáry Roky (2008), které ve Francii i jinde vzbudily velkou pozornost a jsou považovány za jeden z vrcholů tvorby Ernauxové.
V The New York Times Book Review napsali, že "takovou autobiografii jste ještě nečetli". A myslím, že mají pravdu. Ernauxová o sobě píše ve třetí osobě, čímž má nad sebou a svým životem nadhled a zachovává si odstup, navíc sobě nevěnuje hlavní pozornost, mnohem více ji zajímají proměny doby a společnosti, jimiž za svého života prošla. Takže v působivé zkratce tu máme všechny ty mohutné změny od roku 1940, kdy se autorka narodila, až do roku 2006, kdy knihu napsala. Přitom to není učebnice dějepisu ani žádný výklad, spíše místy strohý záznam kulturních, společenských i politických změn a fenoménů ve Francii i ve světě, jak prošly kolem a jak je autorka coby dítě, studentka, mladá žena, provdaná matka dvou synů či rozvedená žena s milenci a úspěšná spisovatelka vnímala. Mezitím se dozvídáme o jejím životě a najdeme tu třeba i komentáře k fotkám či k tomu, co si zapsala do deníku.
Při četbě si čtenář uvědomí, jak bouřlivými proměnami jsme si prošli za sedm desetiletí, jež Ernauxová popisuje. Každému se její styl asi líbit nebude, můžeme mít pocit neosobnosti a jen výčtu událostí, osobností, filmů, knih či písní, jak šly kolem, ale mně se takové memoáry velmi líbily.
Přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2022.
Pokud jste si někdy kladli otázku, jak moc váš život určují a formují události kolem vás, pak je tato kniha přímo pro vás.
Ernaux píše velmi netypické memoáry ženy, v nichž ona žena nevystupuje jako hlavní postava, jak tomu bývá zvykem, nýbrž se v centru zájmu nachází roky jako takové. Čas s jeho věčným plynutím jakožto podkladem či spíše zarámováním životů lidských bytostí a také to, jak formuje jejich životy a samotné prožívání jejich (a našich) krátkých pobytů na zemi. To vše je vyprávěno skrze optiku starých fotografií, na jejichž výjevech se zachycuje celá druhá polovina minulého století s přesahem do nového tisíciletí.
Fascinující kniha u níž mě inovativnost, s jakou je napsána, nepřestávala udivovat.
S mistrnou zkratkou vylíčení dějin pětašedesáti let francouzské kulturní, politické a společenské historie. Od válečných bídných let k rozmachu konzumerismu a krizi hodnot na přelomu tisíciletí. Pohled ženy – matky, manželky, milenky, intelektuálky, literátky, socialistky, feministky – je strohý, analyticky přesný, angažovaný. Právě ona stručnost však umožňuje takřka absolutní tematický záběr, od nejobyčejnějších mlhavých vzpomínek, zapadlých kdesi v hlubinách dětství, po lítost nad rychle ubíhajícím životem ve stáří. Postřehy z konverzací u rodinných obědů, proměny politické mapy, střídání prezidentů v Elysejském paláci, proměňující se podoba práce, vzestup Annie Ernaux na společenském žebříčku, ale i začarovaný kruh prekarizace jejích dětí. Každá kapitola ukazuje trochu jiný svět. Jiné knihy, jiné filmy, jiné sny a jiné strachy. Společnost se mění a málokterá kniha to zachycuje tak fantasticky jako Roky.
Tvorbu Annie Ernaux jsem musela vyzkoušet ihned potom, co autorka získala Nobelovu cenu za literaturu.
Roky jsou hodně specifickým memoárem, který obsahuje příběhy z autorčina života, deníkové zápisky a zmínky o francouzské kultuře…
Když jsem knihu dočetla, tak jsem se maximálně shodovala s komentáři čtenářů na Databázi knih… Téma zajímavé, zpracování jedinečné, bohužel jsem se ale nemohla začíst, neznám moc věcí z francouzské kultury (takže jsem se vůbec nechytala) a tak po dočtení přišla lehce vlna úlevy.
Za mě jsou Roky neskutečně originální kniha, ale nemusí sednout každému.
26/2022 Autorka použila zvláštní styl - píše v množném čísle, takže to zní, jako kdyby mluvila za všechny, za celou svou generaci. Trošku to připomíná ten debilní pamflet, který sdílí na facebooku starý boomeři: "Kdysi dávno, kdy nic nebylo a přesto všechno se sdílelo. Jsme generace, která se nikdy nevrátí. Generace, která trávila veškerý volný čas na ulici atd atd ad nauseam..." Ble. Rozdíl je v tom, že tenhle "pamflet" je kýčovitá pohádka, která překrucuje minulosti, lakuje jí narůžovo a záměrně zamlčuje tehdejší problémy. Každý člověk ve stáří rád vzpomíná na minulost, protože tehdy byl mladý a rozuměl světu, ale to není důvod si idealizovat komunismus, zavírat oči před tehdejšími zločiny a nesvobodou a ještě nadávat na dnešní svět proto, že se mění příliš rychle, takže mu někdo přestává rozumět. Kniha Annie Ernaux je jiná - používá sice podobný zobecňující přístup, ale nic nezamlčuje, neskrývá, neomlouvá, naopak ukazuje všechny tehdejší problémy zcela otevřeně. Knihou se vinou dvě linky - v jedné jde o klasickou "ernauxovskou" biografii, takže autorka popisuje svůj život od 40. let do současnosti (cca 2006). V druhé lince shrnuje zásadní události té doby. Je to podobně nahuštěný text, jako je rubrika Tento týden v Respektu - Uplynulých sedm dní očima Ivana Lampera. Každá věta odkazuje k něčemu konkrétnímu, co se ve světě stalo, ale velký důraz je kladený na francouzské reálie, ve kterých se kromě francouzů nikdo úplně dokonale nezorientuje, hádám, že třeba 70% narážek na francouzské reálie jsem nepobral. Což není nutně problém - kniha zároveň slouží jako jakýsi rejstřík nebo kniha z edice "Kdo je kdo" - zkrátka jako velký zdroj inspirace. Velkou roli tu mají "ženské" otázky: přístup k hodnocení žen, jejichž největší a jedinou hodnotou kdysi byla počestnost, takže o předmanželském sexu nemohla být řeč, menstruace, neplánované těhotenství, nelegální potraty, boj za jejich legalizaci, menopauza, sex v důchodovém věku, rozvod atd.
Co mi na knize trochu vadilo? Autorka nijak neskrývá svou levicovou politickou orientaci, ale události v knize popisuje bez ohledu na to, kdo zrovna vládne. Můj výsledný dojem z četby je ten, že skoro nemá smysl tak strašně rozebírat, jestli je lepší volit levici nebo pravici, protože po pár letech už na tom zkrátka stejně vůbec nezáleží. Dobré i špatné věci se zkrátka děly během vlády levice i pravice. Z tohoto pohledu věnuje volbám až příliš mnoho pozornosti, zbytečně. Ale to píšu teď jen proto, že kniha jako celek mě uvrhla do naprosté, děsné a všeobjímající DEPRESE. Prošel jsem s autorkou/hrdinkou celým jejím životem od dětství do stáří a odnáším si z toho jen to, že člověk může v životě dělat cokoliv, skutky vznešené i podlé, rozdávat radost lidem kolem sebe, starat se o své rodiče a vychovávat své vlastní děti, ale nakonec stejně zemře a nezůstane po něm vůbec nic, jen blednoucí vzpomínka. Až mě tahle deprese přejde, tak ten komentář třeba trochu opravím.
Musela som sa nútiť aby som tú knihu dočítala. Dala som to, ale bolo to ťažké. Budeme ju rozoberať tento mesiac na knižnom klube, som zvedavá, čo na ňu povedia ostatní :D Knihu vybrali, lebo Ernaux práve získala Nobelovu cenu za literatúru.
Knihu by som si asi viac užila, keby som mala šajn o ľuďoch, filmoch, reklamách, spevákoch, miestach, ktoré spomína. Takto som tápala. Ale aj ten štýl mi moc nešiel. Možno za iné diela si tú cenu zaslúži ale po tomto diele už od nej nechcem asi ani nič iné čítať.
Na jednu stranu mě to zajímalo, na druhou stranu jsem už to strašně chtěla mít za sebou. Je to zvláštní kniha, bohužel neznám francouzské reálie, takže spousta jmen herců, hlasatelů, hudebníků a politiků, na které Annie vzpomíná, šla tzv. mimo mě. Během čtení jsem vnímala, jak byl západ o celá desetiletí napřed a jak jsme pak živelně všechno doháněli a vlastně stále doháníme a to ve všech sférách života (respektování vegetariánů v r. 70, kult mladistvého vzhledu, hypotéky na 20 let apod)..jinak kniha celkově je podle mě spíše náročné čtení..kdo hledá příběh, děj, nebo nedej bože akci, ten pravděpodobně bude zklamaný
to nebola kniha o francúzskej žene od roku 1940. to je kniha o Európe od 40. rokov 20. storočia. a kým sa svet dostal na prelom 80. a 90. rokov, boli odlišnosti v udalostiach dosť malé – horšie to bolo s dopadmi tých udalostí na životy ľudí. a od 90. rokov je to spoločná pesnička, hodne falošná, hodne vyprázdňujúca zmysel existencie človeka...
skvelé čítanie na skvelé zamyslenie. akurát, že z neho potom bolí hlava... ale asi sa oplatí prečítať ešte raz.
"Má představu, bezpochyby ovlivněná Proustem, ale i z potřeby opřít svůj počin o reálnou zkušenost, že bude tvořit úvod jejího literárního záměru, popisu života jedné ženy od čtyřicátých let až do současnosti, který ji čím dál víc trýzní, dokonce trpí pocitem viny za to, že ho ještě nezrealizovala."
Annie Ernaux chtěla celý život napsat knihu o svém životě a době. Nakonec ale nevznikla běžná biografie. Prostřednictvím vzpomínek vyvolaných prohlížením svých starých fotografií nahlíží na sebe samu i skrze větší dějiny - politiku, společenské a technologické změny. Zapojuje však také introspekci - objevování světa, vztahy, stárnutí, strachy.
"Jde jí naopak o to, jak uchopit dobu, jež tvoří podklad jejího pobytu na Zemi v určité epoše, čas, který procházel skrz ní, svět, o němž pořídila záznam tím, že žila."
Celkově tím přináší unikátní sondu do života ve Francii zejména druhé poloviny 20. století, a to z pozice nadšené intelektuálky revolučního roku 1968, zklamané pádem tehdejších ideálů a nástupem konzumní a současně apatické společnosti.
Štítky knihy
paměti, memoáry Francie francouzská literatura vzpomínky rozhlasové zpracování podle skutečných událostí Francouzi spisovatelky
Roky
Kniha držitelky Nobelovy ceny za literaturu (2022). O knize Roky jsem vůbec nevěděla o čem bude, ale jakmile jsem viděla obálku (českého vydání), tak jsem prostě věděla, že si ji musím přečíst. Kniha je úžasná!! Autorka popisuje svůj život a dění ve Franicii posledních 70ti let (politika, kultura, postavení žen ve společnosti a právo na potrat, technologický pokrok....). Je to neuvěřitelný náhled na to, jak moc se svět změnil, mění a zároveň točí ve smyčkách, ale i na samotný vývoj autorčiny osobnosti, postojů, priorit. Každé období začíná popisem fotografie: postav, výrazů v tváři, co mají na sobě, co se děje kolem nich, o čem přemýšlí... Annie nás nechá nahlédnout do svého nitra, kde popisuje a analyzuje výchovu vlastních dětí, nejistoty, kariéru, hodnotový systém, sexualitu, dospívání a stárnutí, odvahu jít za svým snem... kniha je přenádherná. V textu je doporučováno několik hudebních autorů - doporučuji si je ke čtení pustit .)