Sága rodu Forsytů

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Rozsáhlá kronika, ličící osudy tří generací anglického patricijského rodu od roku 1886 až do počátku dvacátých let 20. století, vznikala téměř šestnáct let a kompletně byla poprvé vydána roku 1922. Její souhrnný název zvolil Galsworthy se zřetelným ironickým záměrem, protože slovo „sága“ vyvolává představu hrdinských činů, jimiž se Forsytové zrovna nevyznamenávají. Celé dílo se skládá se ze tří románů a dvou povídek....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/110305/rod-forsytu-saga-rodu-forsytu-gGu-110305.jpg 4.5365
Série:

Rod Forsytů 1.


Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

The Forsyte Saga, 1922


více info...
Nahrávám...

Komentáře (86)

Kniha Sága rodu Forsytů

vladka321
05. září

Krása starých dobrých časů v hořkobolném provedení plného lásky, zrad, nadějí a ztrát. Výborně vykresleno prostředí vyšší střední vrstvy a život v Anglii za časů vládnutí královny Viktorie a lehce po jejím skonu.
Klasické dílo se čte velmi dobře. Je to dílo generační a vykresluje lásky i nenávisti, které jsou postaveny na páru Ireny a Soamese. U nich a díky nim vše začíná a také díky nim tak trochu končí. Člověk si uvědomí, že jsou věci, důvody a činy, které nelze zapomenout ani překonat i kdyby člověk sebevíce chtěl. Je zde krásně popsána pomíjivost i obroušení ostrých hrotů charakterů jednotlivých postav v čase. Tak jak zpočátku je člověk ochoten za své ideály se bít a bojovat, tak časem přijímá sám leckdy kruté rány osudu. Vše je pomíjivé a nic netrvá věčně. Ani to zlé, ale ani to dobré. To je poselství, které já osobně si z knihy beru. A také tu pokoru a klid těch, kteří už vědí…

lenyleny
23. března

Nejprve jsem viděla původní film, vlastně seriál, pak jsem slyšela audio podání vlastně dramatizaci. Oboje bylo krásné i když každé trochu jiné. A tak jsem usoudila že bych měla jít na začátek a poznat knižní verzi. A to byl teprve ten pravý zážitek a opravdová nádhera. Je pravdou, že se mi sága četla mnohem snáz protože jsem již z filmu byla obeznámena s postavami. O to více jsem si to užívala. V této době to pro mne byl balzám na duši.


zdenaR
18. března

Klasika, která se možná nečte tak snadno, přesto se k ní občas vracím.
Jinak doporučuji podobu mluveného slova, to nemá chybu.

jadran
15. března

Jsou knihy, které vás tak nějak doprovázejí celý život. Na Ságu rodu Forsytů jsem narazil jako malý kluk díky britskému seriálu, tedy tomu prvnímu, černobílému s pětadvaceti díly. Soudruh Husák sice sliboval, že ho televize zase dá, ale musel jsem si setsakra počkat, až ho odvysílala znovu Prima (tehdy ještě FTV Premiera), kdy už byl pár let soudruh Husák na pravdě boží. Doma jsme měli jenom díl V osidlech a tak celou ságu jsem si kompletně přečetl až v tomto tisíciletí a shlédl jsem i ono druhé zpracování opět z dílny BBC. Román mě fascinuje dvěma zdánlivě protichůdnými věcmi – svoji ukotveností v době, kdy se odehrává a skvěle podanou individualitou hlavních osob a na druhé straně tím nadčasovým a obecným, co román ukazuje. Dva hlavní protihráči – Soames a Irene pro mě nejsou symbolem muže a ženy a jejich údajné (myšleno fyzicky, ale i mentálně) odlišnosti, ale především oním protikladem citu a rozumu, ve kterém pohlaví účastníků není to určující. Nakonec podobně to má Jolyon Jr. v opačném gardu se svojí chladnou, ale z hlediska požadavků doby vzornou manželkou. Je pozoruhodné, že ženy (tedy čtenářky a divačky) preferují spíše Soamese a muži (patřím mezi ně) spíše chápou Irene a pomyslně stojí na její straně. Soamese přesně charakterizuje to, jak ho nazval sám spisovatel – Vlastník. Je to i chápaní svobody. Soames vidí svobodu v majetku, Irene v možnosti věnovat se svým zálibám a naplňování svých snů. Jenže jedno bez druhého nejde. I to je základní protiklad a přitom podmiňující faktor jednoho i druhého. Toho ve skutečnosti obecného ve vztazích mezi muži a ženami, rodiči a prarodiči a dětmi je zde spousta. Nakonec vesměs skvělé komentáře tady (Pink Martini, TipsyChipsy a stručně i Damato na prvních místech) to popisují víc než jasně.
Rád bych se proto spíš vrátil k těm dvěma filmovým (seriálovým) zpracováním. Jsou lidé, kteří mají potřebu jedno provedení vyzdvihnout a druhé naopak shodit. Je pravda, že existují filmová zpracování, která jsou lepší a horší a nezřídkakdy ta novější bývají sice bombastická, barevná a rozmáchlá, ale obsahově a hlavně vyzněním slabší a prázdná. Ale rozhodně to neplatí obecně. A tady už vůbec ne. Jak seriál z roku 1967 tak onen z let 2002 - 2003 jsou skvělé, každý svým trochu odlišným pohledem a způsobem pojetí, ale právě jejich porovnáním vynikne genialita a mnohavrstevnost Galsworthyho předlohy i hloubka jeho postav. Vůbec mi nevadilo, že v modernějším zpracování je Irene v podání Giny McKee tmavovláska s hnědými očima a ještě víc jsem ocenil jednoho z mála dnešních „pánů herců“ – Damiana Lewise, kterého jsem si pouštěl paralelně jak v roli Soamese, tak jako majora Winterse z dalšího velice silného seriálu – Bratrstva neohrožených. Obě dvě tyhle postavy byly charakterově naprosto rozdílné, ale jejich podání bylo stejně přesvědčivé.
No, a nakonec, co mě v celé sáze dostalo nejvíc, a to už hodně v mladém věku byl vztah mezi starým Jolyonem a Irene. Poté co opustila manžela a žila sama a ve velmi skromných poměrech. A právě ono Jolyonovo „babí léto“, ta platonická láska, smysl pro praktické věci života (ona renta pěti set liber se slovy, že peníze nemohou změnit nic z toho, co se stalo, ale mohou být užitečné v budoucnu) a přátelský vztah s podstatně mladší a ostatními zavrženou ženou končí nádhernou i když velmi smutnou scénou. Umírající starý Jolyon sedí na zahradě, aby se v posledních chvílích svého života dočkal přece jenom jejího příjezdu a poslední co vnímá je, jak k němu jde rozkvetlou zahradou mně vždycky naplní podobným pocitem smíření a klidu, jako závěrečné minuty filmu Americká krása. Ano, starý Jolyon byl ve chvíli smrti šťastný. A za to, jak se choval ke svým bližním si to nakonec i zasloužil…

NONA_11
24. ledna

Sága rodu Forsytů, trilogie: Bohatec, V pasti a K pronajmutí.
Rozsáhlá kronika, líčící osudy tří generací anglického patricijského rodu od roku 1886 až do počátku dvacátých let 20. století.
Vznikala téměř šestnáct let a kompletně byla poprvé vydána roku 1922.

tami1
14.12.2020

Geniálně napsaná sonda, do života smetánky žijící ve viktoriánské době ve staré dobré Anglii. Táto rodinná sága mě okouzlila především precizně vypracovanými charaktery postav a také, skvěle popsanou atmosférou a náhledem do smýšlení tehdejší společnosti.

jana1976
29.10.2020

Ze seriálu jsem byla nadšená, proto jsem sáhla po knize, abych zjistila více co nebylo řečeno na obrazovce.... Nějak jsem se nemohla prokousat začátkem, nevzdala jsem to a nelituji toho.... Opravdu krása....

samuel5955
13. února

Forsytovská sága odpradávna trónila v našej domácej knižnici a od mala ma udivovala už len svojou šírkou. Prvýkrát som ju mal v ruke práve preto, aby som zistil, koľko má vlastne strán – je ich úctyhodných 977 (Slovenský spisovateľ, 1970). A keď som sa babky pýtal, o čom tá kniha je, veľmi zjednodušene mi povedala: „O jednej bohatej rodine.“ Preto som Forsytovskú ságu považoval za knižnú podobu seriálu Dallas.

Prečítať Galsworthyho veľdielo som sa opovážil až o mnoho rokov neskôr a pochopil som, že vôbec, ani v najmenšom nejde o Dallas (zobral som knihu zo sebou na dovolenku do veľmi teplej krajiny, ktorej slnko spôsobilo, že pôvodne čierne dosky knihy sa zmenili na sivé, ale nevadí, malo to svoje genius loci, keďže ide o krajinu, ktorá bola v minulosti britskou kolóniou). Tučnotu knihy nespôsobuje to, že sa v nej veľa deje, ale to, že ide na hlbinu (preto sú filmové spracovania tohto románu také nedostatočné). Galsworthy fascinujúcim spôsobom odhaľuje psychiku a bohatý myšlienkový svet svojich postáv, a i keď zo začiatku sa trocha strácate v záplave postáv, popis ich psychologického profilu vám čoskoro pomôže sa medzi nimi zorientovať.

Forsytovci, bohatá britská buržoázna rodina 19. storočia, sa zrazu ocitá na konci 19. storočia, ba i na začiatku 20. storočia a nevie si nájsť miesto, ktoré by mohla v tomto modernom svete zaujať. Dejinný vývoj šiel okolo nich, no oni sa nemenili, čo sa najrýdzejšie prejavovalo na starom Georgovi Forsytovi, ktorému rodina ešte v dvadsiatych rokoch 20. storočia tajila, že sa odohrala 1. svetová vojna, lebo vedela, že by ho toto zistenie zabilo.
Okrem týchto veľkých dejinným premien sa Galsworthy sústreďuje aj na menšie životné osudy, akými boli rozvrat manželstva Soamesa Forsyta a Ireny, či zakázaná láska Jona a Fleur, kde ukázal, že mu ani romantika nie je cudzia. Bol to autor, ktorý bol psychológom, sociológom i znalcom umenia a stojí za to si jeho ságu prečítať.

1