Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391188/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-zfM-391188.jpg
4
1448
393
Již čtvrté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, tentokrát s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).... celý text
Přidat komentář
K příběhům Jako v nebi, jenže jinak jsem napsal, že jsem očekával větší hloubku. Tady jsem ji dostal, ale zároveň jsem měl pocit, že vyprávění jsou extrémnější, ve finále se mi tedy líp četli decentnější samotáři z Čech a Moravy. Tím však nechci soudit ani hanit žádného z šumavských respondentů, pro každého jsem měl porozumění a každý mě něčím zaujal. Nejvíc se mi líbily příběhy obou paní, ty měly linii, jak jsem si představoval. Dále musím ocenit úžasné zpracování knihy, to je fakt paráda ;-) Děkuji za rozhovory, dle čtenosti je jasné, že lidi téma života proti proudu zajímá a kéž by se vnímání a praktikování toho, co je opravdu krásné a důležité, aspoň trochu změnilo.
Famózní práce od pana Palána. Vypráví příběhy "exotů" s více či méně vybočeným myšlením a osudem. Kniha mluví sama za sebe, víc bych to nekomentoval a jen doporučil přečíst! :)
Poutave rozhovory s velmi zajimavymi lidmi, kazdy rozhovor krasne plyne a proste a jednoduse nejlepsi kniha, kterou jsem za posledni dobu cetla. Ocenuji hlavne tu autenticnost a nejde nezminit uzasne fotky.
“Každý si zadělává na nemoc svým způsobem života, člověk si chorobu prostě vytváří. Buď špatnou stravou, špatným stylem života, nedostatkem pohybu...Nemoc má proto, aby přišel na to, co dělá špatně.”
Příběhy lidí, kteří si vybrali dobrovolně žít mimo civilizaci a mimo lidi. Někteří žijí v maringotkách, chýších nebo starých domech, s minimem peněz. Ale tenhle styl života jim vyhovuje. Neumím si představit, že bych žila v těchto podmínkách. Na jednu stranu je obdivuji, na druhou stranu jsem měla pocit, že někteří se trochu “zbláznili”, protože jinak by to nemohli vydržet, obzvlášť když měli nějaké vidění nebo cítění. Každopádně je zajímavé přiblížení tomuto stylu života.
Dobře zpracované rozhovory s osmi šumavskými samotáři a náhled do jejich životů. Na každém bylo něco zajímavého, někdy jsem se chytala za hlavu, jindy přitakávala a souhlasila, ale nejvíc se mi líbil příběh paní Dáši Macháčkové, meteorologa Romana Szpuka a také Jáchyma Kaplana. Knihu jsem přečetla s chutí, někdy se i zamyslela, jak bych se zachovala já. Určitě dobrá novinářská práce, navíc má kniha pěknou úpravu a opravdu překrásné fotky.
Rozhovory se zajímavými lidmi žijícími na šumavských samotách... Každý má jinou minulost, každý jiný osud
Výjimečná kniha o osmi šumavských samorostech až exotech, kteří žijí mimo civilizaci, výjimečná obsahem i formou.
Kniha zaujme už jen svými rozměry a hmotností (to žádná e-kniha neumí :-). I vizuálně je velmi krásná - tónovaným papírem vysoké gramáže, celkovým formátováním s většími okraji a neobvykle pojatým číslováním stran. A samozřejmě nádhernými fotografiemi Jana Šibíka.
Příběhy jednotlivých lidí a jejich názory jsou poměrně různorodé, nad jedněmi možná budete nevěřícně kroutit hlavou, před jinými se vám bude chtít smeknout, některá slova by se dala z fleku tesat do kamene. Každopádně je to výborné čtení pro rozšíření obzorů. Doporučuji.
---
„Západní člověk chce pochopit motýla a rozpitvá ho kvůli tomu. Zenovej člověk řekne: To je krásné třepotající se nic.!“
---
„Čtu rád. Vlastně ani nevím, jak jinak bych měl trávit volný čas. Možná mám nedostatek fantazie, ale přece nebudu jezdit na kole.“
---
„Psa nemám. On bude štěkat na každou blbost, která půjde okolo, protože bude chránit dům, a já pak budu mít strach. Nikdo tady neštěká.“
---
„Když někde potkám takovou tu městskou rodinku, slyším, jak dětem říkají: Do lesa nemůžeš, nejsi nastříkanej repelentem, kouslo by tě klíště! Do trávy nešlapej, tam by mohly bejt vosy, pojď pěkně po chodníčku! To mi přijde naprosto děsivý. (...) Děti jsou směrovány k tomu, aby přírodu vnímaly jako něco cizího. Jaké potomky po sobě zanechá tahle vystrašená generace? Možná budou umět ve třech letech s počítačem, ale nedovedou vejít ani do lesa.“
Kolem téhle knihy jsem našlapovala už dlouho, cítila jsem, že se mi bude líbit. A nemýlila jsem se.
Vtáhla mě docela. Příběhy lidí, kteří vybočují, kteří si zvolili trošku jinou životní cestu, ať už k tomu měli jaké chtěli důvody, mě zajímají.
Za spoustou lidí se skrývají překvapivé životní osudy, nemusí být ani samotáři na Šumavě. Ale ne každý chce svůj příběh sdílet a ne všichni umíme naslouchat. Tady se ta setkání vydařila. Umocněna krásnými fotkami.
Ale nejsem si jistá, jestli chci číst i navazující knihy.
Před autorem smekám. Za nápad, obrovskou trpělivost s respondenty a určitě jeho velkou empatií. Protože já, ač jsem knížku vyčekala na pořadník a moc se na ni těšila, jsem mimo pochopitelný postoj obou žen, s nervy knížku odkládala...a zase se k ní hnána zvědavostí vracela. Ale těch iluminátů a psychických chorob na mě bylo moc. Tedy těch vyfetovaných a vychlastaných. Vést rozhovor a tvářit se, že je to v pohodě, to bych nedala. Nicméně přemýšlet o lidech, kteří to tak mají, bylo něco nového, určitě kniha stojí za přečtení a hodnotím ji velice vysoko. Jen by mě zajímalo, zda většině z nich hrabe proto, že utekli do samoty a nebo v nich jsou, že jim hrabalo.
Útěk od civilizace, Ne každý by to dokázal, ne každý by to vydržel,
Autor velice citlivě zpovídá šumavské poustevníky.
Skvělá kniha, pohled na život v přírodě daleko od civilizace. Se všemi pro i proti.
Kniha mě uchvátila, inspirovala o hlubším vhledu o sobě samé a dovedla k otázkce, zda skutečně žiju svobodně nebo mě víceméně ("domestikovaly" společenské normy. Velmi, velmi zajímavé čtení, děkuji :)
Cosi tklivého a čistého je v té knize. Setkáváme se s lidmi, kteří své problémy mají, často velké, ale také je řeší. A řešením je samota, oproštění se od civilizace, chudoba.
Často cítím, že s naší civilizací je mnoho věcí špatně, ale pro komplexnost věci je téměř nemožné takový názor vtělit do slov. Tato kniha o těchto problémech mluví tou nejkrásnější formou. Nabízí alternativní pohled. Mnohdy jsem se přistihl, že s tím a tím názorem souhlasím, a uvědomil jsem si, že v naší společnosti by to nebyl názor populární. Po přečtení mě přepadla touha ne-li se odstěhovat do lesa, pak alespoň žít skromněji.
Knížku jsem četla před dvěma lety a v budoucnu se k ní chci znovu určitě vrátit, jelikož je plná důležitých a inspirativních životních úvah. Doporučuji číst jednotlivé rozhovory s pauzami pro zamyšlení. Čtenáři se může lehce stát, že mu příběhy lidí budou splývat.
Několik lidí, různé příběhy, různé pohledy na svět. Rozhodně to bylo zajímavé.
Od knihy jsem očekávala něco úplně jiného. Představovala jsem si, že jsou všichni kompletně odříznutí, zcela sami, vypadají divně. Někteří z nich jsou vlastně jen hodně na samotě. Protože jsem poslouchala audioknihu, vždy jsem si nejdřív poslechla příběh a pak se podívala, jak dotyčný vypadá. To bylo překvapení. Hodnotila bych dějově 4, ale půl hvězdy navíc za literární přínos a půl hvězdy za vynikající audioknižní zpracování (pozor, v audioknize chybí dvě povídky).
Do knihy jsem vstupovala se směsicí všelijakých předsudků, asi nejvíce jsem očekávala, že v ní najdu rozhovory s lidmi, kteří natolik vyhořeli v běžném životě, že se pro ně samota nakonec stala jediným východiskem. Tuto domněnku mi paradoxně naplnil hned první rozhovor, ostatní už mnohem méně. Se zájmem jsem sledovala, jak má každý ze samotářů pro svůj životní styl zcela jiné důvody, některé mi byly sympatické více a jiné méně. Zařazení určitých osob mě až překvapilo tím, jak moc se vlastně jejich životy podobají tomu, co sama znám. Kniha u čtenáře jistě vyvolá potřebu zamyslet se a nahlížet perspektivy jednotlivých respondentů, umocnit atmosféru a prožitek pak velmi napomáhají fotografie Jana Šibíka. Každý z dotazovaných na mě zapůsobil zcela jinak, doporučovala bych si publikaci dávkovat a jednotlivé myšlenky nechat působit. Sympatie a pochopení pro pestrou osmici samotářů se u čtenářů bude určitě různit, všichni se ale myslím shodneme, že je Raději zešílet v divočině zajímavý literární počin, jenž nenechá nikoho zcela lhostejným.
Díky tazateli, který nesoudí, nepodsouvá a nikam zpovídané netlačí se dostaneme pod pokličku života osmi samotářů. Každý má své důvody úniku, někdo je nohama na zemi víc, někdo o něco méně. Co však nejde upřít ani jednomu z příběhů jsou silné momenty a moudrá slova. Zajímavá je leckdy nevědomá shoda v cítění přírody (fascinace řekou...). Knihu jsem si koupila a to bylo věru dobré rozhodnutí. Budu se k ní vracet. Fotky snad netřeba vyzdvihovat. Absolutní symbióza k textu.