Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391188/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-zfM-391188.jpg
4
1448
393
Již čtvrté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, tentokrát s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).... celý text
Přidat komentář
Hodně zajímavé a silné čtení o lidech, kteří dobrovolně/nedobrovolně opustili společnost. Nejsilněji na mě zapůsobil asi příběh bratrů-dvojčat.
Naprosto skvělá kniha! Výborné zpracování, jasně kladené dotazy, zajímavé příběhy. Ač každý osud má co do sebe, můj obdiv patří dvěma tázaným ženám, které tam jsou jednoduše proto, že chtěly.
Výborné čtení, opravdu moc zajímavé téma absolutně vybočující z proudu současné literatury. Pět hvězdiček.
Naprosto skvělá kniha! Zpracováním, způsobem vedení rozhovorů a vůbec celkovým pojetím. Nejsilnější je asi příběh bratrů-dvojčat, ale i ostatní mají svoji výpovědní hodnotu. Minimálně si člověk uvědomí, že hulení fakt leze na mozek. :-)
Tak jak autor vedl rozhovory bez předsudků a normování, tak by jsme měli i tuto knihu číst. Za dva dny jsem měla přečteno. Pak jsem stále listovala a některé příběhy četla znova. Pěkně pomalu, pomaličku, aby mě nic neuniklo. Moc zajímavé čtení. Aktéry příběhů nesoudím. Každý má jiné důvody pro život o samotě. Můžu, nebo nemusím s nimi souhlasit, ale jsou to jejich důvody a jejich životy, ne moje. Andi tady píše, že někteří z nich nezvládli svůj život. Možná je to ale tak, že právě zvládli. Kdyby nic neudělali a zůstali tam, kde žili dřív, jak by to s nimi dopadlo? A na Šumavu se Andi nebojte. Tyhle lidi nepotkáte, protože oni nechtějí být potkáváni. A ti, kterým setkání nevadí, ti si s vámi budou sousedsky povídat. Dva znám. Já dávám knize 5*. Pan Palán a pan Šibík odvedli úžasnou práci. Díky.
Chápu tu paní, co tu do komentářů psala, že jsou ti lidé asi šílení a jediné příčetné jsou ty dvě paní. Jenže: nejsme všichni tak trochu šílení....z pohledu ostatních lidí určitě ano :).
Oceňuju schopnost autora vést rozhovory bez předsudků a normování, což podle mě umožnilo vznik tak silné knihy. I když samozřejmě nesouhlasím se všema a vším, je to rozhodně zajímavá sonda do života lidí, kteří měli tu odvahu se vzepřít současnému standartnímu způsobu života a žít jinak, po svém. I když se zřejmě většina z nás neodhodlá přestěhovat se do maringotky, některé pasáže se dokážou zarýt pod kůži a možná vás přesvědčí se trochu nad svým životem zamyslet...A to bez patosu a trapných motivačních hesel ;-)
Musela jsem knihu odložit. Pracuji v sociální oblasti a při čtení rozhovorů jsem si připadala jako v práci. Takové příběhy mohou člověka obohatit a vést k zamyšlení. Já však pro volný čas budu volit jinou knihu.
Skvělý nápad, dotažený po všech stránkách. Nebylo by špatné, kdyby autor mohl takto vyzpovídat každého z nás, nejlépe po padesátce, a kdyby z nás dostal podobně upřímné a syrové výpovědi. Bylo by zajímavé zjistit, kdo z nás svůj vyměřený čas využil zrovna tak, jak ho využil, a proč. Co se nám honí v hlavě, a co se většinou bojíme nebo stydíme říci navenek. Většinou však žijeme tak, jak je to v angličtině právem nazýváno "krysími dostihy". Tedy permanentně v poklusu, povzbuzováni roztěkaným duchem doby, řvavými médii, všelijakými bližními i nebližními, a v neposlední řadě svým žíznivým a žravým egem, toužícím vlastnit a zažít víc a víc. Sebereflexe bolí, to je známá věc. O to zajímavější pak je číst zpovědi těch, kdo dobrovolně žijí celá léta sami poblíž civilizace, a sami čelí svému zvolenému, skromnému způsobu života, a jsou většinu času sami se svou vlastní myslí. Jak asi při četbě knihy zjistíme, neznamená to automaticky patent na moudrost, avšak odvahu čelit vnější i vnitřní realitě a vnějším i vnitřním bludům těmto lidem upřít nemůžeme. Jejich zkušenost je důležitá, zejména v době, kdy nás permanentně masíruje tolik rozličných entit, že většinou ani sami nevíme odkud přicházíme, kdo jsme a kam kráčíme. Je snadné tyto samotáře odsoudit jako blázny, ale možná je opravdu lepší zešílet v divočině, než skončit v důchodu jako bezduchá, zmatená, naštvaná a vnitřně prázdná loutka, voděná letáky supermarketů, PR politických vyčůránků a dalšími manipulátory davů. Kolik moudrých starých lidí vlastně známe? A čím to je, že je jich tak málo?! Bylo to tak vždycky, nebo je to příznak naší doby? Kdo ví... Pár alb, která mne k tématu napadají: Klaus Wiese - El-Hadra, Max Richter - Perfect Sense, Mike Oldfield - Hergest Ridge, Mike Oldfield - Return to Ommadawn, Scott and Michell - Tibetan Chakra Meditation, Jaromír Nohavica - Divné století, Ota Petřina - Super-robot, Chants of India, Robert Slap - Gayatri Mantra. (Burzumovo Daudi Baldrs asi vydýchá málokdo...)
Příběhy lidí, kteří se uměli rozhodnout žít opravdový život. Pro mě velmi osobní záležitost. Odešla jsem na Šumavu, abych mohla být sama sebou.
Nebudu se dlouho vypisovat, opravdu netuším podle jakých kritérií vybírali rozhovory, které do knihy zahrnou - i přes to, že jsem si samozřejmě přečetla autorův úvod...
Až na předposlední rozhovor s bývalou paní podnikatelkou, druhou ženou a více méně druhým rozhovorem -- dvojčaty (jeden z pánů je na obálce) - natož, že jsou na samotě dva, jeden jasně řekl, že je osamělý -- se mi všichni zdáli nějakým způsobem psychicky labilní nebo jen velmi nevyrovnaní. Jsou to rozhovory s lidmi, kteří nezvládli život. Takové týpky bych rozhodně potkat nechtěla. Po přečtení už mám v hlavě jasno - Já na Šumavu nepáchnu ani náhodou, mohla bych tam některé z nich potkat ...
Skvělý počin. To mi něco zase pěkně sedlo. Člověk hodně obdivuje, že se někdo dokáže oddat samotě a i když to nebylo jenom o tom, tak pro mě velká inspirace. Díky za to
Velmi zajímavý a čtivý počin Aleše Palána s fotkami Jana Šibíka. Oba se vypravili za lidmi, kteří žijí osamoceně v šumavských kopcích a lesích, s některými se (je to v rozhovorech hodně znát) sblížili víc a s některými méně.
Kniha rozhovorů zavádí čtenáře do zvláštního světa šumavských samotářů, větších či menších podivínů, lidí spíš málomluvných nebo žvanilů, lidí posmutnělých nebo energických. Co vede tyhle lidi k tomu žít v ústraní a nebýt součástí systému? I když je každý z nich jiný, jedno mají společné, chápou své místo uvnitř přírody, vnímají sami sebe jako její součást. Nejracionálnější a nejblíž normě, jak ji chápeme, jsou dvě ženy, které jsou v knize zpovídané. Mně v knížce nejvíc sedli dvojčata Klišíkové, jejich povídání se mnou opravdu rezonovalo, především pro jejich smysl pro humor a energii, která je patrná ze slov i fotek (jeden z bratrů je na obálce). František Klišík třeba říká: Jsem mistr mezi tím a oním. Chci černou a bílou, prostor mezi pravdou a lží. Protože už vím, že nikdy nemám pravdu. Vždycky, když přijdeš na to, že máš pravdu, seš v prdeli.
Moc pěkná, povedená knížka, doporučuju k ní ale přistupovat bez předsudků, bez hodnocení těch lidí, bez použití našich vlastních soudů a normování, které nám neustále šeptají, co je správné a co je špatné, bez snahy schválit nebo zavrhnout život těch lidí.
8 príbehov, ktoré začínajú zdanlivo konvenčne (aj keď predstavitelia žijú na okraji sociálneho sveta, na okraji lesa). Ako autor otázkami napreduje vpred, tak postupne sa odkrývajú jednotlivé vrstvy tých ľudí a bežný úzkoprsý človek by pri čítaní krútil hlavou a vykrikoval márne výkriky, aby tých ľudí a hlavne ich zmýšľanie zmenil. Ale bežný, konvenčný človek asi takéto knihy čítať nebude (aspoň verím tomu). Myslím, že kniha je pre čitateľov, ktorí sú fascinovaní rôznymi životnými príbehmi, ktoré nemusia byť hlavne v hraniciach konformity.
Príbehy, životné osudy zvláštne a pre nich predsa možno bežné a typické. Oceňujem autorovu schopnosť sa pýtať- bez predsudkov, postupne, odrkývajúc to dôležité. Uvedení samotári ma bavili, mám chuť sa ísť ukryť na Šumavu (aj keď oni by asi tomu neboli radi). Najviac mi zarezonovali v hlave 2 ženské predstaviteľky, prvý samotár-básnik/lyrik a príbeh dovjičiek. Posledný samotár uvedený v knihe dal zabrať aj mne...
Na tuto knihu jsem se těšil. Palána mám rád jako spisovatele, i jako editora. Navíc tři s protagonistů znám osobně. Tu a tam se s nimi letmo potkám. Romana Szpuka navíc považuji za nejlepšího současného básníka Šumavy.
Čtení je to samozřejmě značně rozporuplné. Značně specifické. Nakonec zjišťuji, že má znalost některých podivínů, a znalost některých širších souvislostí, je mi vlastně na škodu. Cenou za tuto znalost je ztráta idealizace. Konkrétní reálie mi brání zpovídané následovat do jejich – řekněme zlyrizovaných – světů. Ale to je v celkovém vyznění vlastně jen drobnost.
Svět a způsob života šumavských (a obecně) samotářů, ač je mi v některých atributech sympatický, je mi spíše cizí. Dokážu pochopit, proč se ten který k podobnému životu uchýlil. Jejich příběhy jsou zajímavé. Ba leckdy i strhující. Nevím, zda bych řekl inspirující. Na to se až příliš často v pozadí podobných příběhů objevuje alkohol, drogy, nebo jakákoliv jiná závislost. Ale určitě jsou fascinující.
Už dva roky sám na hraně samoty žiji. Ne, žádná maringotka, zchátralá samota uprostřed šumavské divočiny, nebo snad přímo kdesi pod širákem, nedej Bože „pod mostem“. Je to samota pohodlná, plná téměř městského luxusu. Sám uprostřed davu. S myšlenkami nejblíže Romanovi Szpukovi, protože i má momentální samota má podobný důvod. A cesta do temného údolí je vždy široká a pohodlná. A nikdy bych nevěřil, jak úlevná, kdybych to nezažil na vlastní „mysl“. Takže vlastně mohu této knize poděkovat, že se objevila v pravý čas. Jako zvednutý prst. Jako varování. Co si v ní najdete vy – a zda vůbec něco – je samozřejmě pouze a jen o tom vašem příběhu…
Kniha je inspirací, pomůže chvilku vyletět ze všedních dnů. Poutníci ze Šumavy na okraji společnosti oplývají tajemstvím, poznáním osamělých, kdy myšlenky jsou hlubší, zarytější, prožité, to je hodnotné sdělení.
Já už ani nevím, co víc by se na knize dalo vychválit.
Starší komentáře jsou zcela oprávněnou ódou na úžasnou mozaiku lidských osudů trefně ilustrovanou Šibíkovými fotografiemi. Tohle se fakt povedlo.
A až bude nejhůř, už vím, že se mám vyspat ve skříni.
Za mě naprostá pecka a mohu jen doporučit - ne tedy každému, ale člověk bez vztahu k přírodě a s nějakým menším, či větším odstupem od současné civilizace by si tuhle knihu asi těžko koupil. Zajímavé jsou pro mě všechny rozhovory v knize, s ledasčím souhlasím a jinde je to pro mě zase kapku přes čáru ( např. Ruda, nebo některé pasáže Strážce prahu - i když je skvělé, jak otevřeně hovoří a jak Aleš Palán dokáže perfektně rozhovor posouvat tím správným směrem ), ale i tak je to prostě parádní počin a ke knize se určitě opět vrátím. Každá zpovídaná osoba mě něčím zaujala a myslím, že s ledaským z nich bych našel společnou řeč.
Úžasná kniha příběhů ze života.Zajímavé osudy i popis šumavské přírody.Jedna z nejlepších knih,co jsem v posledních letech četla !
Zajímavé téma , působivé rozhovory, krásná úprava knihy... Začala (i skončila) jsem tou odhodlanou a statečnou ženou z maringotky, má můj největší obdiv ze všech zpovídaných. Autor má také moji úctu, i za ten povedený úvod, kde popisuje okolnosti vzniku knihy. Jsou to drsné a přitom velmi citlivě podané lidské příběhy. Nemusíme souhlasit se vším, co je zde řečeno (některé osoby mi byly hodně vzdálené), ale je moc dobře, že takové knihy vznikají. Přečetla jsem si všechny komentáře a není co dodat, můžu jen doporučit (ale ne každému).