Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1448
393
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Tak po delší době hodnotím knihu plným počtem hvězdiček a píši hodnocení. Kniha je skvělá, pan Palán úžasně a s citem vede rozhovory, fotografie také krásné, vystihující plně život samotářů. Perfektně a zcela otevřeně sepsaný vhled do života lidí na samotě, do jejich prožívání, pocitů, jejich životní filozofie. Kniha vás donutí přemýšlet nad životem všech lidí, ať už žijících na samotě či ve společenství a vůbec nad smyslem života. Opravdu doporučuji a osobně se těším na další dva navazující díly, které už mám rezervované v knihovně.
Čekala jsem, že když knihu budu číst v karanténe, že mě přepadne neodolatelná touha vyrazit do lesů, spát pod širákem, dívat se na hvezdy nebo se odstěhovat z města a musím říct, že v tomhle směru to se mnou nehlo ani o pid. Ani na výlet na Šumavu se mi po tom nechce. Kniha převážně o bývalich alkoholicich a fetacich a jejich více či méně uveritelnych životních příbězích mě prostě v tomhle směru nezdolala. Zajímavé to bylo, ne že ne. Jen jsem se těšila, že se budu víc těšit na les :) Kdo neviděl, doporučuju ještě shlédnout film Stále spolu o rodině Mlcochovych, která žije v podstatě totožný způsobem života. Ztratíte veškerý iluze o romantice a zbydou vám jen psychicky nemocný lidi.
Zajímavý pohled na to, jak dovedou žít lidé, kteří hledají samotu , nepotřebují materiálno a vlastně ani lidi.
Autor se docela dobře ptá, ale čekal jsem, že se bude ptát moudrých bláznů a ne bláznů bláznivých. Takhle z toho vyšlo obludárium.
Skvělý, jen je chvílema potřeba brát to jako bizarní výlet mimo sociální bublinu. Z negativních recenzí mi trochu připadalo, že lidé v knížce čekali rozhovory se vzdělanými mysliteli, kteří odešli žít na samotu kvůli nějakým vznešeným vyšším cílům. Tak to pak chápu, že se dostavuje zklamání. I já teda trpěla při zmínkách o ezoterických a konspiračních záležitostech, ale nějak se mi povedlo se od toho odprostit a brát to spíš, jak píšu, jako výlet mimo sociální bublinu. Namátkou se zde totiž potkáte se zmínkami o manipulaci s počasím, čipování lidí, urinoterapii pro psa, minulých životech, lapačích negativních sil, aurách a nebo třeba o magickém meči a koruně. Co na to říct.
Né že by mi po dočtení v hlavě celý den zněli Korpiklaani (With Trees).
,,Nepotřebuju si nic přát, jen to prostě nezkurvit."
Audio-knihu jsem koupil náhodou. Již nějakou dobu mě byla nabízená reklamou a tak neodolal a poslechl si prvních pár minut. Začátek, kdy autor vypráví proč a jak kniha vznikla je spíše odrazující a doporučoval bych následující texty, než úvod jako vzor knihy :-) Jakmile jsem se zaposlouchat do vyprávění prví povídky, hned jsem se rozhodl knihu koupit.
Kniha, pokud budete číst mezi řádky, je duchovní knihou. Je plná bezpidmínečné Lásky a důkaz Boží přítomnosti. Nebojte se, není to Bible :-) je to vyprávění lidi, které někteří z nás odsoudili na pokraj žití. Tito lidé nemají byt a zahrátku, protože by je to tížilo a bylo jako břemeno u nohy. Oni mají víc, než kdokoliv z nás, oni mají volnost, žijí Láskou a přítomností. Život jim ukázal co je bezpodmínečná Láska, co být šťastný. To jenom my si myslíme, že jsme šťastní, ale není to pravda. Abychom byli šťastní, dřeme a pak jedeme na dovolenou,kde musíme odpočívat, oni nemusí dělat nic ajsou šťastní. A myslíte si, že jsou tito lidé hloupý a nevzdělání? Opak je pravdou, jsou inteligentní a s "papírem" že škol. Ale navíc, jsou moudří.
Děkuji za tuto knihu, děkuji, udělala mě radost a ještě více utvrdila v Lásku.
Děkuji Tonda :-)
Opět zajímavé čtení o zajímavých lidech a lákavých místech (hned bych na Šumavu vyrazil - a určitě brzy vyrazím).
Nejprve jsem četl Jako v nebi..... a musím říct, že "dvojka" se mi líbila víc. Ale je možné, že jsem knihy četl relativně rychle za sebou a u této mi trošku chybělo to prvotní kouzlo.
Každopádně mě obě knihy zasáhly, ovlivnily a v hlavě stopu zanechaly!
Dielko hodné pozornosti a zamyslenia. Čím viac ste ezo, tým viac vám kniha dá.
"V dětství má každý člověk samádhi, mnohdy si ho ani nevšimneš.. Kdybys měl vedle sebe mistra, tak to poznáš, zůstaneš u toho a staneš se svatým. s142 Někdy si zalezu do křoví a bavím se tím, že mně tečou slzy dojetí, protože život je krásnej. s160 ..ta radost, to štěstí, které jsi před chvilkou zažíval, bylo skutečné, opravdové. Tak je to v náboženství, ono nemusí být úplně pravdivé, ale ten prožitek je pravdivej vždycky. s166
Člověk nezjistí víc, než co může. Existuje strážce prahu.. Sleduješ tok myšlenek a najednou je tam tma a ty poznáš, že nemáš jít dál." s269
"Jsou věci, které nemáme ani určovat ani pojmenovávat. Dát tomu řád prostě nejde. To pak všechno zmizí. Celá síla by byla pryč." Mirek Sedláček s347
A ty sociální bubliny, jak někdo píše. Mně kniha pomohla, abych se od Camphillu konečně dostal k antroposofii a byl jsem překvapen, že ten pojem je i na wikipedii, baště racionality, skoro v 80ti článcích. (Waldorfské školy však antroposofii neučí). Někomu se bude zdát, že jsem ulétl od samotářů jinam, tak promiňte, píšu jen o tom, co ve mně kniha vyvolala.
Knihu jsem poslouchala jako audioknihu skvěle namluvenou českými herci a dva příběhy, které nebyly nahrány, jsem si dočetla v knížce. Po dočtení jsem vlastně dlouho nevěděla, co si o knize a příbězích šumavských samotářů myslím. Ptala jsem se sama sebe, zda mi něco daly, a vlastně musím říct, že jo. Většinu z nich spojují atributy jako náboženství, alkohol, drogy, transcendentální prožitky, vztah k přírodě, špatné rodinné vztahy a neschopnost se zařadit do klasické společnosti. Vlastně moc takových lidí neznám, proto bylo obohacující si přečíst o jejich osudech a myšlenkách. Utvrdilo mě to v tom, že ne každý dokáže žít tak, jak mu to dnešní společnost nastavila a tak trochu jsem pochopila překážky, které jsou na takové lidi kladeny. Fotografie v knize jsou nádherné a já se těším na volné pokračování.
Přečtení této knihy vás někam posune... možná že ne správným směrem, ale určitě člověk získá trochu jiný náhled na svět... neříkám, že všichni v knize jsou nějaký géniové, ale mají to krásně srovnaný a jsou v určitém duchu bohatší než my... a teď nemyslím materiální statky.... jinak sem napřed četl V nebi... řekl bych že je ta kniha lepší... autor se trochu vyvinul... i výměna fotografa pomohla.... tahle kniha je dobrá, ale volné pokračování je ještě lepší..
Z knihy Raději zešílet v divočině mám dost smíšené pocity. Spíše jsem zklamaná. Čekala jsem knihu o samotářkých lidech, klidně podivínech, o jejich životě v souladu s přírodou, o jejich soběstačnosti... Ale mám pocit, že jsem (až na výjimky) četla životy o lidech na kraji společnosti, kteří se nedokázali díky svým závislostem (alkohol, drogy, ...) zařadit do společnosti a dost často jim díky zkušenostem s návykovými látkami "hráblo" a v lesích "se schovávají". O to více si cením rozhovoru s ženami, které na samotu odešli z poměrně racionálních důvodů, kdy už měli města, hluku a spěchu po krk a ubíjelo je. Bohužel mi tato kniha moc ze života v šumavské samotě nepředala.
V naší uspěchané době kdy se honíme za ničím a pro nic působí toto netradičně a zároveň esotericky čtivě zajímavě. Rozhodně plus že se autor vydal tímto směrem, ptž ti lidé jsou moudří jinak než google. 100%.
Po nadšených komentářích jsem asi měla vysoká očekávání - byla jsem spíše zklamaná. Ne z knihy jako takové, ale z těch "hrdinů". Ještě že to zachránily alespoň ty ženy ... Jinak ve mně kniha vzbudila spíše pocit, že co samota, to šílenec, či alkoholik. Nejvíc mě dostal samotář s halucinacemi, kterému otevřela oči až jeho psychiatrička, když ho omráčila sdělením, že jeho problémem je marihuana :-) Bože, do čehos to duši dal ...
Moc pěkná, česká, knížka inspirovaná lidmi a přírodou. Dávám čtyři hvězdičky z pěti, čekala jsem i nějaké tipy od lidí, co na Šumavě žijí ohledně jejich bydlení, jak se k tomu dostali, nějaké jejich překážky atp...kniha je spíše o osobnostech jako takových.
Co kapitola, to jeden samotář, takže 8 životních příběhů. Z toho dvě ženy. Všichni samotáři mají jeden shodný rys, víru v Boha nebo jiné nadpřirozené sily. Všichni mají svojí filozofii, která omlouvá jejich samotu a způsob života. Mnohdy utvrzenou opuštěností na samotě. Zároveň se jedná o silné osobnosti, byť svérázné, jsou soběstační a snaží se být nezávislí na civilizaci.
Kniha zaujme nádhernými fotografiemi šumavské přírody.
Tahle kniha mě zaujala hned po vydání, ale dostala jsem se k ní teprve teď - to načasování na dobu, kdy jsme doma v izolaci a tak trochu o samotě, se docela povedlo! =)
Kniha vám v osmi rozhovorech představí dvě ženy a sedm mužů, jejichž způsob života se výrazně odlišuje od běžného mainstreamu. Aleš Palán s nimi mluvil přímo tam, kde žijí - ve starých domech, v chatkách i maringotkách na Šumavě. Jedinečnost příběhů těchto samotářů je navíc ještě umocněna skvělými fotografiemi Jana Šibíka. Každý vypravěč je zcela originální a ke svému nynějšímu stylu života se dostal úplně jinak, a i když jsem s některými z nich nedokázala tak úplně souznít, je všech těch devět lidí přesto svým způsobem nesmírně inspirujících.
Je to čtivé, silné a plné energie, která mě doslova táhla ven - do přírody, do divočiny...
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl
Kniha Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři je v
| Právě čtených | 42x |
| Přečtených | 1 961x |
| Čtenářské výzvě | 428x |
| Doporučených | 180x |
| Knihotéce | 404x |
| Chystám se číst | 685x |
| Chci si koupit | 176x |
| dalších seznamech | 15x |
Kniha je velmi lidská. Pomůže nám koukat na druhé jinak, než přes šablony, klišé a škatulky. Chtě nechtě si čtenář uvědomí, že každý jsme ňáký a že Země je dost veliká pro všechny. Velmi mne překvapilo, kolik moudrosti se u takových "individuí" našlo. Jasně bláboly se najdou také, ale důležité, že ten kdo hledá v lidech to lepší, může na těchto lidech najít spoustu dobrého a může je mít rád i když jsou z jiného těsta.