Psohlavci
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205152/psohlavci-205152.jpg
4
455
455
Chodové, statečný a otužilý pomezní lid v okolí Domažlic, střežili zemské hranice. Za to požívali různých výhod a práv – odjakživa byli lidem svobodným a byli poddáni pouze samému králi. Po Bílé Hoře se dostali Chodové do poddanství Trhanovských pánů z Lammingerů, kteří je násilně obraceli na katolickou víru. Jejich svobody neuznávali a nutili je do roboty. Chodové se bránili, ale marně. Koncem 17.století naposledy bojovali za svá práva. Lamminger totiž poručil pokácet starou mezní lípu na půdě chodského rolníka Jana Sladkého-Koziny. Kozina žil do té doby pokojným rodinným životem a byl svými druhy i matkou považován spíše za slabocha. Ale Kozina se Lammingerovi nečekaně vzepřel a správce i s čeledníky vyhnal. Tento skutek byl označen za odboj proti vrchnosti. Lamminger přikázal Kozinu s několika jinými sousedy zatknout. Při prohlídce našli vojáci v Kozinově statku truhlu s majestáty, které Lamminger přikázal spálit. Netušil však, že stará Kozinová ty nejdůležitější zachránila. Uvězněné sice Lamminger potom propustil, ale robotu Chodům přitížil. Tím ovšem posílil jejich odpor vůči sobě. Na základě zachráněných majestátů se Chodové domáhali uznání svých práv ve Vídni u samého císaře Leopolda. Zprávy odtud docházely zpočátku příznivé, ale Lamminger nelenil. Chodům ublížilo, když v masopustním úterý před trhanovským zámkem na potupu utopili v rybníce panský karabáč, o čemž Lamminger poslal do Vídně hodně zkreslenou zprávu. Konečně se komise ve Vídni negativně vyjádřila k chodské žádosti, ale Chodové se odvolali k apelačnímu soudu do Prahy. Vyslali tam své přední sousedy, mezi nimi Kozinu. Ale i do Prahy dosáhl Lammingerův vliv – poslední majestáty byly soudem zničeny a Chodům nařízeno, aby podepsali listinu, že jménem svých krajanů slibují Lammingerovi poslušnost a litují toho, co udělali. Zdrcení Chodové podepsali, až na Kozinu a jeho starého strýce, rychtáře Hrubého – ti proto zůstali ve vězení, kde však Hrubý zemřel. Mezitím se na Chodsku rozpoutala bouře, že muselo být povoláno vojsko. Odpor Chodů byl nakonec potlačen. Rozlícený Lamminger, nespokojený s mírným rozsudkem apelačního soudu, odevzdal svou při hrdelnímu soudu, který díky Lammingerově vlivu rozhodl, že jeden z odsouzených smí být oběšen - Lamminger si vybral Kozinu jako nejvýmluvnějšího a nejzapřísáhlejšího rebela, přestože Kozina Chody v jejich nenávisti mírnil, takže se s nimi často dostával do sporu - chtěl docílit chodských práv u soudu, nikoliv vzpourami a násilím. Rozsudek byl vykonán v Plzni roku 1695 a museli mu být na rozkaz Lammingera přítomni všichni Chodové. Kozina však před smrtí vyzval Lammingera do roka a do dne na boží soud. Kozinova smrt smířila starou Kozinovou s Kozinovou ženou a z Koziny učinila chodského hrdinu. Uplynul rok od Kozinovy popravy. Lamminger slaví, když tu náhle – skolen mrtvicí – umírá… Zdroj: aloisjirasek.cz... celý text
Přidat komentář
Dlouho jsem se klasikovi české historické literatury úspěšně vyhýbal, až mě pracovní povinnosti donutili přečíst si tuto knihu. Myslím, že budu v usilovném vyhýbání se pokračovat i dál. Je vcelku jedno, že Jirásek překrucuje dějiny tak, aby mu vyhovovaly, to dělá a dělala řada autorů, no spíš všichni, ale vadí mi ta únavná popisnost. Tam, kde jiný spisovatel napíše „Les šuměl.“ popíše Jirásek dvě stránky. Možná jsem zhýčkaný dnešní, akční až klipovitou literaturou, ale tohle se místy opravdu nedalo číst. Některé kapitoly měly asi podtrhnout vážnost situace a seznámit nás s charaktery osob, ale nefunguje to, jsou spíš zbytečné. Co se charakterů týče, tak ty mi nesedí vůbec, jsou děsně čítankové, Chodové jsou bez výjimky ztepilý, a navíc se charaktery vůbec nevyvíjí. Abych jenom nehaněl, číst se to dá, ale že bych po této knize sáhl s nadšením znovu, to říct nemůžu.
Tato knížka mě oslovila víc, než F. L. Věk, ale zase za mě žádné "wow" se také nekoná. Zaujala mě znalost autora o celém povstání a to jak uměl napnout děj až do poslední chvíle. Někdy nastal problém se zdlouhavým popisem, který je pro Jiráska typický. Knížku oceňuji především její krásnou starou češtinou, ta se samozřejmě obtížněji čte, ale je to opravdu krásné. No a chodské nářečí se čte ještě obtížněji, ale má to své kouzlo. Knížku určitě číst znovu nebudu, ale jejího přečtení nelituji.
Jojo, pan Jirásek byl pěkný pohádkář! Za "Psohlavce" by jej bodří Chodové asi pěkně prohnali čakanama...byl to původně hanlivý název. Ale knížka se čte hezky, když ji člověk nebere až tak doslova.
Po pravdě řečeno, jedná se opravdu jen o Román. Prvotním znakem Chodu jsou boty nikoliv hlava psa. Je však pravdou, že Lamminger zemřel po roce a dnu, jak vykřikl Jan Sladký-Kozina. To však může být náhoda, ale i nemusí. Jako člověka pocházející z oblasti Chodska, jsem hrdým že nás, Jirásek popisuje jak hrdiny. Kterými si však myslím nejsme. Většina Chodů jsme pěkný poseroutkové. Proto tvrdím román užasný, ale nic víc. :D
na to se ndeá nic říct závěr knihy Lomikare lomikare snad zlidověl v každé škole.
Zapomněla jsem dodat, že kupodivu Jiráskovy básničky jsou dobré. Třeba tendenční U rakve dělníkovi mě dojala. Vážně
Na Jiráska to není nejhorší. Dokud jsou to maximálně dvě knížky, tak to jde, ale louskejte po večerech F.L. Věka. Ty popisy jsou přímo vražedné
Skvělý zážitek je zejména doslov z pera jednoho z našich "národních velikánů" Zdenka Nejedlého. Psohlavce jsem četl před desetiletími, doslov teprve nyní, dokázal jsem jej vychutnat až ve zralém věku. Psohlavce a Jiráska vůbec v dětském.
Je to sice klasika, ale z dnešního hlediska nevýrazné, černobílé a příliš patetické.
Štítky knihy
17. století povstání Chodsko historické romány
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Klasika... dobrá kniha