Psohlavci
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205152/psohlavci-205152.jpg
4
455
455
Chodové, statečný a otužilý pomezní lid v okolí Domažlic, střežili zemské hranice. Za to požívali různých výhod a práv – odjakživa byli lidem svobodným a byli poddáni pouze samému králi. Po Bílé Hoře se dostali Chodové do poddanství Trhanovských pánů z Lammingerů, kteří je násilně obraceli na katolickou víru. Jejich svobody neuznávali a nutili je do roboty. Chodové se bránili, ale marně. Koncem 17.století naposledy bojovali za svá práva. Lamminger totiž poručil pokácet starou mezní lípu na půdě chodského rolníka Jana Sladkého-Koziny. Kozina žil do té doby pokojným rodinným životem a byl svými druhy i matkou považován spíše za slabocha. Ale Kozina se Lammingerovi nečekaně vzepřel a správce i s čeledníky vyhnal. Tento skutek byl označen za odboj proti vrchnosti. Lamminger přikázal Kozinu s několika jinými sousedy zatknout. Při prohlídce našli vojáci v Kozinově statku truhlu s majestáty, které Lamminger přikázal spálit. Netušil však, že stará Kozinová ty nejdůležitější zachránila. Uvězněné sice Lamminger potom propustil, ale robotu Chodům přitížil. Tím ovšem posílil jejich odpor vůči sobě. Na základě zachráněných majestátů se Chodové domáhali uznání svých práv ve Vídni u samého císaře Leopolda. Zprávy odtud docházely zpočátku příznivé, ale Lamminger nelenil. Chodům ublížilo, když v masopustním úterý před trhanovským zámkem na potupu utopili v rybníce panský karabáč, o čemž Lamminger poslal do Vídně hodně zkreslenou zprávu. Konečně se komise ve Vídni negativně vyjádřila k chodské žádosti, ale Chodové se odvolali k apelačnímu soudu do Prahy. Vyslali tam své přední sousedy, mezi nimi Kozinu. Ale i do Prahy dosáhl Lammingerův vliv – poslední majestáty byly soudem zničeny a Chodům nařízeno, aby podepsali listinu, že jménem svých krajanů slibují Lammingerovi poslušnost a litují toho, co udělali. Zdrcení Chodové podepsali, až na Kozinu a jeho starého strýce, rychtáře Hrubého – ti proto zůstali ve vězení, kde však Hrubý zemřel. Mezitím se na Chodsku rozpoutala bouře, že muselo být povoláno vojsko. Odpor Chodů byl nakonec potlačen. Rozlícený Lamminger, nespokojený s mírným rozsudkem apelačního soudu, odevzdal svou při hrdelnímu soudu, který díky Lammingerově vlivu rozhodl, že jeden z odsouzených smí být oběšen - Lamminger si vybral Kozinu jako nejvýmluvnějšího a nejzapřísáhlejšího rebela, přestože Kozina Chody v jejich nenávisti mírnil, takže se s nimi často dostával do sporu - chtěl docílit chodských práv u soudu, nikoliv vzpourami a násilím. Rozsudek byl vykonán v Plzni roku 1695 a museli mu být na rozkaz Lammingera přítomni všichni Chodové. Kozina však před smrtí vyzval Lammingera do roka a do dne na boží soud. Kozinova smrt smířila starou Kozinovou s Kozinovou ženou a z Koziny učinila chodského hrdinu. Uplynul rok od Kozinovy popravy. Lamminger slaví, když tu náhle – skolen mrtvicí – umírá… Zdroj: aloisjirasek.cz... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem četl v době karantény. Dříve jsem se Jiráska docela obával, čekal jsem (jako někteří další), že bude složitý, popisný, nudný. Opak je pravdou, román se mi četl velmi dobře, měl spád, obsahoval hodně dialogů, které děj rychle posouvaly kupředu. Musím ocenit užití chodského nářečí v přímé řeči, které na mě velice dobře působilo. Přišlo mi ale, že se na scéně objevilo velké množství postav, které byly v ději spíš "statisty", spíš ozdobami, bez nějakého vlastního příběhu a vývoje. Trochu jednostranný mi přišel pohled na Lamingera. I tak ale hodnotím 80%.
Historickým románem „soudruha Jirásko" (tuto humornou reminiscenci na Černé barony si nikdy nemůžu odpustit - a u mě opravdu netřeba hledat jiné konotace ;) jsem se rozhodl si ve svých třiceti letech jaksi doplnit vzdělání, ale to, co jsem objevil, mě upřímně dojalo: příběh, jenž je na jednu stranu díky své věrnosti historickým reáliím (Jiráskovy důkladné a dlouhotrvající lokální rešerše jak po stránce dějepisné, tak jazykozpytecké jsou zkrátka znát) a také svou citlivostí a prostou jednoduchostí uvěřitelný, na straně druhé ve svém konečném fatalismu spolu s určitými sklony k užití až „mytických" prvků, odkazujících k Bibli - vyzvání na Boží soud a nadpozemská spravedlnost, paralely s Jidášem či Barabášem - zároveň nesmírně silný, monumentální, epický... Ačkoliv "legendu" o chodském povstání a mučedníku Janu Sladkém, zvaném Kozinovi, v mnohých ohledech autor skutečně idealizuje, podle mého mínění tak nikdy nečiní na úkor jakémusi ustupování ideologičnosti či ztrátě realističnosti a autenticity - vždy se tak děje, troufám si říci, naprosto vědomě, ve prospěch symboliky a příběhu samého... jeho výrazu. Málokterá kniha se mne pak ve finále dokázala tak nečekaně dotknout - napadá mě snad jen ponurá Cesta Cormacka McCarthyho...
Za zmínku mi stojí ještě dodat, že některé výhrady vůči údajnému „pro-komunistickému" vychýlení či směřování knihy - případně Jiráska obecně - musí pocházet jen od samotných komunistů, kteří si tak rádi přisvojovali, popřípadě snad jedině od lidí, kteří Jiráska nikdy neotevřeli: neboť kdyby tak učinili, museli by při bližším pročtení shledat, že sociální problematika je zde vyobrazena v rámci objektivnosti a realistického pohledu na tehdejší svět, nikoli nějaké doktríny nebo krajně "levicové" kritiky... s výjimkou pokřivené postavy Lammingerovy, samozřejmě :)
Takže, shrnuto a podtrženo: „...Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže..." :-)
Klasický román o chodském povstání proti šlechtici Lammingerovi, který chodům odpíral jejich historická práva, které se oni nechtěli nechat vzít. A pak samozřejmě o jedné vyplněné kletbě, kterou pronesl slavný chodský bojovník Jan Sladký Kozina. Líbilo se mi, že v tomto díle do toho dobře zakomponoval chodské nářečí a tím kniha získala na autentičnosti.
Ke knize mě přivedl snad její název, ale možná to byla jen náhoda, že jsem na ni narazila doma. Sice jsem od některých lidí slyšela, že Psohlavci nejsou až tak zábavní a vydání z roku 1936 není dobrý nápad, ale na to mne kniha až moc lákala, abych vzala varování v potaz. Četba to sice nebyla nijak moc zábavná, ale v každém případě jsem ráda, že jsem to nevzdala. Starší jazyk mi vyhovoval a občasně vysvětlivky doplňovaly nedostatky ve znalostech chodského nářečí a staršího jazyka. Po obsahové stránce je kniha velmi jednoduchá a vykresluje starosti i strasti na Chodsku. Z historického hlediska bych ději zcela nevěřila, ale knihu jsem nečetla jako historik, takže nemám co vytknout. Použitý jazyk se mi líbil a vyhovoval mi. Dýchl z něho na mě čas, kdy tutéž knihu četl můj děd nebo praděd. Jistě bych knihu doporučila dalším čtenářům, je však nutné počítat se zastaralostí textu a výrazů a obtížnější četbou, jelikož mnohým je tato kniha trnem v oku právě za onu archaičnost.
Mě se ti Psohlavci prostě fakt líbili! Dobrá kniha založená na historických faktech z naší krajiny...
Veliké a příjemné překvapení. Ze školy jsem si odnesla dojem, že to bude usedlá a stará historie psaná nudným a školometským způsobem. No, nemohla jsem se mýlit víc. Knížka je psaná krásnou češtinou; líčení smutných událostí mě fakt nenechalo chladnou a postavy ze stránek přímo vyskakovaly - tak byly hmotné. Překvapil mě i lehký nástin erotiky. Dialogy v chodském nářečí chvíli trápily, ale brzy jsem si zvykla. Určitě si přečtu další Jiráskovy knížky (bože, buď stárnu nebo moudřím nebo obojí :))))).
Knihu jsem četl někdy v šesté třídě a vím,že jsem jí tehdy nedočetl,protože jsem měl problém s chodským nářečím.Dal jsem se do ní v rámci Výzvy.A je zajímavé,že teď mi to už nevadilo.Jirásek je prostě jednička v tomhle žánru a tentokrát jsem knihu dočetl až do konce a líbila se mi.Dávám plný počet bodů.
Psohlavci patří k Jiráskovým nejlepším dílům s pobělohorskou tématikou. Jsou daleko napínavější a čtivější než román Temno.
Velmi zajímavý příběh o Chodech a jejich nezdolne vůli. Ze začátku chvíli trvá zvyknout si na jazyk, ale to se po pár stránkách změní. Opravdu skvěle bylo přiblížení postav a jejich pohnutek. Chápu, proč si autor vybral toto téma.
V této knize se nachází skutečná historická osobnost Chodska - JAN SLADKÝ KOZINA. Vykresluje chodský venkov a život na něm, je také obrazem selské vzpoury na Chodsku. Ve skriptech jsem se dozvěděl, že díky tomuto románu mají lidé zafixovanou hlavu psa jako znak Chodů, ačkoliv historie hovoří o botě.
Kniha se mi líbila, byla hodně napínavá. Pokud si vzpomínám, přál jsem Chodům, aby si vybojovali svoje práva. Knihu hodnotím na 100 %.
Není to špatné, nakonec se to ani tak špatně nečte, to jen kolem Jiráska se vytváří nějaká aura složitosti, skrz kterou se moc lidí nechce brodit. Ale: nakonec jsem to vážně četla jen z povinnosti, hádám, že se k téhle knížce nikdy nevrátím...
V době, kdy jsem na základní škole Psohlavce četla mi přišli poněkud náročnější na čtení, ale dali se. Člověk se alespoň zase něco dozví o tehdejší době, způsobu jednání šlechty s poddanými. Doporučuji každému maturantovi.
Vzpomínám si že poprvé jsem dobrovolně četla coby žačka základní školy, byla jsem nemocná a po knize sáhla z nudy. Chytla mě tak že jsem ji časem přečetla ještě dvakrát. Žádnou další od Jiráska jsem nečetla, a to vlastníme celou řadu z této edice.
Netřeba rozumět vší "chodštině" a staročeštině, hlavně jde o pochopení. Kniha se četla výborně a donutí vás číst dál, protože ten Ungerechtigkeit je naprosto sprostý. Všichni by si měli vzít příklad z Chodů, kteří se uměli ozvat, narozdíl od nás, "dnešních"...
Stará čeština, místy těžká, ale srozumitelná. Příběh krásně napsaný. Po pár dnech jsem se přistihl, že občas přemýšlím v chodském nářečí. Jednu hvězdu ubírám za to, že si Jirásek nedělal moc starosti s historickými fakty - Hančí nebyla Hančí, děti se jmenovaly jinak a bylo jich více, Chodové neměli ve znaku hlavu psa a našly by se další věci. Jinak krásná kniha, stojí za přečtení.
Chudák Jirásek, za minulého režimu byl vyzdvihován, teď je kvůli tomu degradován, přitom jeho knihy se čtou velmi dobře. Příběh je notoricky znám, ale bylo to svižné a velmi čtivé.
Štítky knihy
17. století povstání Chodsko historické romány
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
»Lomikare!« volal Kozina zvučným hlasem, jenž chvěl se posledním hlubokým vzrušením a v tu chvíli zněl hrozně. Naposled mihla se červeň bledým lícem, naposled oko vzplanulo.
»Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás –«
Kdo by neznal statečného Kozinu a jeho slavnou větu, kterou vyzval knížete Lammingera na boží soud?! No jasně! A kdo by o Kozinovi cokoliv věděl, kdyby nám to Alois Jirásek tak pěkně nesepsal?