Proč se Dostojevskij mýlil?
František Koukolík
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49190/bmid_proc-se-dostojevskij-mylil-e6G-49190.jpg
4
13
3
Několik klíčových odstavců Dostojevského Bratrů Karamazových dokazujících, že zřídlem morálního chování je víra v nesmrtelnost a Boha, se často shrnuje do různých podob výroku: „Bůh není, na jeho trůn dosedl (nad)člověk, dovoleno je vše.“ Zkušenost však říká, že lidé nábožensky věřící, bez ohledu na druh víry, se chovají jak morálně, tak amorálně, a to někdy do krajnosti, úplně stejně jako lidé nábožensky nevěřící. Z této zkušenosti a z vývoje poznatků sociokognitivní neurovědy posledních desetiletí plyne, že nikdy, za žádných okolností, nebylo a není lidem věřícím ani nevěřícím dovoleno vše, přestože se dopouštěli a dopouštějí všech zločinů, neboť kořeny lidského vědomí, empatie, altruismu, lásky, zla i religiozity jsou přirozené a je nutné hledat je hlouběji, a to jak v biologické, tak kulturní evoluci.... celý text
Přidat komentář
Myšlenky jsou zajímavé, ale všechny jsou jakoby nedotažené. Pan Koukolík něco nakousne, mě to zaujme, ale ještě než se o tom dozvím více, autor jde k jiné myšlence. Naproti tomu se někdy zbytečně opakuje. Myšlenkám i uváděným vědeckým experimentům rozumím jen díky tomu, že je znám z jiných knih. Navíc pro mě často píše nesrozumitelně, věty musím opakovaně číst, abych pochopila. Na knihu od českého autora jde o stylisticky trochu zoufalé dílo. A to nemluvím o tiskových chybách. Název je poněkud zavádějící, protože nejde o žádnou polemiku s Dostojevským (kdo říká, že Dostojevskij tvrdil to, co tvrdila jedna z jeho postav Bratrů Karamazových?), na druhou stranu mě právě název přilákal k přečtení této knihy.
Velmi mě zaujala myšlenka věnování zvýšené pozornosti a pamatování si neintuitivních skutečností oproti intuitivním v souvislosti s vírou v Boha/bohy. Ale to je asi tak všechno.
Koukolíkovy knihy patří mezi moje docela obtížné čtení. Všechno, o čem píše, mě velmi zajímá, ale neumím jeho knihy číst najednou, potřebuji je prokládat zahloubáním do jiných děl.
Úsměvně na mě zapůsobily zrcadlové neurony. S překvapením jsem četla, že nějaké části genů pšenice se objevují i v našich genech. Jak je to všechno tady vlastně opravdu jedno jediné!
Těžko se mi čte každé Koukolíkovo pojednávání o zlých lidech. Líbí se mi, že tu navrhuje konkrétní kroky, jak zmírnit utrpení.
Název knihy beru s rezervou, protože autor nevyvrací mýlky Dostojevského, ale mýlky jedné z postav jeho knihy. A beru to s rezervou o to víc, že se jedná o "výstředníka a milovníka paradoxů".
Stejně si to Koukolík jen vypůjčil, aby se mohl věnovat prozkoumávání morálního cítění.
Na konci knihy jsou bohaté poznámky a je mi vždycky příjemné, když se i z nich něco dozvím. Což mi tyto Koukolíkovy poskytly v míře víc než bohaté.
Štítky knihy
neurověda Fedor M. Dostojevskij, 1821-1881
Mam rada Vzpouru deprivantu, tohle je slabsi odvar. Navic autor se az moc rad posloucha, neni mi lidsky sympaticky a z knizky na me taky sahala takova ta namyslenost. To nic nemeni na tom, ze je to zajimava kniha a pri cteni se zamyslite.