Přítelkyně z domu smutku
Eva Kantůrková
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/190942/pritelkyne-z-domu-smutku-190942.jpg
4
602
602
Přítelkyně z domu smutku nazývá sama autorka románem-pravdou. „Inspirací“ jí byl pobyt v ruzyňské věznici, ale neopírá vyprávění o vlastní příběh, na přesně a nelítostivě vylíčeném pozadí vězeňského prostředí kreslí jeden za druhým portréty žen, s nimiž se octla ve výbušném a těsném prostředí cely. Vězeňkyně mají společnou touhu, a to touhu po svobodě v prostředí působící krutě a negativně. Z některých se zde stávají egoisté, jiní i v psychicky náročném prostředí dokážou myslet na druhé a snaží se ostatním zpříjemnit pobyt.... celý text
Přidat komentář
Zajímvá sonda do prostření věznice. Na těch příbězích je vidět, jaká společnost ve skutečnoti byla (je). No a bylo tedy opravdu skličující dostat se jako politický do vazby s kriminálníky.
Depresivní prostředí věznice, kde každý spituje své svědomí a snaží se vlastně přežít s touhou dostat se na svobodu. Musí se naučit žít s ostatními, každý má svůj příběh a někdy je to zlé překonat psychické překážky. No u shlédnutí filmu, jsem měla opravdu špatný pocity, skvělé herecké výkony a opravdu velice působivě natočené.
Čtyři křídla budov zahnědlé barvy na okraji hlavního města Prahy, to je ruzyňská věznice, za totality honosně nazývaná Ústav nápravné výchovy. Za jejími nehostinnými zdmi strávila téměř rok života spisovatelka a disidentka, mluvčí Charty 77 Eva Kantůrková. Přítelkyně z domu smutku jsou jejím svědectvím o ženách, které na tomto místě beznaděje potkala a jejichž lidská pro a proti mohla poznat z té nejtěsnější blízkosti. Nejedná se o román s jasně danou dějovou linkou, spíše jde o portréty lidských osudů, zrcadlo charakterů, přehlídku zla, dobroty, hlouposti, hrdosti, sprostoty, nevychovanosti, nenávisti atd. Přestože autorka zlé činy svých spoluvězeňkyň neomlouvá ani s nimi nesympatizuje, zdálo se mi, že až příliš často jsou uvězněné ženy vykresleny spíše jako oběti než pachatelky trestných činů. Jako by byly ke zločinu, za nějž si odpykávají svůj trest přivedeny vlastně proti své vůli vinou prostředí, špatnou výchovou či souhrou okolností. S každým dalším příběhem je to markantnější a četba tím více nabývá na monotónnosti. Svět za vězeňskou zdí Evy Kantůrkové je stejně černobílý, jako je černobílá fotografie Pavla Baňky na obálce knihy. Zda je to dobře nebo špatně, nechť posoudí každý sám za sebe.
Drsné prostředí, drsná kniha, jednoduchý styl vyprávění, plasticky popsané postavy spoluvězenkyň. Zachovat si v takovém prostředí glanc a zdravý rozum je pro mě nepředstavitelné. Paní Kantůrková, klobouk dolů.
Kniha mě vedla k přemýšlení, jak bych to v takovém prostředí zvládla já... Nevím, asi by mi s prominutím jeblo...b
Stejnojmenný seriál stojí za vidění, herecké výkony jsou top.
Z knihy jsem neměla po dočtení vůbec dobrý pocit. Prostředí více než depresivní a k tomu ne zrovna vybraná společnost, která byla dobře popsána. Obdivuji autorku, že to zvládla přežít. I když někdy mi její názory na ostatní přišly trochu povýšené, je to kvalitní svědectví doby.
Dlouho jsem se rozhodoval mezi 4 a 5*. Můj dojem trochu srážel ten jednoduchý vypravěčský styl a častá ztráta kontinuity ve vyprávěném příběhu. Chybělo mi takové hlubší ponoření do vlastních prožitků. Pak jsem si ale uvědomil, jak silná to je žena, když dokázala tohle přežít, nezbláznit se a ještě o tom napsat. Navíc mi strašně sedí její reálný pohled na spoluvězenkyně. Nijak je neidealizuje. Vždyť kromě ní a Bóži by tam byli po právu i dnes. Ta by jich určitě na nás o Vánocích 89 ty tisíce nevypustila.
Přítelkyně z domu smutku také patří do mého seznamu knih, které chci přečíst. Nepatří sice mezi ty přední knihy z tohoto seznamu, ale hodila se do letošního tématu ČV (Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázaná). Nejde úplně o klasický román. Je to popis života vezenkyň ve vazbě i v předchozím životě. Je zde dobře popsaná i psychologie a chování lidí ve vězení.
Knihu jsem si už dlouho chtěla přečíst i díky stejnojmennému seriálu a teď v rámci výzvy se na ni dostala řada. Neseděl mi styl vyprávění a neustálé vracení se v ději. Co bylo skvěle popsané byly vztahy a charaktery jednotlivých vězenkyň. Musím říct, že i po přečtení knihy se mi seriál přeci jen líbil více.
Detailně zachycená psychologie postav v Ruzyňské věznici. Děsně mě nesedí jen styl vyprávění, nedá se to číst, tudíž nedočteno i když příběh je velmi dobrý. Tentokrát se mě víc než kniha líbil seriál s výbornou mou oblíbenou herečkou Helenou Růžičkovou na který se hned už po třetí podívám.
Svědectví o komunistickém kriminále, kde se z člověka stalo číslo, kde dovolání práv bylo nemožné, pokud si mocipáni usmysleli a kde dodržování zákona jeho představiteli bylo spíš možností než povinností. Ještě, že už je ta doba pryč.
Nezapomenutelné drama z vězeňského prostředí o ženách, které se z různých důvodů ocitly na okraji společnosti. Smutná, tíživá až depresivní kniha, která je ze života, tudíž pravdivá, nevykonstruovaná, i když často nevlídná. Naštěstí i tady se najdou světlé chvíle a osobnosti, které jsou světlem v tmavém tunelu. V románu jsou skvěle vykreslené vztahy a hlavně portréty vězeňkyň, které během svého nuceného pobytu Kantůrková jako dobrá pozorovatelka poznala a vystihla. Vyloženě dobrý pocit ovšem z knihy nemám, je to neveselé čtení, na které zrovna nevzpomínám s úsměvem na rtech. Chápu, že jinak to asi nešlo a románu nechci ubírat jeho nesporné kvality. Kvalitativní nadprůměr, pocitově už je to horší.
Knihu jsem četla v rámci povinné četby a byla jsem poměrně mile překvapena. Příběh byl čtivý, přestože mi některé pasáže přišly poněkud zdlouhavé. Jazyk byl dobře srozumitelný, postavy se v průběhu děje vyvíjely a atmosféra díla mě jako čtenáře hodně ovlivňovala.
V televizi jsem viděla seriál, a tak jsem byla zvědavá na knihu. Nezklamala mě. Četla jsem a všechny postavy jsem si představovala podle těch televizních. Do vězení se člověk mohl dostat v podstatě za nic. A tam se setkat s těmi, kteří zase udělali cokoli. A žít s nimi na pár metrech čtverečních. Ohromná statečnost.
Knihu jsem rozečetla v domnění, že ji zařadím do čtenářské výzvy. Nakonec se tak nestalo, ale jsem ráda, že jsem se pustila do čtení. Velice silné téma. Viděla jsem i seriál.
Jedna z knih, u kterých je jen dobře, že se jejich vydání opakují. Jsou totiž události, na které se zapomínat nejen nemůže, ale přímo nesmí. A navíc i televizní zpracování bylo více než dobré.
Knížku jsem přečetla před několika lety na konci základní školy a zanechala ve mne silnou vzpomínku na vyprávění osudů žen, které paní Kantůrková během pobytu ve vězení poznala. Chtěla bych se ke knížce jednou vrátit, nyní si ji připomenu alespoň seriálem.
Musela jsem si zvyknout, jaký styl psaní autorka užívá... Toto bylo ovšem způsobeno "tragédiemi", které jsem četla před tím. Kniha se mi líbila, nadprůměr, poslední stránka mne dostala... Už lovím seriál, na který se s chutí hodlám podívat po hodně dlouhé době, a samozřejmě porovnat.????
Knihu jsem si vybrala do letošní výzvy a při čtení jsem si vzpomněla na seriál - obojí považuji za velmi zdařilé. Jenom ten obsah, ach, tak to je tedy hodně tíživé - postavy a prostředí dle mého krásně popsány, opravdu citlivě a bez patosu. Doba to byla … no zkrátka taková byla.
Těžká doba, psychologicky precizní a nemilosrdné obrazy ženských duší. Tíseň čtenáře zkrušuje a padá na něj snad z každého odstavce... Trošku mě mrzí, že mi dojem z knihy narušoval obraz Chýlkové a dalších českých hereček, které jsem potkala prvně v seriálu... Četla-li bych knihu dříve, pak bych už v hlavě neměla tento seriálový obraz :) I když i ten byl pěkný... Kdo ví, jestli se spoluvězeňkyně někdy doslechly o tom, že jedna část jejich života je vylíčena v knize.
Štítky knihy
zfilmováno vězení, věznice 80. léta 20. století ženské věznice komunistický režim oběti komunismu Ruzyně (Praha) české romány
Autorovy další knížky
| 1990 |  Přítelkyně z domu smutku |
| 1967 |  Smuteční slavnost |
| 1991 | Jan Hus |
| 1990 | Pozůstalost pana Ábela |
| 2013 | Tajemství sametu |
Kniha je povedená. Paní Kantůrková umí vykreslit postavy, povahy, zážitky tak, jako bych tam byla také. Z knihy dýchá hrůza věznění, bezmoc, kdy nebylo obrany.