Příběh služebnice
Margaret Atwood
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/356084/bmid_pribeh-sluzebnice-N1J-356084.jpeg
4
2815
2815
Příběh služebnice / Príbeh služobníčky série
1. díl >
Proslulý román kanadské spisovatelky vykresluje pochmurnou vizi blízké budoucnosti Spojených států amerických, které se z demokratických výšin propadly do všeobjímajících hrůz totalitního režimu. V okovech nemilosrdného klerofašistického režimu se z každého, kdo se proti němu jakkoli prohřeší, stává otrok. Z plodných žen pak ještě něco mnohem horšího – služebnice, jejichž úkolem je rodit děti, s nimiž se nikdy nesetkají…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
The Handmaid's Tale , 1985
více info...
Přidat komentář
Poslouchala jsem jako audioknihu. A směle můžu říct, že bych toto doporučila jako povinnou četbu, hned vedle 1984, protože tohle opravdu nechcete zažít. Až mrazí, když si uvědomíte, že stačí opravdu málo a vaše životy se otočí vzhůru nohama, přijdete o všechno - dítě, majetek, jméno... ve jménu nového společenského řádu. Opět se zde setkáváme s "velkým bratrem", který vás udržuje v nejistotě, nikomu se nedá věřit, máte být poslušnou ovečkou sloužící národu. Ale je situace skutečně tak bezvýchodná, jak se zdá...? Must read.
Jsem rozporuplná, nevím... líbilo se mi to? Nelíbilo se mi to? Náčrt byl určitě velice zajímavý, trochu, ale opravdu jen trochu, mi to připomnělo knihu 1984 od Johna Orwela. Další kniha bez konce, o kterém může čtenář přemýšlet, kdo byli ti dva muži? Přišli pomoc nebo zahubit?
Seriál jsem neviděla, takže nemohu srovnávat. Každopádně kniha mi přijde velmi dobrá. Nejde o žádný akčňák, děj by se dal shrnout do několika vět. Jde o osobní poznámky hlavní hrdinky, některé nitky se časem v jejím vyprávění ztrácí, občas něco zmíní a už se k tomu nevrátí, ale tak nějak by podle mě vypadala výpověď člověka v jejím nezáviděníhodném postavení, takže to přičítám spíše k dobru. Co se mi nelíbí, je násilně utnutý konec a pak skok na odbornou přednášku. Ano, i to lze považovat za autentické, různé historické zápisky také nebývají kompletní a zachová se většinou jen jejich torzo, z kterého pak usuzujeme na celek a odhadujeme podrobnosti doby, kdy autor žil. Tady mi to ale přijde takové neučesané, jakoby narychlo dodělané, mohlo to být lepší. Oceňuji různé filozofické poznámky a úvahy, dávají románu mnohem hlubší rozměr. Za mě kniha, která stojí určitě za přečtení, zvlášť v této době různých mediálních masáží, protože jak vypadá realita příběhu vzdáleně, není k něčemu podobnému daleko (a to platí v obtížných dobách dvojnásob).
Asi nebudu začínat porovnávat seriál a knihu, protože zrovna tady se mi líbí obě verze a každá trošku jinak. Knihu může lehce oslabovat jakási neoduševnělost hlavní postavy, která není tak výrazná jako seriálová herečka a je spíše svědkyně režimu (takže pro mě naprosto pochopitelné, že další kniha se jmenuje Svědek). A jelikož kniha opravdu není americký akčňák, navíc není ani moderní, protože je to už poměrně starší dílko, tak se zaměřuje hlavně na vykreslení zoufalství, ale přetrvávající touhu po normálnosti.
Všechno je pak spíš popisem předtím a potom bez jakéhokoliv náznaku, že se něco odehraje a změní, což asi může hodně čtenářů zklamat, ve mně to vzbuzovalo spíš čím dál větší depresi. Samotný způsob kontrastu svobodné obyčejnosti a totalitní proměny je působivý a autorka promýšlela hodně detailů, možná netvoří nějaké komplexní universum, ale popisuje dopady na běžného člověka, což je boží.
Podstatné je si z knihy vzít to esenciální, kam byla mířena. Autorka píše nádhernou předmluvu (nevím, jestli ji mají všechna vydání), která mě uchvátila dřív než vůbec samotná kniha. Všechno v ní vysvětluje, svůj záměr, příčinu, námět a hodně dalších věcí, takže rozhodně doporučuji přečíst, pokud ji někdo vynechal nebo v nějakém vydání chybí. No a co si z toho tedy vzít? Že bychom neměli demokracii nechat fungovat samochodem, ale měli bychom se na ní aktivně podílet, protože opravdu stačí jeden deb*lní nápad či víc a všechno jde do háje. Nakonec si každý dokáže ideologií ospravedlnit téměř cokoliv... Moc krásná kniha, prospěšná, duchaplná, potřebná. Úryvky využívám při vyučování občanky a bomba. :)
Po prečítaní komentárov som si nebola istá, či som čítala rovnakú knihu. Veľa ľudí písalo, že to bolo nudné a nič sa tam nedialo. Áno bolo to iné než seriál, ale ten predsa museli upraviť a dať tam viac akcie pretože to predsa vynáša.
Kniha bola iná ale o to viac autentickejšia a uveriteľnejšia. Bol napisaná v 80 rokoch, má iný štýl písania ako dnes.
Bola ponurná a depresívna, a jasné že tam nebolo veľa akcie, veď to v tom režime ani nebolo možné. Bolo to postavené na malých radostiach a malých nádejách lebo nič iné tým ľuďom potažmo ženám v červenom už ani neostalo. Bolo zaujímavé sledovať že každá služobníčka sa s tým vyrovnala po svojom, niekto sa zbláznil, niekto sa prispôsobil, niekto bojoval a niekto to nevydržal a radšej sa zabil. Neodsudzujem ani jeden postoj, lebo nikto z nás si ich situáciu nedokáže ani predstaviť.
Páčilo sa mi aj to že vlastne sme nezistili čo sa v skutočnosti stalo s Moirou ani s Lukom. A vlastne si ani nie sme istý čo sa stalo s hlavnou postavou. A preto je to podľa mňa tak uveriteľné.
U Atwoodové jsem to měla vždy stejně: prvními kapitolami jsem se prokousávala těžce, převládal u mě pocit, že píše příliš odtažitě, i když vytříbeně. U Příběhu služebnice to probíhalo podobně - ale narozdíl od Kusu temnoty a Penelopiády a shodně s Alias Grace jsem se cca na sté stránce přistihla, že hltám stránku za stránkou a tvářím se velmi nevrle, když mě někdo vyruší... Příběh Fredovy, služebnice výhradně určené pro rozmnožení prořídlého lidstva a "svědkyně umírajícího času", odkrývá postupně přechod společnosti z demokratického (?) režimu do teokracie posedlé reprodukcí, čistotou a kontrolou všeho a všech. Líčí depresivní status quo a zdánlivě neměnnou hierarchii a každodenní rutinu žen "svého druhu" a zachycuje na počátku strnulé poměry (neprolomitelnou danost postavení všech, tvrdou výchovu prostřednictvím tet, represivní prostředky režimu od likvidace a Zdi přes odstranění neposlušných do Jezábely či do kolonií...), v průběhu pak jejich slabá místa a porušení jak jinak než lidmi, kupodivu i těmi výše postavenými, velitelem Fredové a jeho manželkou, i tušený odboj žen a sympatizujících mužů. Obraz společnosti je samozřejmě závislý na rozpoložení a vývoji Fredovy, která také prochází od pasivních vzpomínek na rodinný život a původní režim k postupnému vymaňování se z nutného a dospívá k soukromé vzpouře alespoň v citové oblasti... Ve výsledku si čtenář odnese silný dojem. Mně pomohl i seriál, byť jsem viděla jen jeden díl - potěšila mě hlavně výtvarná stránka, (nejen) kostýmy služebnic jsou řešené nezapomenutelně... A mimochodem, trvalo mi to, ale přišla jsem na to: Atwoodová projevuje nenápadně smysl pro humor; např. historické poznámky pronesené historikem - tedy mužem - o mnoho desetiletí později ve srovnání s vyprávěním Fredovy převrací naruby proklamaci, že "pro ženy není jedna a jedna a jedna a jedna čtyři jako pro muže; pro ženy to zůstává jedna a jedna a jedna a jedna".
Kniha mě zklamala. Je příliš poznat, že autorka nikdy nezažila nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo poměry, o kterých píše. Touhu po senzaci a originalitě pak povýšila nad všechny další motivy. Kniha je povrchní, s hrdinkami (ani s jedinou) nelze sympatizovat, odkazy na Starý zákon jsou samoúčelné. Hned několik motivů je pouze načrtnuto, ale nedotaženo, viz např. vztah k matce. Konec knihy (nemyslím "přednášku") je jakoby spíchnutý horkou jehlou.
(SPOILER) Knihu jsem četla dřív, než na její motivy vznikl seriál, a stejně jako řadu dalších mě nenadchla. Nutno ovšem dodat, že mě nenadchl ani seriál - zatímco seriál je k uzoufání natahovaný, kniha naopak končila asi tak o 200 stran dřív, než měla. V seriálu má hlavní hrdinka asi tisíc příležitostí utéct, v knize žádnou, a přesto je najednou děj knihy násilně přervaný a dál pokračuje v tom smyslu, že hrdince se podařilo utéct a o jejím příběhu se dozvídáme až v daleké budoucnosti z jejích zápisků... Celé to na mě působilo tak, že autorka už knihu potřebovala dopsat, měla vymyšlený celkem slušně rozjetý příběh a konec, jak by to mělo dopadnout, ale vymyslela si na sebe tak důkladně sevřený svět, že z něj nebyla schopná hrdinku logickou cestou vysvobodit, "vypsat". Nebo se jí prostě jen nechtělo. Nepatřím k těm čtenářům, kterým by se muselo servírovat každé slovo, výpustky a zkratky v ději mi nevadí, mám ráda i otevřené konce, ale v případě Příběhu služebnice mi připadalo, že Atwoodová na čtenáře přehodila tak asi 75 % zodpovědnosti za děj, a to už se mi zdá dost. Nenabídla žádná vysvětlení, ba dokonce ani vodítka, a k tomu, abych si sama vymýšlela příběh, já bohužel nepotřebuju číst cizí knihu... To si můžu napsat vlastní.
Geniální. Ale doporučuji číst až po seriálu. Kdybych první četla knížku, asi by mě taky tolik nenadchla. Námět spolu se všemi detaily, jak Gileád funguje, mě hrozně baví.
Knihu jsem po 70 straně odložila. Hodně jsem se ztrácela, téma se mi líbilo, ale za mě by mohla být trochu jinak postavená.
Těžko říct, co si o knize vlastně myslím. Nedokážu se prokousat až do konce. Skončila jsem v půlce a ať dělám, co dělám nemůžu pokračovat. I když příběh vypadá zajímavě není podle mě moc dobře podaný. I když to dělám nerada, zkusím se tentokrát podívat na film a třeba se ke knize někdy vrátím. Bohuzel jsem čekala víc...
Atwood stvořila geniálně brutální dystopickou budoucnost!! “Nolite de bastardes carborundorum bitches”!!! ;)
Zvláštní příběh, ne moc čtivý, ale zajímavý svým strohým stylem vyprávění. Hlavní hrdinka není moc sympatická, ale jak bychom se asi chovali my v její situaci ...Všechny příběhy tohoto typu jsou vlastně varováním, kam až může společnost dojít kvůli fanatismu jakéhokoliv druhu. Mně se líbilo, že příběhu chybí začátek a konec. Není zde detailně popsán celý systém Gileádu, spoustu věcí si musíme domyslet a o to je kniha víc zneklidňující.
Jedna z nejhorších knih co jsem četl. Zajímavých bylo jen posledních pár stránek, jinak se to skoro nedalo číst. Hlavní postava mi za celou dobu nedokázala přirůst k srdci a její myšlenkové pochody mě drásaly nervy. Aspoň těch pár stránek o Moiře se dalo trochu číst. Škoda že jich bylo tak málo. Knihu jsem dočetl jen kvůli tomu, že nerad nechávám knihu rozečtenou. Už nikdy víc.
jediná věc, která z knihy dělá něco byť vzdáleně zajímavého, je epilog v podobě historické přednášky.
I 1984 je realističtější dystopie než tahle klerofašistická blbinka.
Dystopie jak víno. Vypravěčka nás provází svým současným životem v Gileádu, ve kterém si díky fungujícímu páru vaječníků vysloužila post chovné klisny. Zároveň vzpomíná na svůj život před nástupem režimu, na svého manžela a dceru, o které přišla. Dílo je to hodně feministické. Ženy jsou rozděleny do skupin, podle toho jakou funkci pro muže vykonávají, tahle jejich funkce jim dává uniformu, určuje jejich identitu. Na nic jiného nemají nárok, nic jiného totiž přeci není potřeba – potřebujeme hospodyni, reprezentativní polovičku, funkční dělohu. Z dnešního pohledu bych skoro řekla, že autorka mužům křivdí. Na druhou stranu vyhnat věci do extrému a poukázat tak na možný problém společnosti, není nic neobvyklého. Taky se mi líbí, že tu autorka „zneužila“ křesťanství a slova z Bible. A ukazuje tak, že celkem jakékoliv náboženství se může stát toxické, pokud budeme jeho principy chtít aplikovat doslova. Za mě strašné povedená věc, kterou mi nezkazil ani rozpačitý konec.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie ženy kanadská literatura feminismus náboženský fanatismus patriarchát zfilmováno – TV seriál kasty, kastovní systém teokracie
Autorovy další knížky
| 2008 |  Příběh služebnice |
| 2018 |  Alias Grace |
| 2020 | Svědectví |
| 2001 | Slepý vrah |
| 2005 | Přežívá nejsmutnější |
(SPOILER) Lehký nadprůměr. Rozhodně mě zaujalo prostředí, ve kterém se služebnice pohybuje. Zajímavá myšlenka, kam by se mohla společnost dostat. Nicméně asi bych uvítala to více rozvinout. Kniha je rozhodně čtivá, má spád, ale ten režim je popsán jen v náznacích, moc nechápu, jak by mohl fungovat. Nechám však na sebe knihu působit. Rozhodně si nehodlám pouštět filmy/seriály, mám pocit, že by spoustu z těch úvah hlavní postavy, se na plátno předělat nedá. Akorát ten konec... nemám ráda otevřené konce... a úplný závěr s přednáškou bych vynechala.