Pravda o případu Harryho Queberta

K obsahu a celkovému pojetí knihy zde bylo napsáno už dost, tak jen dodávám, že ač mne příběh bavil a celkově ho hodnotím vcelku kladně, body strhávám za mizernou korekturu textu. Na prvních cca padesáti stranách se to hemží zbytečnými překlepy (jsem/jsme apod.), které dost kazí dojem ze čtení. S ubíhajícími stránkami je již překlepů méně, ale i tak si myslím, že román takového jména a ocenění by měl dostát pořádné korektuře, na to by si snad nakladatelství mohlo dát pozor.

15.07.2014

Pokud někdo tuto knihu označí jako "Odpad", je to stejné, jako by řekl, že Německo hrálo na mistrovství světa nejhorší fotbal. Asi se nejedná o klasickou detektivku, ale opravdu o detektivní román. Podle mého názoru má vše, co by měla mít. Od začátku do téměř poslední stránky není jasné, jak to vlastně bylo.
Jak píše čtenář "Marlow", je v té knize opravdu všechno, co může z románu udělat DOBRÝ román. A ono to funguje a je z toho nikoli dobrý román, ale špičkový román, který byl právem oceněný. Poslední dobou jsem četl několik tzv. "severských detektivek" a musím konstatovat, že tohle je dost předčí. Kniha má spád i napětí, byť ne takové, že by se vám zastavil dech a báli byste večer zhasnout. Tak to opravdu není. Je to hodně o psychologii jednotlivých postav, což se však projeví zejména v závěru knihy. A tak by to asi mělo u kvalitního románu s detektivní zápletkou být.
Závěr je trochu zvláštní a podle mne je tím potlačen celý motiv, kterým je kniha směrovaná, což bych však nepovažoval za újmu této skvělé knihy.
Spletitost vyjádření jednotlivých postav vůbec není na škodu a příběh se stává otevíráním starých událostí zajímavějším. Z vlastní praxe vím, jak těžko se řeší staré a neobjasněné násilné případy a stejně tak dobře vím, jak se lidé po dlouhé době rádi zbaví určitého břímě, které několik let nosí v sobě a ono je to dusí a dusí...A pak přijde úleva, když se staré hříchy provalí...Byť je to třeba po třiceti letech.
Vřele doporučuji, já jsem tedy přečetl jedním dechem během týdne.

11.07.2014

Multižánrová kniha, ktorá čitateľa udrží v napätí do posledných strán. Keby ju editor preškrtal a z 584 strán by bolo 400, kniha by bola dokonalá. Napriek tomu ju považujem za výbornú a o Dickerovi budeme ešte určite počuť ... :)

06.07.2014

Výborná detektivka, má zase jinou atmosféru než ty severské. Jedna z knížek, u nichž se člověk těší na každou chvíli, kdy může číst. Přestože je obsáhlá, četla se jedním dechem. Autor píše lehkým, čtivým stylem, který oživuje řada vtipných momentů a netradičních nápadů (opačné číslování kapitol, spisovatelské rady, kombinace úryvků z románu a příběhu o jeho vzniku). Příběh je chvílemi spletitý, ale nakonec do sebe všechno krásně zapadne. Výborný čtenářský zážitek i pocta spisovatelskému řemeslu.

19.05.2014

Kniha mi "příliš" nebo "zbytečně" dlouhá nepřipadala, četla jsem jí jedním dechem a dle několika názorů a recenzí jsem očekávala, že to bude ke konci "maglajz" zápletka - mně to tedy tak nepřipadalo.
(Třeba takový Nesbo dokáže na chvíli vykouzlit podezřelého z každé postavy v knize :-)):-)) )
Je to příjemný román, který nenudil a dá se řící, že i nadchnul, má v sobě spoustu emocí a lidskosti, což se v té smršti dnešních detektivek rozhodně nevidí.

11.05.2014

nápad výborný,zápletka také,nicméně příběh je zbytečně dlouhý, několikrát se vrací a opakuje, styl psaní místy pateticky nesnesitelný

07.05.2014

"Dobrá kniha je taková, u které nám je líto, že skončila"
Mladý švýcarský spisovatel chtěl napsat velký americký román a kupodivu se mu to dost povedlo - je to detektivní příběh, ale rozhodně zvláštní, vžijete se do atmosféry malého amerického městečka, poznáte postavy, které se během příběhu vyvíjí a postupně vám před očima graduje děj až k překvapivému rozuzlení. Spisovatel si s vámi tak trochu hraje - už už vám nabídne řešení záhady, aby v posledním okamžiku uhnul a znovu vás chvíli napínal. Velmi dobrá kniha.

27.04.2014

Jedna z nejnapínavějších knížek co jsem kdy četla. :)

13.04.2014

Do čtení jsem se pustila především ze zvědavostí, jestli je tahle kniha opravdu tak dokonalá, nebo opravdu tak příšerná, jak říkají dost rozporuplné reakce. Bohužel se musím přiklonit k tomu druhému. Marně se snažím najít něco pozitivního, postavy jsou stereotypní, působí nepravděpodobně, neustálé opakování celých pasáží je hotové utrpení, celkově patetické, naivní, povrchní, slepenec všeho, na co si jen vzpomenete. A ty milostné dialogy a dopisy - to už jsem vážně nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet… čtenář musí vydržet skutečně hodně. Chápu, že každému se líbí něco jiného, respektuji to, ale za sebe musím upřímně říct, že je velebení tohoto „díla“ pro mě prostě nepochopitelné.

06.04.2014

Kniha která mrzí ,že už je dočtená.Nádherně napsaná.Krásná,dojemná,napínavá...

06.04.2014

Velice zajímavý příběh, velmi doporučuji!

03.04.2014

Kniha se mi moc líbila, je to opravdu detektivní román a ne "pouze" detektivka. Jen po dvou třetinách knihy jsem začínala mít pocit, že nečekaných zvratů už bylo dost. Přesto jedna z nejlepších knih posledních let.

26.03.2014

Skvele, skvele, skvele! Kdybych mohla dat 10 hvezd, nevaham ani minutu. Pro me nejlepsi kniha, co jsem kdy cetla. Fascinujici a napinava na kazde strance - az do te posledni. Nejvic smekam pred autorovou schopnosti stridat ruzne casove linie a i presto zustava dej prehledny a vse do sebe postupne zapada do nejmensich detailu. Knihu jsem cetla v elektronicke podobe, ale urcite si ji zajdu koupit do knihkupectvi, protoze tenhle detektivni skvost v me knihovne nesmi chybet!:)

10.03.2014

Knížka pro mě měla zajímavou přitažlivou atmosféru. Bavila mě od začátku až do konce, líbilo se mi, že snad žádná postava tam nebyla jen tak. Všichni byli propojení s příběhem, byť se to někdy ukázalo až ke konci knihy. Není to jen detektivka, najde se v tom mnohem víc. Doporučuji!

08.03.2014

Pro mě osobně velmi dobrá (skoro bych řekl "top kniha"). Zajímavý příběh prolínající se současností i 30 let starou minulostí. Velmi "návykově" napsáno, vždy jsem se těšil na večery, kdy jsem měl čas číst dál a postupně poznávat pravdu :-). Z relativně banální zápletky a motivu zločinu dokázal autor vykreslit zajímavý příběh, kde není nic jasného skoro až do konce. Osobně se mi také líbily začátky kapitol ("rady spisovatelům"), které byly opravdu trefné.

26.02.2014

Jakmile jsem se doslechl o této knize, ihned jsem měl touhu si ji přečíst. Nakonec jsem ji dostal jako dárek k Vánocům, což by udělalo nesmírnou radost. Joël Dicker napsal vynikající detektivní román s mnoha přesahy a Argo zabodovalo na poli detektivní literatury, protože se směle postavilo Hostu. Naprosto dokonalá je i obálka knihy, která mě však natolik zmátla, že jsem Nolu nedokázal vidět jinak než jako tmavovlásku, zatímco v knize je několikrát zdůrazněno, že byla blondýnka. Dicker velmi umně využívá možností, které detektivní román skýtá, a to je množství zvratů, které se navzájem trumfují a přebíjejí. Věřím, že to některé čtenáře může rušit, ale v tomhle já si osobně libuji. Vytknul bych pouze asi prvních dvě stě stran, které jsou zajímavé, jsou poutavé, více přibližují čtenáři mládí hlavního hrdiny, ale pro další napínavý děj jsou téměř nepodstatné. V neposlední řadě bych rád vydzvihnul humor a to především při telefonických hovorech Marcuse s jeho matkou. Myslím si, že každý čtenář si v duchu opakuje, jak je šťastný za svoji matku. Přesto Pravda o případu Harryho Queberta pro mě zůstane uchována jako ta kniha, která mi zpříjemnila cestování v MHD během měsíce února 2014 a v závěru jsem se k ni musel vracet i večer při lampičce. Smekám před autorem, že ve svém poměrně mladém věku napsal tak rozsáhlý román a rovnou získal Goncourtovu cenu. Skvělý začátek kariéry, bude to však mít stejně jako jeho hlavní postava Marcus velmi těžké s udržením se na piedestalu.

1. část komentáře (celkem 4 části):

To, že u knihy převažují pozitivní komentáře, mě nijak neznepokojuje – každému se prostě líbí něco jiného. Co mě ale SKUTEČNĚ děsí, je fakt, že je román ověnčen literárními cenami!!! Tuto skutečnost musím – chtě nechtě – brát ve vší vážnosti jako potvrzení teorií o počátku zániku západní kultury – a potažmo i civilizace!

Tady je PATNÁCT důvodů, proč jsem knížku zařadil mezi literární ODPAD!

1) PEJSKO-KOČIČKOVSKÝ NEPOŽIVATELNÝ DORTÍK: V té knize najdete úplně všechno, co by z ROMÁNU mohlo udělat DOBRÝ román: Zajímavé téma, detektivní zápletku, hrdelní zločin, sex, pikantní vztah dospělého muže k Lolitce, náznak motivu násilí, páchaného v dobré víře na dětech, smrt, nenávist, osudovou lásku, chlapácky silná slova, dramatické zvraty, flashbacky, exkurze do minulosti, generační pnutí, exorcismus, platonickou lásku, rozdvojení osobnosti, orální uspokojování coby prostředek nátlaku … A přesto to nefunguje. Zajímavé! Jako když dítě dostane pod stromeček Malého chemika a ve snaze vyrobit nějaký superroztok, smíchá v baňce všechny ingredience, které do krabice přibalil výrobce.

2) UMĚLECKÝ DOJEM: Slova, která mě při četbě nejčastěji přicházela na mysl: Tezovité, vykonstruované, ploché, falešné, neživé, příliš sterilní, příliš akademické, nudné…

3) PŘÍBĚH: Vše v tomhle příběhu je jaksi podivně pokřivené a zmutované – jako byste se dívali na Eifelovku ze sirek, kterou někdo poslepoval v rukavicích a se zavázanýma očima.
Při čtení jsem měl permanentní pocit nepohody, jako když se vám v krku zasekne rybí kost. Nedokázal jsem tu story vstřebávat, necítil jsem ten známý pocit „pohlcení“, který člověk zažívá, když ho kniha zaujme. Vlastně jsem se nemohl dočkat, až budu na konci. Až TO budu mít za sebou…
A upřímně závidím lidem, kteří v knize nacházeli napětí. Mě tenhle příběh neskutečně nudil.
Jedna vykonstruovaná zápletka stíhá druhou a vyjmenovat je tu všechny by byl úkol hodný Sisyfa. A tak jediný příklad za všechny: Když v závěru knihy vyšlo najevo (SPOILER), že zmrzačený geniální malíř je ještě navíc geniálním spisovatelem, nevydržel jsem to a zalistoval na titulní stránku – abych se přesvědčil, že nečtu románek od Vlasty Javořické (ať mě milá paní spisovatelka odpustí).

2. část komentáře:

4) NE-DETEKTIVKA: Máte-li rádi detektivky, knížce se vyhněte velkým obloukem! Celé slavné vyšetřování probíhá totiž systémem: Řekněte mi, prosím, co jste dělala v úterý v půl třetí odpoledne před třiatřiceti lety. Policisté jsou s vyšetřováním už víc než čtvrt století neustále na mrtvém bodě, zato našemu vypravěči každý hned ochotně a na počkání vyslepičí VŠECHNO, co nikdy nikomu neřekl. (Jako by ti lidé celé ty roky čekali jen a jen na to, až přijde pan spisovatel Goldman a oni mu budou moci vyblít své hříchy.) Všichni mají třiatřicet let něco schovaného, auto pod plachtou, dopis, řetízek oběti, a všichni se o překot Goldmanovi přiznávají – aniž je k tomu někdo nutí. (SPOLILER) Policejní velitel se jen tak mírnix týrnix přizná k těžkému zločinu, který spáchal (a za který půjde do tepláků), sestra jedné z postav vypravěči bez váhání sdělí, že vraždu má na svědomí nejspíš její brácha atd. atd. atd. A když se v závěru (SPOILER) ke svému „starému hříchu“ přizná i Steiner („… to já jsem ho zbil, Goldmane“), dostanete najedou velice intenzivní chuť naplácat autorovi rákoskou.
Za další: V dobré (a vlastně ani ve špatné) detektivce NEMŮŽE hrdina získat jeden z klíčových důkazů tak, (SPOLILER) že v obrovském domě významného pracháče prostě řekne služebné, která ho vyvádí ven z baráku, že si potřebuje odskočit, a pak za jejími zády vběhnout do prvního pokoje, který je zrovna na ráně – a PŘESNĚ TAM potřebný důkaz najít. Kdyby to takhle mělo fungovat ve všech detektivkách, tak to budu raději číst Káju Maříka.
A ještě jeden z mnoha: Patnáctiletá holka v malém městečku dnes a denně navštěvuje spisovatelův dům, vlastně mu tam dělá hospodyni, sekretářku i společnici v jednom, tráví u něj hodiny a hodiny, vaří mu, připravuje mu čaj, přepisuje mu texty, sedí u něho na verandě (kde si v houpacím křesle i zdřímne, když velký Quebert píše) – a nikdo z městečka si toho nevšimne? Nedělejte z nás pitomce, Dickere! Protože NĚCO TAKOVÉHO by se velice rychle rozkřiklo a po dívčině zmizení by se na to policie pana spisovatele určitě zeptala. A byla by to první a nanejvýš legitimní otázka: „Vy jste s tou holkou něco měl, Queberte, když za váma lezla až domů?“ Jenže v knize nikoho ani nenapadne takovouhle otázku položit.

5) BROUK-PYTLÍKOVSKÁ BANÁLNÍ PSEUDOMOUDRA: „Víte, Marcusi, jak jedině zjistíte, nakolik někoho milujete?“ „Ne.“ „Tak, že o něj přijdete.“ (…) „Jak je důležité umět padat – pamatujete? Pád není to hlavní, protože pád sám o sobě je nevyhnutelný; důležité je umět se zvednout. A my, my se zvedneme.“ (…) „Den co den se rodí a umírají lidé, Marcusi.“ (…) „Spisovatelem se člověk nerodí, nýbrž stává…“ (…) „Samota je smrt.“ (…) „Musíte boxovat tak, jak píšete, Markusi, a psát tak, jak boxujete.“ (…) „Psát knížky, to nic není: psát umí každý, ale ne každý je spisovatel.“ (…) „Život je dlouhý pád, Marcusi. Umět padat je to nejdůležitější.“ (…) „Psát knihu, to je jako milovat: může vám to přinést hodně trápení.“ (…) „Víte, Marcusi, svoboda, touha po svobodě, to je válka sama o sobě.“ (…) „Život je jako běžecký závod, Marcusi: vždycky se najde někdo rychlejší a někdo pomalejší než vy…“ Atd., atd., atd.
Když vám někdo takovéhle klíny vtlouká do hlavy na každé druhé stránce, přestanete ho mít rád.

6) BROUK-PYTLÍKOVSKÁ KLIŠÉ: „Od toho jsou přátelé.“ (…) „To přátelé vycítí.“ (…) „K tomu snad přátelé jsou, ne?“ (…) „Tohle přátelé poznají.“ (…) „Byli jsme víc než přátelé. Já vás miloval jako syna…“
Klišé, klišé, klišé a nic než klišé.

7) LITERÁRNÍ FORMA: Opravdu STRAŠNĚ mně vadilo násilné přepínání mezi Ich- a Er-formou. Připadalo mi to příliš násilné. Jakmile si totiž čtenář začne uvědomovat instrumenty, pomocí kterých je příběh vyprávěn, už je něco špatně! A TADY jsem si to uvědomoval na každé stránce!

3. část komentáře:

8) DIALOGY ROSAMUNDE PILCHEROVÉ: „Zabijou mě?“ „Nikdo vás nezabije, Harry.“ „Vždyť už jsem stejně mrtvý.“ „Nejste. Nejste mrtvý! Jste velký Harry Quebert!“ (…) „Jak to víte, Marcusi?“ „To přátelé vycí-tí.“ (…) „Co jsme to provedli, veliteli?“
Za takovéhle sentence by se musely rdít i autorky Červené knihovny.

9) ABSENCE NADHLEDU: Knize zoufale chybí byť i jen náznak humoru. Autor sám sebe bere smrtelně vážně – a stejně pateticky přistupuje i k příběhu. Smrtelně vážné je tam všechno: Vztahy, promluvy, gesta. Až to začne být k uzoufání nezajímavé.

10) PLAKÁTOVÉ PROKLAMACE: Možná jsem coby čtenář příliš vybíravý, ale mě prostě NESTAČÍ, když autor napíše: „Milujete mě, Harry?“ – „Ano, miluji tě, Nolo.“ Já potřebuju textu UVĚŘIT. Potřebuju zmíněné sdělení vnitřně PŘIJMOUT, ztotožnit se s ním. Potřebuju se při čtení SÁM stát hrdinou, potřebuju přímo fyzicky CÍTIT, že se nacházím v přítomnosti patnáctiletý holky, které je do mě bláznivě zamilovaná, musím VNÍMAT, jak se mi stahuje hrdlo, když odpovídám na její otázku. Při čtení se zkrátka chci dostat DOVNITŘ příběhu, chci vstřebávat jeho atmosféru celým povrchem těla. A toho nelze nedocílit jen tím, že si někdo napíše: „Milujete mě?“ – „Ano, miluji.“ Kolem těchto klíčových vět je třeba vybudovat kyslíkový stan „uvěřitelnosti“, jehož atmosféra umožní těm křehkým rostlinkám začít dýchat. Bez ochranné atmosféry se z podobných sdělení stávají právě jen a jen PLAKÁTOVÉ PROKLAMACE, které na mne, coby čtenáře, působí stejně emocionálně, jako prohlášení „Vládní delegace položila věnce u hrobu neznámého vojína“.
Při čtení se mi na mysl stále vkrádal prastarý příměr o „lízání zmrzliny přes celofán“: prostě jsem necítil nic. Jen pachuť zoufalé snahy napsat za každou cenu VELKÝ SPOLEČENSKÝ ROMÁN…
Znáte ten pokus, kdy máte přečíst názvy barev napsané „barevným písmem“? Fígl je v tom, že barva písma neodpovídá názvu barvy (např. slovo MODRÁ je napsáno zeleně). Jak jsme asi všichni zjistili, číst takový text je trochu problém. A stejný problém jsem měl s knihou. Slova se tváří jen jako ony zmíněné PROKLAMACE – a popisují něco, co v nich není. „Velká láska“, „slavný román“, „hrůzný objev“, „zoufalá touha“… Čtete slovní spojení a necítíte absolutně NIC!

11) OSLOVENÍ V DIALOZÍCH: Jestli mě v knize něco opravdu (ale OPRAVDU) dohánělo k šílenství, potom to bylo právě tohle! Opakující se oslovení v dialozích.
„Já ji miloval, Marcusi.“ „Já vím, Harry.“
Joel Dicker propadl bludu, že v každém rozhovoru musí bít alespoň NĚJAKÉ oslovení. Nejčastěji cpal do dialo-gů křestní jméno („Netvařte se takhle, Marcusi.“), ale nepohrdl ani příjmením („Byl by z vás dobrý advokát, Goldmane.“), případně profesním zařazením („Díky, spisovateli.“)
„To je strašné, co říkáte, Marcusi.“ (…) „To je psychický blok, Marcusi.“ (…) „Tak co je to s vámi, Marcusi?“ „Já vám nevím, Harry...“ (…)„Tak co, Goldmane, kdy dodáte rukopis?“ (…) „Byl by z vás dobrý advokát, Goldmane.“ (…) „V tom je krása amerického právního systému, Goldmane.“ (…) „Tak mi přineste důkaz o jeho nevině, spisovateli.“ (…) „Mě nějaké vaše pátrání nezajímá, spisovateli.“ (…) „Já vás nenávidím, spisovateli, smiřte se s tím.“ Atd., atd., atd., atd. Desetkrát, stokrát, tisíckrát! Až začnete mít velice intenzivní pocit, že jste snědli čtrnáct dní prošlý jogurt.
I průměrný spisovatel by měl intuitivně vycítit, že něco takového rve za uši. Copak to ten kluk nevnímal, když knihu psal?
Zkuste zavzpomínat, kdy naposledy jste takhle s nějakým svým kamarádem (kamarádkou) mluvili. Já vám to řeknu kdy: NIKDY! Protože TAKHLE PROSTĚ NIKDO NEMLUVÍ.
Kniha, postavená na dialozích – a přitom plná ŠPATNÝCH dialogů! To je věru třaskavá kombinace.
(Ona ta anglická jména tuhle obludnost trochu stírají, ale stačí představit si podobné dialogy v české knížce – a rázem pochopíte, o čem tady mluvím: „Kam jdeš s tou motyčkou, Jirko?“ „Vykopat pár mrkví, Pavle.“)
(Jen tak pro zajímavost: oslovení „Marcusi“ je v knize v přímé řeči použito 286 krát, oslovení „spisovateli“ 85 krát a oslovení „Goldmane“ 114 krát!)