1. Domů
2. Autoři
3. Joël Dicker
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 4
• Bazar 7
• Životopis
• Citáty 9
• Diskuze 8

Populární knihy

Nové komentáře u knih Joël Dicker

Kniha o Baltimorských

„Kniha se mi moc líbila. Autor si s čtenářem vyloženě pohrává. Postupně vyjevuje příběh, prolíná časové roviny. Nadšení. Dík.“
— lencin

---

Kniha o Baltimorských

„Po přečtení Pravdy o případu Harryho Queberta jsem měl od Dickera vysoká očekávání a musím říct, že Kniha o Baltimorských mě nezklamala, i když je úplně jiná. Zatímco u Harryho šlo o napínavé pátrání a zvraty, tady jsem dostal neuvěřitelně silnou, nostalgickou a postupně až mrazivou rodinnou ságu. Dicker skvěle pracuje s časovými rovinami – postupně odkrývá karty a vy celou dobu cítíte, že se blíží ono osudové „Drama“, které všechno změnilo. Je to příběh o přátelství, první lásce, ale hlavně o tom, jak moc může závist a touha po uznání rozložit i ty nejpevnější vazby.“... celý text
— bgdm

---

Pravda o případu Harryho Queberta

„Musím říct, že mě tahle kniha dostala. I když má úctyhodný počet stran, ani chvíli jsem se nenudil. Je to fascinující mix detektivky, milostného příběhu a náhledu do spisovatelského řemesla, který mě nutil neustále měnit názor na to, co se vlastně stalo. Jdu se pustit do Knihy o Baltimorských.“... celý text
— bgdm

---

---

Zmizení Stephanie Mailerové

„Joël Dicker sa na našom knižnom trhu predviedol titulom Pravda o afére Harryho Queberta. Síce ho registrujem a je na mojom wishliste, ale ešte som sa k nemu nedostal. Po prečítaní románu Zmiznutie Stephanie Mailerovej však celý proces určite urýchlim, pretože ak ide o rovnako kvalitné čítanie, nie je na čo čakať! V záplave severských kriminálok a príbehov o naháňaní sériových vrahov je táto kniha vítaným osviežením. Prečo? Hoci neprekračuje hranice žánru a hlavná dejová línia spočíva v rozpletaní zločinu tiahnuceho sa cez niekoľko desaťročí, práve v jeho "čistote" a návrate ku koreňom tkvie jeho najväčšia výhoda. Odklon od modernej americkej či škandinávskej línie je azda daný aj tým, že autor je Švajčiar, a tak nepodlieha vo veľkej miere globálnym vplyvom (aj keď je dej zasadený do USA). "Všetko bolo hore nohami. Police v obývačke poprevracané, čalúnenie na pohovke rozrezané. Prezeral som si veci porozhadzované po zemi a nevšimol som si potichu sa približujúcu postavu. Až keď som sa obrátil, že prejdem do ďalších miestností, ocitol som sa s tou postavou zoči-voči - a už som aj schytal rovno do tváre dávku slzotvorného plynu. Oči ma príšerne pálili, oslepený, lapajúc dych, iba som sa predklonil - a nasledoval úder. Spadla čierna opona." (str. 31) Krimiromán Zmiznutie Stephanie Mailerovej nepotrebuje explicitné zobrazenie násilia, ani brutálneho páchateľa, aby volal v čitateľovi napätie, dokonca netlačí na pílu, ani čo sa týka poúčania o stave spoločnosti. Plynie pokojne, bez výrazných dramatických zvratov, ale zato sa nenudíte, pretože postavy sa vám zosobňujú pred očami ako ľudia z mäsa a kostí. Tou ústrednou je detektív Jesse Rosenberg, ktorý sa lúči so svojím oddelením a ostáva mu týždeň do výsluhového dôchodku. Lenže práve počas osláv kariérneho konca ho osloví novinárka Stephanie Mailerová. Má dôkaz, že v prvom veľkom prípade, ktorý Jesse riešil v roku 1994, došlo k chybe a vinník doteraz behá po slobode. Jesse, ktorý sa hrdí nielen stopercentnou úspešnosťou riešenia prípadov, ale aj pevným citom pre spravodlivosť, má obrovského chrobáka v hlave. A aj keď spočiatku nemá podporu vrchnosti či bývalého partnera, rozhodne sa zistiť, čo je pravdy na slovách mladej ženy. Keď Stephanie Mailerová zmizne po tom, čo pichla do osieho hniezda, policajné sily sa zmobilizujú v snahe odhaliť nielen pozadie možného únosu, ale aj štvornásobnej vraždy, ku ktorej došlo pred dvadsiatimi rokmi. Jessemu pomáha napokon aj niekdajší parťák Derek, ktorý sa práve kvôli danému prípadu uchýlil do administratívy. Novou posilou je miestna policajtka Anna, potýkajúca sa s problémami v manželstve i tým, že je jedinou ženou v tradičnom malomestskom zbore. Trojica vyšetrovateľov musí preniknúť do vzťahov a pomerov komunity a prísť na to, čo viedlo Stephanie Mailerovú k tomu, že zanechala život vo veľkomeste a uchýlila sa do redakcie druhotriednych novín. Odkiaľ vedela, že vrah primátorovej rodiny a náhodnej okoloidúcej nebol odsúdený? A čí hnev tým na seba privolala? "Nevedeli sme sa pohnúť z miesta. Ľudia z mestskej správy nám povedali, že primátor Gordon zúril, keď sa dozvedel o požiari v budove, ktorá patrila Tennenbaumovi. Bol presvedčený, že požiar založil Tennenbaum. A takisto orphejská polícia. Ale dôkazy nemali. Tennenbaumovi sa zjavne podarilo nezanechať nijaké stopy. Jedinou našou nádejou bolo, že spochybníme jeho alibi, ak sa nám podarí dokázať, že v čase vrážd odišiel z mestského divadla." (str. 135) Zmiznutie Stephanie Mailerovej je na súčasné pomery dosť rozsiahly román, čo oceňujem. Nikam sa neponáhľa, udržiava si pozvoľné tempo, a pritom nemáte pocit, že dej nenapreduje. Môže za to i kompozícia textu - každá kapitola je rozprávaná z iného uhla pohľadu, často sa retrospektívne vraciame aj do minulosti k pôvodnému vyšetrovaniu. Vďaka tomu je príbeh ucelenejší a môžeme sledovať, kadiaľ sa uberali životné osudy zúčastnených postáv. A to tak vyšetrovateľov, ako aj obyvateľov mestečka Orphea. Tých je dosť, ale každý je čímsi osobitý a v záplave mien sa nestratíte. A keby náhodou áno, v závere knihy nájdete zoznam postáv, čo vám pomôže zorientovať sa. Celý príbeh sa točí prakticky okolo divadelného festivalu v Orphei, do ktorého sú viac či menej zapojení početní obyvatelia a tvorí výborný rámec pre rozohratie komplikovaných vzťahov. Práve na nich je román založený, ide po "človečine", nie po zločine ako takom. Azda aj preto mi Joël Dicker tak rýchlo prirástol k srdcu. Škoda, že na ďalší jeho titul si budeme musieť počkať zase o niečo dlhšie...“... celý text
— marcoz

---

Pravda o případu Harryho Queberta

„Předem upozorňují, že pokud jste na knihu na základě komentářů a hodnocení natěšeni, tak moji recenzi raději nečtěte, protože jediné doporučení, které vám dám, je knihu nečíst. Ještě se musím přiznat, že jsem s knihou skončil na straně 260. Přesto svůj výkon považuji za úctyhodný a stál mě velké množství psychických sil. Dále může text obsahovat několik menších spoilerů. Anotace slibuje velice atraktivní příběh. V roce 1975 zmizí v městečku Aurora patnáctileté Nola. Pátrání nikam nevede a tak se zdá, že případ nebude nikdy vyřešen. O třiatřicet let později jsou na pozemku Harryho Queberta nalezeny její ostatky. Slavný spisovatel se stává hlavním podezřelým a je zatčen. Do městečka přijíždí Marcus Goldman, také spisovatel, kterému byl Harry v dobách studia mentorem a přítelem. Goldman se pouští do vyšetřování na vlastní pěst, aby očistil jméno svého přítele. Že to zní zajímavě? Bohužel anotace je jediná část knihy, která za něco stojí. Začneme u postav. Podle mého názoru je opravdovým uměním stvořit takové množství nesympatických, hloupých, stereotypních a nudných postav. Aby se čtenář dostal do příběhu, potřebuje se s někým ztotožnit, někomu fandit, potřebuje postavu, která mu učaruje. Tady jsem takovou nenašel ani jednu. Kdyby kteroukoliv z postav srazilo přede mnou auto, překročím jí a půjdu s čistým svědomím dál. Zajímalo by mě, zda se autor alespoň na déle jak pět minut zabýval tím, jak funguje policejní práce. Pokud ano, nedokážu si vysvětlit, jak by mohl policista vyšetřující aktuální případ s Goldmanem probírat vyšetřování, jako kdyby spolu hovořili o počasí, nebo o tom, jaké mají plány na nadcházející víkend. Goldman kam přijde, všichni se s ním baví otevřeně o svých tajemstvích, jako kdyby seděli ve zpovědnici a ne naproti člověku, kterého sotva znají. Nejhorší ze všech byla Marcusova matka. K tomu, aby mě málem dohnala k sebevraždě, jí stačilo jen několik krátkých rozhovorů se svým milovaným synem Marcuskem. Příklad: „Maminko, kdybys mě nechala samotného...“ „Pročpak? Tebe bolí břicho? Potřebuješ si pšouknout? Klidně si pšoukni přede mnou, broučku, jsem tvoje maminka.“ „Ne, nechci si pšouknout, maminko.“ Tímhle stylem rozhovor pokračuje dál. Rád bych podotknul, že hlavní postavě je v knize 31 let. Nevím, jestli se autor pokoušel o vtipnou scénu se starostlivou matkou, nebo to opravdu myslel vážně, ale tak jako tak, je to k pláči. Tím se dostáváme k dalšímu velkému problému, a tím jsou dialogy. Nevím, kolikrát jsem si během čtení řekl, že takhle se snad lidé nikde na světě nebaví. Postavy se neustále oslovují jmény. Nikdy jsem neslyšel rozhovor mezi lidmi, kteří by s každou větou, nebo položenou otázkou svůj protějšek oslovovali jménem. Vrcholem kýčovitosti byly zamilované dialogy a dopisy mezi Nolou a Harrym, které by možná připadaly trapné dokonce i fanouškům jihoamerických telenovel, nebo německých, romantických filmů z televizní produkce. Příklad dopisu: Můj nádherný andílku, jednoho dne si zatančíme. Slibuju. Jednoho dne láska zvítězí a my nebudeme muset tu svou skrývat. A budeme tančit. Budeme tančit na břehu moře. Jako ten první den. Byla jste tam na pláži tak nádherná. Příklad dialogu: „Slibuju.“ „Teď mě požádejte o odpuštění za všechny ty dny, kdy jste mě nechal čekat přede dveřmi a neotevřel mi.“ „Prosím, odpusť mi to, Nolo.“ „Líp. Klekněte si. Na kolena a odprosit.“ Harry si po tomhle dialogu opravdu klekl na zem před patnáctiletou holku a prosil. Myslím, že tahle část hovoří za vše. Ještě jedna malá ukázka textu, která za mě naprosto definuje kvalitu celé knihy: Nicméně bylo třeba vyčinit Bobovi, který sice měl košili s kravatou, ale zatím si neoblékl kalhoty, protože v neděli si obvykle mohl číst noviny na verandě jen v trenýrkách. Měl rád, když mu do trenýrek foukalo, větřík mu příjemně chladil chlupaté partie. Společným mottem Harryho a Marcuse je, že se člověk musí naučit padat a hlavně vstát. Tahle myšlenka se v knize neustále opakuje. Mám pocit, že třináctileté holky na facebooku sdílí méně ohrané citáty. Za tu slabší polovinu, co jsem přečetl, můžu říct, že nic tak povrchního, hloupého, vykonstruovaného a kýčovitého jsem opravdu nikdy nečetl a tečou mi slzy z toho, když vidím tolik pětihvězdičkových hodnocení a pochvalných komentářů. Jen nevím, zda pláču smíchy nebo smutkem. Pokud někdo staví tenhle román vedle severských detektivek, nebo dokonce nad ně, divím se, že z něj ještě není zelenina, kterou někde McMurphy obírá v kartách o drobný. Dicker chtěl napsat velký americký román a napsal. Je stejný jako Američané. Hloupý a plný velkých, ale prázdných frází. S ohledem na úspěch knihy a dokonce i vítězství v literárních cenách, napálil opravdu hodně lidí. Pokud se dneska hojně prodávají knihy jako tahle, nebo třeba Manželé od vedle, na úkor románů, které mají plnohodnotný příběh a charakter, dost to o nás vypovídá. Život je příliš krátký, takže s touhle hroznou a tlustou knihou opravdu neztrácejte čas a NEČTĚTE JI. Já blbec si jí dokonce koupil.“... celý text
— Roubas