Posledních 41 kroků od smrti - proč?

41 kroků od smrti – proč? – detektivní případ s otevřeným koncem Tuto historickou studii jsem tak nazval poté, když jsem stál u paty posledního valu bývalé Bratrušovské střelnice, na kterém se nyní nachází prázdny hrob. Představil jsem si, jak sem brzo ráno za tmy 31. března 1945 němečtí nacisté přivedli 16 českých lidí, kteří už věděli že jdou na smrt. První dva z nich byli vyvedeni na val, pak šli několik metrů po rovině, aby hned poté sestoupili do vykopané jámy, na jejíž konec to bylo už jen pár kroků. Tam byli vyzváni, aby si lehli tváří k zemi a dva gestapáci je střelili do týlu. Když jsem těch pár metrů prošel, napočítal jsem nějakých čtyřicet kroků. Zavraždění odbojáři už nikdy nepromluvili a bohužel nepochopitelným rozhodnutím soudu, že pitva není nutná, nevydala svědectví ani jejich, po roce nalezená, zohavená těla. O celé události, která se přihodila těsně před koncem války, jsme tak informovaní jen a jen z výpovědí členů gestapa. Jak dalece se lišila pravda od jejich výkladu suď Bůh. Není však podivné již to, že tito příslušníci represivního aparátu sice české vlastence označili za teroristy a přitom se při poválečném vyšetřování ani slovem(!) nezmínili co kromě ukradení zbraní spáchali!? Nelegální držení zbraní bylo tehdy hrdelním zločinem, ale až jejich použití mohlo být pokládáno, i z německého pohledu, za teroristický čin. Šéfovi šumperského gestapa Prellbergovi a pak i jeho podřízenému Huferovi šlo o krk a ani jeden se nehájili principem prastarého Chammurapiho zákona „oko za oko, zub za zub“, zkrátka „oprávněnou“ odvetou za to, že ten či onen Čech zabil nebo alespoň zranil jejich soukmenovce. Věnujme pozornost například odhalení odbojářů. Podle gestapácké verze, a jiné „svědectví“ prostě nemáme(!!!) došlo k zatčení Miloslava Vítka a následnému zatčení „teroristické skupiny“ tak, že majitel šumperské autoopravny Ernst Burischek ohlásil gestapu krádež zbraní z vojenských vozů v jeho dílně. Pachatelem se zdál být jeho zaměstnanec Vítek. Gestapo nastražilo do autoopravny auto, na jehož korbě bylo několik beden. Když z nich chtěl Vítek ukrást pancéřové pěsti byl zadržen. Povedený gestapácký fígl, není-liž pravda? Má to ovšem háček. Vítek prý celou akci prováděl úplně sám. Jeho kamarád Antonín Vlček šel toho večera do bijáku, Adolf Schwarzer měl odpolední směnu v Sudkově a bratři Kovářové seděli doma v Dolních Studénkách. Žádné krytí, žádná pomoc, zkrátka „lépe naplánovat krádež nebylo možné“. Kam hodlal Vítek ukradené panzerfausty ukrýt? Jedinou možností byl jeho byt v dnešní Krapkově ulici. Vítek musel tedy počítat s tím, že s batohem na zádech, v němž bude mít ze tři(?) pancéřové pěsti, proklouzne dírou v plotu z autodílny, která se nacházela v dnešní ulici Čsl. armády a nenápadně se proplíží ryze německou částí města, tj. dnešní Lidickou ulicí až do svého bytu. Pěkná blbost n´est-ce pas?, jak by řekl Poirot. Gestapácké verzi se věří dodnes. Ale když to tak proběhnout nemohlo, jak se nacisté k „teroristické“ skupině dostali? Podobných otazníků a „proč?“ se vznáší nad celým případem celá řada. Na vysokém učení jsem byl veden k programové skepsi. Mou ambicí je, aby čtenáři mou knihu, kterou jsem zpracovával nějakých pět let, pojali jako neuzavřený příběh a zapojením svých „šedých buněk“ se podíleli na jeho rozuzlování. Proto nabízím všechny dostupné materiály a fakta. Drahomír Polách – autor knihy... celý text