Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
939
280
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Navzdory tomu, že knížku provázely zklamané kritiky, nedá se říct, že by jsem ten pocit měla během čtení. Zajímavé a aktuální téma, vcelku uvěřitelný příběh. Pokud jde o vykreslení hlavní ženské postavy, pak v jednotlivých detailech se zdá být dost přesné...pokud se ale nad Marií zamýšlíte komplexně, některé epizody a reakce celistvost vykresleného charakteru poněkud narušují. Působí pak trochu nesourodě. Samozřejmě, jde o zlomový rok v životě dané postavy, ale tam se právě nejvíc projeví, jací jsme. V některých dialozích pak Marie působí až hloupě, ačkoliv je přestavena jako intelektuálka, která si zachovává odstup od banálních životních situacích a nadhled v těch zásadních.
Rozhodně nejde o nijak optimitickou knížku, a především lze ocenit to, že ústředním tématem je samota...ta obávaná, ta zjevná i ta skrytá, je tam, kde je předvídatelná, ale i tam, kde ji netušíte.
Marie se rozvádí, manžel si našel mladší. Žije v Praze, ale pochází z venkova. Je docentkou na vysoké škole, její sestra zůstala na vesnici, kde na ni padá velká část péče o stárnoucí rodiče. Tahle rozehraná partie by se lehko mohla zvrhnout do banálního příběhu, ale to by nebyl Hájíček, aby z toho nevykřesal něco lepšího :) Mně se to líbilo, je tam několik motivů, které mne oslovily, četlo se to skvěle. Po delší době kniha, do které jsem se mohla pořádně začíst (a po jejímž přečtení se mi nechtělo skákat z mostu:) . Za to jsem panu Hájíčkovi vděčná.
Milá knížka. Díky knížkám pana Hájíčka mám ráda jižní Čechy ještě o kus víc. Ale už jsem tedy od pana spisovatele četla lepší příběhy, které šly víc na dřeň. Tady mi přišlo plno nevyřčeného, nevím, jestli to byl záměr. Je možné, že vzhledem k mému podobnému věku s Marií, podobným strastem, jaké prožívá Marie, jsem čekala nějaké rozhřešení, které pochopitelně neexistuje, ale přes krásnou práci s jazykem mi příběh přišel pouze takový povrchní, jakoby klouzal na vlnách jako ta plachetnice z rumových vinět.
"Co bych o vlastní matce dokázala říct? Znám jí vůbec? A nakolik jí znám? Marie si vzpomněla na svou disertační práci. Měla jí založenou v polici s knihami. Už pár let jí nevzala do ruky. Psychologický portrét paní Dallowayové. Svázané v tvrdých deskách od knihaře. S anglickým resumé na konci. The Psychological Portrait of Mrs. Dalloway. Dokázala jsem napsat psychologický portrét ženy, která neexistuje. Je to jen románová postava. A rozebrala jsem jí na šedesáti stranách. O vlastní matce bych zřejmě nebyla schopná napsat jediný odstavec, který by dával smysl. Tvář se jí roztáhla do úsměvu. Nástup pláče někdy připomíná smích, začíná podobně a také tak zní. "
Je fakt, že na jednu stranu se k této knize hlas Vandy Hybnerové hodí, na druhou stranu mě poměrně štvala a ta anglická výslovnost byla taky trošku moc počeštěná. Ale jinak mi audioknižní provedení přišlo fajn. Co se námětu týče - jsem ráda, že Hájíček dokázal najít spoustu nových témat a námětů k přemýšlení, že se neopakoval (tolik, jak jsem čekala). Přeci jen když v každém díle rozebírá úpadek vesnic v jižních Čechách, trošku se to po čtyřech přečtených knihách omrzí. Ale přidal sem také krizi osobnosti, ženskosti. Nepochopení, vykořenění, osamělost, touhu něco změnit, ale co? A protože jsem se právě s těmito motivy dokázala ztotožnit, dávám čtyři hvězdičky - čistě subjektivně.
Knížky Jiřího Hájíčka čtu ráda, jsou to příběhy obyčejných lidí a jejich životů. Ale tentokrát, ač jsem čekala, že to bude kniha přímo pro mne (Marie mi je věkem dost blízko), jsem si čtení až tak neužila. Zdálo se mi, že příběh jen tak plyne okolo mne, že je to nějak stroze napsané, měla jsem i problém víc se začíst. Jsou tady ale hezky zachycené rodinné vztahy, život na vesnici a starosti se stárnoucími a nemocnými rodiči. Možná časem zkusím ještě audioverzi.
Ne tak dobrý Hájíček jako předchozí kusy ale stále dobrý. Příběh trosku o ničem ale témata stárnutí, různých rodinných křivd atd jsou poutavě zpracována.
(SPOILER)
Příběh sedmačtyřicetileté rozvedené Marie, docentky literatury, se odehrává podobně jako ostatní Hájíčkovy knihy na jihu Čech. Marie se snaží uspořádat svůj život, především vztah k rodičům.
Zmatený je sen, který se Marii zdá (s. 32), zmatení jsou řemeslníci, kteří opravují dům Mariiných rodičů (s. 86), zmatená je samotná Marie (s. 102, 187).
Pokud máte rádi knihy o ničem a přitom o všem, Plachetnice je vaše must have. Podobně jako Chirurg nebo Dědina od Petry Dvořákové nás Hájíček nechává nahlédnout hluboko do mysli hlavní postavy. A to syrově, bez zbytečné uhlazenosti a hnaní se za nějakou senzací. Příběh prostě a jednoduše plyne, stejně jako život sám. A to je přesně to, co na knize miluju. Tu opravdovost, díky které se v hlavní hrdince románu dokáže poznat většina z nás.
IG: @hanybooks
Pro mne slabší autorova kniha. Nějak jsem nenašla hloubku příběhu. Takový "románek "...
Tak já jsem se s autorem setkala poprvé, ze začátku jsem si říkala, to bude asi nějaký český průměr ala románů pro ženy.. Chyba lávky, autor píše čtivě, pocitově a hlavně dosti reálně a postavy jsou vykresleny myslím velmi dobře. Jen asi chápu, že kniha bude spíš tématem pro střední generaci a občas se v ní některá malinko najde, jako třeba já. Jen ten konec je takový zvláštní.. Takže za slušných 3,5 *- 4*
Poklidné vyprávění jednoho roku života vysokoškolské profesorky Marie. Hledání sebe sama, nový životní směr i uvědomění si vlastní smrtelnosti. Při Mariiných návštěvách v Krumlově jsem si přesně dokázala vybavit energii tohoto nádherného města. Pro mne asi nejslabší autorova kniha, co jsem od něj četla, přesto přečtení určitě nelituji
J. Hájíček je můj oblíbený autor, a tak budu trochu neobjektivní. Je to normální kniha a jako takovou jsem si ji i koupil a četl. Jasně takových Marií je po republice a světě (i když se jmenují jinak) aspoň 3 785 694 (nebo možná 695). Ani mě tak "nezajímalo" její vztahy/nevztahy, ale spíše pohledy venkovanů na městkou populaci a měšťáků na vesničany, když použiju vžitý slovník nás všech. Škoda, že to tam nebylo více rozvinuté. Ale byla to jinak příjemná kniha, po těch mnou čtených knihách co napsali King, Child, Mankell, Stančík, Dán, Kepler a podobných fantasmagoriích, jak říkávala moje tchyně.
Zkrátka oddechovka v blbé době. A teď se zase na něco vrhnu... . :-)
Jedná se o obyčejný život obyčejné ženy, se vším, co k tomu patří. Hodně starostí, méně radostí. Ale tak to v životě prostě většinou chodí.
Kniha nehýří napětím, tajemstvím, překvapením.....
Ale to se v normálním životě prostě nekoná. Přesně jako v této knize.
Za mě příjemná kniha o obyčejném životě.
Poslechnuto a diky Vandě Hybnerový se mi to líbilo asi o víc, než bych to četla ????
Zatím nejslabší, co jsem od Hájíčka četla. Takové nijaké, nedopovězené, útržkovité, dialogy byly občas tak umělé, že se pomalu ani nedaly číst. A přitom to vypadalo na začátku slibně.. Za mě docela zklamání. Chyběla tomu hloubka a taková ta autorova citová angažovanost - kdy z těch jeho knih číší to, že je do tématu/prostředí/postav naprosto zažraný.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Po prvních několika kapitolkách jsem si říkala, jestli je to vůbec Hájíček. Taky si říkám, jak autor - muž může popisovat pocity ženy. Konec byl opravdu tak nějak laciný jako z červené knihovny. Čekala bych trochu více reálné zakončení Mariina roku. Dočteno, ale nezanechalo stopu.