Pískový vrch
Joanna Bator
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245672/bmid_piskovy-vrch-ROq-245672.jpg
4
221
62
Na sídlišti Pískový vrch ve slezském Valbřichu se všechno točí kolem žen. Když do města přijede ze zapadlé vesnice Jaďa Maślaková, hned na nádraží uklouzne na schodech a spadne přímo do náruče svého budoucího manžela, horníka Stefana Chmury, syna přesídlenců z východu Polska. K oltáři jde Jaďa v šatech ušitých ze záclon po Němcích a novomanželé se brzy dočkají dcery Dominiky, která se kupodivu nepodobá nikomu z rodiny, zato babička Zofia, jež celý život skrývá jisté tajemství, je z ní štěstím bez sebe... Joanna Batorová sleduje ve své nevšedně pojaté rodinné sáze sny, trápení a naděje tří generací polských žen, úzce spojené s dějinami dvacátého století od války přes éru budování socialismu až ke kapitalistickému Polsku nedávných let. Svým širokým záběrem, lakonickým i hravým, vynalézavým jazykem, sarkastickým pohledem a strhujícím tokem příběhu vyvolal román na domácí scéně výrazný ohlas a dočkal se volného pokračování a překladu do šesti jazyků.... celý text
Přidat komentář
Život v socialismu, tohle spojení ve mně asociuje šeď, nudu, nedostatek, všednost, nezajímavost. A Joanna Bator dokáže o té době psát barevně, s poezií, chutěmi a vůněmi, vtipem i nostalgií. Svým úžasným jazykem dokáže všední vyzdvihnout a zkrášlit a na druhé straně to vznešené svým sarkasmem strhnout z piedestalu. A v té dokonale vystihnuté atmosféře se odehrávají soukromá dramata několika generací. Přestože přeskakování v čase a osobách vyžaduje kapku soustředění, všechny postavy a osudy jsou natolik originální, že se čtenáři nepletou. Doufám, že budou přeloženy i další autorčiny knihy.
Tuhle knihu jsem četla hodně, hodně dlouho. Čtení to nebylo jednoduché, dalo trochu práci zvyknout si jednak na polská jména a pak také na styl psaní, který je takový řekněme hutný. Spousta popisů, spousta jmen, dějových linek... Rozhodně jsem se ale nenudila, jen jsem si musela dost často odpočinout, kniha přináší opravdu hodně vjemů, někdy je vtipná, jindy smutná a někdy zase až překvapivě syrová. Velké překvapení z polské literární scény.
To nebyl jen zážitek, ale přímo požitek. Autorka má úžasný dar obrazotvornosti. Stačí si pár prvních stránek zvyknout na styl vyprávění, ale nenechte se odradit, odměna bude sladká. A pokud jste zažili socík, budete si to užívat o to víc. Je jedno, jestli v Polsku nebo Československu, realita ani sny se příliš neliší. Výborné čtení.
Výborné,výborné. Úžasně vykreslená atmosféra socialistického Polska. Úplně se mi vynořovaly vzpomínky na mé socialistické dětství. Nezvyklý styl psaní,ale vyhovoval mi. Doporučuji!
Pískový vrch je zcela jedinečná kniha. Joanna Bator má velký dar pro práci s jazykem, a to co dokáže vyjádřit na papíře je neskutečné, její slovní formulace a obraty byly velmi originální a hlavně velmi přesné. Jako by děj a postavy spíše malovala než psala, tu přimalovala na Pískový vrch více lila, tady oblohu více začernila, k tomu zvědavou sousedku postávající před domem...postupně se celý obrázek skládal a doplňoval. Kniha je jeden tok textu, který neulehčuje čtení, občas jsem musela doslova knihu odložit a odpočinout si od ní. Od počátku je zřejmé, že půjde o velké rodinné tajemství, které je nakonec odhaleno. Spousta postav přichází, některé zůstávají na stálo, některé se jen ukáží, aby se vrátily na scénu později a některé zase zmizí. Ale každá má své místo, včetně drobných předmětů jako je prstýnek se zeleným kamínekm.
Jelikož jsem vyrůstala v době komunismu, často jsem při čtení zažívala AHA momenty, protože "ano, ano, přesně tak to bylo i u nás". Tak to ale nemají všichni, a tak by mě zajímalo, jak knihu hodnotí mladší čtenáři, kteří dobu komunismu nezažili. Jsou pro ně náznaky v textu dostatečným vodítkem, aby si domysleli, co tím chtěla autorka říci?
Tuhle knihu jsem si vytipovala díky čtenářské výzvě a byla to dobrá volba. Vřele doporučuji všem, čtení je to náročnější, jazyk byl úplně jiný, než je člověk zvyklý, ale krásný. Byla jsem velice mile potěšena, že autorka se nevyhnula žádnému tématu, neuhnula před jedinou nepříjemnou situací a popsala ji realisticky, syrově, nevulgárně a naprosto trefně. Rozšířila jsem si obzory a zjistila jsem, že polská literární scéna může být pro mě zajímavá.
Pískový vrch polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací.
Šťastným se ukazuje být již samotný výběr prostředí, v němž se mnohovrstevnatý a strhující příběh odehrává. Původně německé město Waldenburg se s koncem války a posunem hranic Polska západním směrem proměnilo v polský Valbřich, odkud byla většina původních obyvatel vysídlena do Německa.
Jejich domovy následně zabrali – popřípadě si zde postavili vlastní – přistěhovalci ze všech koutů Polska. Tak do Valbřichu na konci války přicházejí též hrdinové románu, z nichž se stávají obyvatelé domu na sídlišti Pískový vrch, jemuž se příznačně přezdívá Babylon. Do takto široce pojatého gesta se toho vejde dost: vykořeněnost poválečné generace a komplikovaný vztah k vlastní historii, každodenní fungování v podmínkách socialismu na polský způsob, komplikace s hledáním role, kterou má v životě člověka sehrávat katolická církev…
Za pozornost stojí rovněž autorčina práce s jazykem – využívání nářečních prvků, konfrontace různých jazyků či vybavení některých postav svébytným idiolektem.
Knihu vám rozhodně doporučuji ...
Takto si představuji kvalitní současnou prózu nejvyšší úrovně. Kéž by všechny dnešní romány vypadaly takto! Autorka mistrně vykreslila postavy a dobové odlišnosti, vše syrově a realisticky, ale přece i tak, že jste se v lecčems mohli poznat, zastydět se a pak se zasmát. Každé slovo je pečlivě zvoleno, nic není navíc a kniha by se četla sama i kdyby snad měla tisíc stran. A pokud znáte polské reálie, tak je kniha o to lepší. Perfektní!
Já snad poprvé neumím popsat své myšlenkové pochody... stejně jako se snad poprvé neumím jasně vyjádřit co, jak a proč... nevím, co ve mně mělo tohle vyprávění zanechat... a přece něco zanechalo... v průběhu otáčení stránek mě přepadaly vzpomínky na mé československé dětství ze sídláku... mlelo se ve mně pátý přes dvanáctý... možná je to i tím, že je sakra těžký udržet pozornost u tak jednorázového toku slov... vnímat mezi řádky... zorientovat se a zachytit tu správnou emoci v ten správný čas... sakra těžký! A já se tím pročítávala sakra dlouho!
Kniha mě svým způsobem hodně dostala, ačkoliv mi ne každá stránka úplně sedla. Je to velice umně podané a tak říkajíc narýsovamé, podle mě to není psané vysloveně na pohodu,ale tak aby se člověk cítil otlačený až zbědovaný. Výrazná kniha u které si právě pro tu celkovou vyjímečnost neumím poradit s hvězdičkami, takže nechávám bez hodnocení,ale jsem samozřejmě v plusových hodnotách.
Ufff, tahle knížka mou duši rozsekala na kousíčky a jen pomalu ji skládám zpět.
Vynikající, zvláštní a neobvyklý styl psaní mne (zcela nepřipravenou) zanesl zpět do časů mého dětství a mládí a že to byly časy vskutku temné a neveselé. Příběh sice zahrnuje delší časové období - zasahuje i do let válečných a těsně poválečných - ale doba usilovného budování socialismu a následný kotrmelec do vod kapitalismu má pro mne přece jen osobnější ráz.
Skláním se před mistrovskou schopností autorky ponořit se až na dno lidských duší a to vytěžené bahno a svinstvo, všechnu touhu a lásku, nenávist a předsudky, závist a nízkost, zmařené sny a naděje posléze slovy (zdánlivě lehkými až hravými) přenést na papír a naservírovat čtenáři v tak lákavé formě, že nedokáže knihu odložit.
Nedokázala jsem to ani já, přestože mi bylo místy až na zvracení, svíral se mi žaludek nad vší tou otevřenou zlobou a nenávistí, bolelo mně srdce nad neláskou matek k dcerám a přemáhalo mě zoufalství nad pochopením, že takoví lidé prostě jsou....
Necháváme své životy ovládat strachem z odsouzení od okolí a sousedů, skláníme hlavy aby moc nevyčuhovaly, zavíráme oči nad nespravedlnostmi a tiše doufáme, že naše děti - ty už to přece budou mít úplně jinak.....
A přesto je v této knize i mnoho úsměvných chvil, vtipů a vtípků, rázovitých postav:
"Jadviga Straková z Březiny vymýšlela spoustu průpovídek, které nikdo jiný nepoužíval, a ani jim nerozuměl. Libovolně kombinovala různá přísloví tak, že je v půli usekávala a dodávala k nim kousky z jiných, ze kterých používala taky jenom části. Zbytky smetala, smotávala do kuličky a schovávala do kapsy u zástěry, že se ještě můžou někdy hodit. Její jazyk byl šílený patchwork, plný prapodivných vzorů, podivuhodná krajina. Kdyby někdo takovou deku ušil, už jen od samého dívání by člověka rozbolely oči, ale stejně by přitahovala pohledy, protože všichni by se ptali, jestli se švadlena zbláznila, nebo jestli má nějaký tajemný cíl.
O starých a rozbitých věcech říkala, že volají po guláši, a nejlepší mouku chválila, že je bílá jako nohy Panenky Marie v neděli. (....) Říkala své dceři, že co je komu psané, tomu se slehne zem."
Rozhodne kniha, ktorá stojí za prečítanie. Hoci nie je v celej knihe použitá priama reč, rozprávanie má spád a prostredie a aj doba je nám Čechoslovákom veľmi, veľmi blízke.
Pôžitok z čítania!
Není to knížka jednoduchá na čtení. Styl je lakonický, ale zároveň místy až mnohoslovný, takže ve všech detailech, odbočkách a skocích v čase tam a zpět se může zdát, že se dějová linka ztrácí. Vždycky se ale zase vynoří. Od poslední třetiny jsem knížku ani nechtěla odkládat. Je to místy syrové a s všudypřítomným antisemitismem. Myslím, že dobře vystihla prázdnotu životů lidí bez kořenů.
Paní Bator je bez přehánění "polský William Faulkner". Narozdíl od něj má však nějen cit pro jazyk a pro drama, ale taky smysl pro humor.
Skvělá kniha, stylem mi připomíná spisovatelku Ljudmilu Ulickou. Syrovost až surovost všedních dnů je krásně popsaná, s postavami čtenář soucítí a stejně tak je odsuzuje... život sám. Beznadějnost přežitého života na jednom sídlišti za komunismu je tak blízká.
Náročné, ale přesto skvělé čtení, na které je třeba udělat si čas a pořádně ho vnímat. Žádná přímá řeč, ale tok vyprávění o životě jedné polské rodiny.
Skvělá kniha. Mistrovsky napsaná (a přeložená). Je třeba si na ni udělat čas, nečte se jednoduše, ale nevzdávejte to, za chvíli si na ten styl zvyknete a budete odměněni. Inteligentní, místy až černý humor, zabalený do syrové reality. Vřele doporučuji.
Krásný, bohatý jazyk, kterým je kniha napsaná mě uchvátil. Chvilku mi trvalo, než jsem si na to zvykla, ale pak jsem nemohla přestat číst dokud jsem to nedočetla. Trochu temné čtení, ale mě se to moc líbilo. Dokonale vystižená atmosféra.
Štítky knihy
polská literatura komunismus sídliště ságy rodinná tajemství Cena Josefa Jungmanna
Pískový vrchKniha Pískový vrch je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 269x |
| Čtenářské výzvě | 57x |
| Doporučených | 23x |
| Knihotéce | 92x |
| Chystám se číst | 403x |
| Chci si koupit | 73x |
| dalších seznamech | 1x |
Pískový vrch je obtížné čtení, které vyžaduje čas, soustředěnost, pozornost a jistou míru naladění na autorčiny vlny. Výsledkem je pozoruhodná téměř sága soustředěná jak na stěžejní ženské postavy, tak na ty, které děj pouze dokreslují. Ta bezútěšnost, šedost všedních socialistických dní i fakt, jak minulost ovlivňuje mezilidské vztahy a přítomnost, mě dostala.