Patrick Melrose I.

29.07.2019

Třemi prvními knihami románové pentalogie, které u nás vyšly souborně pod názvem Patrick Melrose I. se jako černá nit táhne postava Davida Melrose, inteligentního jedince, talentovaného klavíristy a skladatele, ale také sadisty a mysogina, který před fyzickým trýzněním lidí ve svém okolí dává, až na výjimky, přednost trýznění psychickému. Skutečně přítomen je pouze v knize první s názvem Na tom nesejde, ale jeho postava se objevuje i v knihách dalších, ve vzpomínkách a úvahách jeho syna Patricka, kterého poznamenal na celý život, protože právě on je tou zmíněnou výjimkou. První a třetí kniha nás zavádí do světa „vyšší“ společnosti, kde se nejvíce cení schopnost „hlubokomyslné“ konverzace. Množství snobů a patolízalů utvrzujících se vzájemně o svém společenském postavení přesahuje kritickou hranici a čtenář začíná postrádat normálního člověka, který by stejně jako on, vnímal celé to bizarní panoptikum. Ale i v těchto kruzích se dá nalézt a tak Patrickův kamarád Johnny Hall, rodinná přítelkyně Anne Mooreová a v samém závěru třetí knihy i Bridget, alespoň trochu vyvažují nejodpornější postavy jakými jsou Nicholas Pratt, bezmezný obdivovatel Patrickova otce, Sonny Gravesend nebo princezna Margaret (St Aubyn si vypůjčil tuto reálnou postavu a zasadil ji do svého románu – docela by mě zajímalo, jakou reakci to vzbudilo v královské rodině). Ve druhé knize Špatná zpráva je Patrick většinu času obklopen úplně jinou společností. Během své cesty do New Yorku pro otcovy ostatky znovu propadá těžké drogové závislosti a před zraky čtenáře probíhá jeho neřízená autodestrukce. Oživuje staré kontakty na pouliční dealery a feťáky - s jedním se pak zcela překvapivě potká po mnoha letech.
St Aubyn nás ve třech knihách provází životem dítěte, které se narodilo se stříbrnou lžičkou v puse, životem bohatého mladíka s těžkým traumatem, způsobeným krutým otcem a nevšímavou matkou, životem muže, který se pokouší najít vnitřní klid a způsob jak se vyrovnat se svojí minulostí. Brilantní autorův styl charakterizuje temný humor a ironie. Především závěrečná část třetí knihy by mohla být něčím na způsob geniálního sitcomu – aktéři narozeninové oslavy korzují se sklenkami v rukou a diskutují, přičemž své názory mění v závislosti na tom, kdo jim právě naslouchá – ale to by nesměla být pronesena slova hlavního hrdiny a následně jeho kamaráda Johnnyho: „Tohle jsou přesně lidi, který jsem měl kolem sebe celý dětství: bezcitný, tupý lidi, co se jevili celkem vzdělaně, ale vlastně byli blbý jak tága.“ „ Poslední marxisti, poslední lidi, co věří, že třída vysvětluje vše.“