Pan Krátur
Chris Priestley
Londýn, 1818. Patnáctiletý kapesní zlodějíček Billy žije osamělým životem bezdomovce, sám, bez rodičů, uprostřed temných, špinavých londýnských ulic. Právě v okamžiku, kdy mu šéf nebezpečné pouliční bandy vyvrhelů vyhrožuje exemplárním trestem za porušení pravidel, zachrání ho před zmrzačením tajemný pan Krátur, obrovité ohyzdné monstrum, které nahání hrůzu a strach. Billy s ním uzavře dohodu, že mu pomůže najít muže, jenž pana Krátura, umělého člověka, stvořil. Tím mužem není nikdo jiný než Viktor Frankenstein. Z nebezpečného a ryze účelového spojenectví se postupně vyvine svým způsobem přátelský, oboustranně výhodný vztah dvou outsiderů.... celý text
Literatura světová Fantasy Pro děti a mládež
Vydáno: 2014 , ArgoOriginální název:
Mister Creecher , 2012
více info...
Přidat komentář
Na tento titul jsem se těšila, ale musím přiznat, že mě poněkud nudil. Autorovy příběhy vánoční a z tunelu se s tímto nedají moc srovnat...
Pana Krátura jsem si chtěl koupit už dlouho, nicméně na to pořád nějak nepřicházelo až do doby, něž jsem na něj narazil v knihkupectví. Velice mě zajímalo, jaká kniha bude, a sliboval jsem si od toho hodně, jelikož čtveřice Příšerných příběhů od pana Priestleyho byla skvělá. A popravdě moc nevím, co si o knize myslet. První část byla hodně dobrá a slibná, autor dokázal skvěle navázat atmosféru starého zimního Londýna roku 1818, včetně popisu života kapesního zlodějíčka a děsivého monstra (Pan Krátur) které se v temných londýnskách ulicích skrývalo. Ovšem pak přišla celkem průměrná druhá část a prudké vytřízlivění - a k tomu jako třešnička na dortu divná a hororová poslední část.
Jinak mě naprosto překvapil doporučený věk pro čtenáře od 11ti let, protože podle mě se jedná o pokročilejší román pro starší, vzhledem k některým krvavým popisům a scénám. Ale to je okrajové, osobně si myslím že kdyby se děj vyvíjel malinko jinak, například byl celý zasazen do pochmurného Londýna vyzněla by celá kniha líp, měla by lepší, méně skokovou atmosféru, kdy se jednou podobá hororu, jednou pohádce před spaním a nakonec jakémusi zvláštnímu scifi.
Tím ale samozřejmě nechci práci autora kritizovat, jedná se o velmi pěknou knihu, se zajímavým koncem která rozhodně stojí za přečtení, nicméně, nevím zda změním názor, ale prozatím raději zůstanu u Příšerných příběhů.
Příběh se mi moc líbil. Jediné co mě zarazilo byl konec. Na obálce knihy píší, že autor napsal knihu s koncem, který překvapí...no konec mě skutečně překvapil, akorát nevím jestli v dobrém slova smyslu. Nejdříve jsem byla docela zklamaná, že je příběh v podstatě neukončený ale ve výsledku mám nutkání přečíst si i knihy, kterými se autor inspiroval - Frankenstein a Oliver Twist. Tudíž za mě asi dobré zakončení.
Chris Priestley dovedně kombinuje odkazy na různé literární klasiky, díky čemuž jeho vlastní zápletka naneštěstí pokulhává. Moc se toho zde neděje, spíše jen sledujeme vývoj vztahu rozporuplné dvojice hrdinů. Autor přitom kupodivu příliš nemoralizuje, ale zároveň dokáže upozornit na to, co je špatné a co ne, takže příběh pro mládež je to ideální. Chybí ovšem dobrodružná linie, tolik potřebná pro gradaci. On totiž popkulturní manýrismus stran viktoriánské literatury dorostence do kolen pravděpodobně nedostane.
Román tak působí lehce samoúčelně, jako by se tvůrce chtěl předvést, co všechno zná. Což mu nikdo nebere, protože ctít staré mistry mu jde náramně. V tomhle ohledu však zapomíná na dobovou atmosféru, jelikož postavy mluví a chovají se moderně. Zároveň trochu hřeší na charaktery ústředních protagonistů, kteří jednají zpravidla dle toho, co vyžaduje aktuální zvrat, než podle logiky. A vzhledem k tomu, že další osudy hrdinů popisují jiná, slavnější díla, vyznívá závěr do ztracena.
Docela zajímavě pojatý příběh. Chvílemi sice trochu nuda, pár stránek jsem přeskočila, protože by mě jinak uspaly, ale když pominu pár těchto hluchých momentů, měla knížka pěknou atmosféru.
Můj bože! Chris Priestley to dokázal - napsal ctihodné odvětví Frankensteinova života během pobytu v anglii. Moc jsem si celou knižku užil a doporučuju těm, kdo se nebojí...sešitých chlapů.
Snad jsem zvrácená a zvrhlá, ale Pana Kráturu si nemůžu vynachválit. Moje jediná výtka se vztahuje k místy přiblbaným dialogům jako z pomocné školy spisovatelské, takových však nebylo příliš a daly se skousnout, obzvlášť pak v kontrastu s povedenějšími bratříčky.
Zato skutečností, které bych naopak pochválila, by se našla pěkná řada: brilantně vykreslená atmosféra ve vší své ponurosti, působivé zobrazení Británie devatenáctého století a konečně taky samotný nápad vypůjčit si své hlavní protagonisty z děl dnes už klasických autorů, Mary Shellyové (Frankenstein) a Charlese Dickense (Oliver Twist). To oslnivé vnuknutí nejenže vystačilo na celou zápletku, tj. vývoj vztahu mezi představiteli obou rozdílných a přesto týchž univers, nýbrž i každému s výchozími díly obeznámenému čtenáři poskytlo jakýsi přesah celého příběhu; useknutý, "nedotažený" (či, chcete-li, podivný) konec Pana Krátura dává krásně vyniknout truchlivým tečkám za osudy obou hlavních hrdinů tak, jak je sepsali už jejich původní stvořitelé, a tím se zdůrazňuje i vyznění Priestleyho knihy. A ruku na srdce, na tomhle Pan Krátur stojí i padá; tváří se to sice jako jímavý příběh přátelství a lásky (sakra dobře napsaný mimochodem!), především je to ale pocta Shellyové a Dickensovi, která hýří i jinačími literárními odkazy (například potetovaný Bradbury). Ten, kdo bude na Pana Krátura hledět jako na ryze samostatné dílo, si ho nemá šanci plně vychutnat.
Hlavní postavy byly zvláštní,někdy mě až štvaly. Příběh byl dobrý a styl psaní taky. Mrzí mě neúplný konec.
Četla se mi jedním dechem, byl to nádherný příběh, ale ten konec mě trochu zarazil. Doufala jsem, že to skončí jinak.
Co o knize říct? Jsem stejně rozporuplná jako Vulpi. Pan Krátur je jako samotný nápad úžasný, celá kniha se čte opravdu dobře částečně díky poměrně velkým písmenům, ale... Mám pocit, jako by prvních 325 stran bylo takových a posledních 10 makových. Dejme tomu, že se odvíjí nějaký příběh, který je náhle téměř na konci utnutý, Billy naprosto změní své chování a za výsledek to má hodně špatný a zkažený konec. Já prostě taky nemusím hlavní postavy. Ok, dejme tomu, že to celou knihu nějak šlo, jenže Billyho chování na již zmiňovaných posledních 10 stranách brutálně narušilo jakékoliv sebemenší sympatie vůči němu. Vyčítá něco Kráturovi, jenže o dvě ulice dál udělá to samé a navíc bez důvodů.
Když bych se měla vrátit k samotné zápletce, ta je vlastně zcela prostinká, v knize jde hlavně o vývoj vztahu pana Krátura a Billyho. Úplně tomu nerozumím, ale mám dojem, že si autor uvědomil, že to pomalé rozvíjení musí prostě nějak rázně ukončit, protože jinak by si příběh mohl klidně plynout dál. A zvolil ten nejhorší konec. Jeho pokus byl troufalý, nicméně dokonale mi zkazil mínění o knize a o jejích postavách. Je to, jako by celou dobu psal příběh pan Priestley, ale závěr stvořilo nějaké jeho druhé nesnášenlivé a nenávistné schizofrenní já. Možná mělo ukončení Pana Krátura vzbudit emoce (možná jediné za celou dobu). Ano, něco to ve mně fakt vzbudilo. Zcela totální pocit zhnusení nad chováním některých zástupcům lidské rasy. Ještě že je Billy jen fiktivní postava.
Moc otevřené konce jsou dobré možná tak v knihách s pokračováním, ale v případě literárního počinu bez dalších dílů je takovéto uzavření celého příběhu naprostá katastrofa. I kdyby to mělo mít další díly, opravdu nemám v plánu se do nich pustit.
Vážně obdivuji pana Krátura, že Billymu nezakroutil krkem, jak se potkali. Bylo by o jednu knihy se slabým příběhem, neskutečně odpornými postavami a prapodivným koncem míň.
Vůbec netuším, za co jsem dala tři hvězdičky...
Nevím, co si o téhle knize mám myslet. Je úžasně napsaná, má moc pěkný příběh, u kterého se nenudíte, hororové prvky také nejsou na škodu... - zkrátka by se dala považovat za moc dobrou knihu, kdyby tu nebylo jedno veliké ALE. Nesnáším hlavní postavy. Některým lidem třeba vadit nebudou, ale mě fanaticky zamilovaná kreatura a sebestředný a lakomý zloděj prostě nesednou.
Ve výsledku - další dobrá kniha, u které si odpočinete, ale mezi ty nejlepší u mě rozhodně nepatří.
Autorovy další knížky
| 2011 |  Příšerné příběhy strýce Montaguea |
| 2015 | Příšerné příběhy vánoční |
| 2012 | Příšerné příběhy z temného tunelu |
| 2011 | Příšerné příběhy z Černé lodi |
| 2014 |  Pan Krátur |
Kniha má hlavního tahouna a tím je atmosféra. Nejen co se týče popisovaného prostředí, ale hlavně samotné struktury. Nebála bych se tuhle knihu doporučit lidem, kteří se chystají na klasické autory a zatím nenašli odvahu, nebo se bojí, že to nebude jejich šálek kávy. Hrdinové (jejich charaktery) kopírují dilemata a vývoj postav z Maupassanta, Wildea, Zoly, Wellse a dalších. Díky tomu ale také kniha nepřináší nic nového a zapadá do průměru, škoda. Musím přiznat, že originálního Frankensteina jsem nečetla, ale po tomhle se do něj určitě brzy pustím.