Pačinko
Min Jin Lee
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/401574/bmid_pacinko-uYG-401574.jpg
4
376
108
Pačinko je hazardní hra, kterou všichni hrají, ale společnost jí opovrhuje. Pačinko jsou peníze a jakuza. Sundža je negramotná dívka z malé jihokorejské vesnice, která za celý život pozná hodně dřiny a jen málo vlídnosti a pochopení. Těsně před válkou ji osud zavane do Japonska, kde se kromě bídy musí potýkat i s pohrdáním a diskriminací. Rodina je pro ni vším, požehnáním i prokletím. Svým dětem se ze všech sil snaží zajistit lepší život, ale vzdělání samo o sobě nestačí. Podnikat v pačinku je pro Korejce v Japonsku jediný způsob, jak zbohatnout, ale peníze nejsou zárukou štěstí. Strhující příběh korejské rodiny se odehrává na pozadí dramatických událostí, které ve dvacátém století změnily tvář Koreje i Japonska. Kniha, na které se stanete závislí stejně jako na pačinku.... celý text
Přidat komentář
Zajímavý námět, povedená kniha, četla se skoro sama. Téma pro mne objevné, Pačinko je první kniha o nelehkém údělu Korejců v době válečné a poválečné, která se mi dostala do ruky.
Výborný pohled na generace Korejců ne úplně dobrovolně žijících v Japonsku, kde jsou bráni jako občané druhé kategorie. Hodně zajímavá knížka a dobře napsaná.
Je to náhled na povahu korejců a japonců. Co znamenala čest, národní hrdost a také poslušnost manželek v dřívější době. Myslím, že se příběh moc neliší od zdejších dřívějších norem žití. Imigranti to nikdy neměli lehké v žádné době. Mít dítě bez manžela bylo hanbou ještě nedávno i u nás. Ten příběh nebyl ničím výjimečný.
Souhlasím s ostatními komentáři, takže můj nebude žádnou výjimkou. Krásný příběh, ve kterém autorka nastínila problematiku vztahů mezi Korejci a Japonci. Osudy rodiny, které sledujeme po čtyři generace, byly občas bolestné, občas šťastné. Doporučuji k přečtení.
Moc krásný,čtivý román,provázející generací jedné rodiny. Mě se moc líbila. DOPORUČUJI.
Knihu Pačinko jsem si vybrala hlavně proto, že jsem o daném tématu nic nevěděla. Otevřelo se mi úplně nové téma, o kterém doteď neměla ani ponětí. A nebyla jsem zklamaná. Kniha je navíc velmi čtivá, snadno se ztotožníte s hlavními postavami sea na její příběh je tak nezapomenete.
Povedená knížka, začala jsem se na to konto více zajímat o korejskou historii i japonsko-korejské vztahy. Ke konci jsem se už v postavách trochu ztrácela, více mě bavily první 2/3, klidně bych tu "nejmladší generaci" oželela a rozebrala bych více Sundžu a její nejbližší.
My máme své Habsburky a Germány, Korejci podle všeho zas Japonce. Pro mě bylo hodně poučné sledovat rodinnou ságu chudých Korejců, kteří se snaží vyrovnat s politickými změnami ve své vlasti. Vystěhovalci to neměli lehké nikde. Bojují o své místo na slunci s pokorou a mravenčí pílí. Rodinu drží nad vodou obětavé ženy. Několik generací ukazuje, že čas sice hrany otupí, ale pod povrchem i tak zůstávají staré křivdy i předsudky. Kniha se čte dobře. Vyprávěná prostým jazykem o všedním každodenním životě těch nejskromnějších. Jako bonus je zde náhled do zločinecké organizace Jakuza. Jen ten konec se mi jevil hodně rozvleklý a únavný.
Moc dobré. Uvěřitelné. A jestli to takhle opravdu nějak bylo, tak chudáci. Dřeli a dřeli. A stejně si nikdy nic dobrého nevydřeli.
Celkově ta kniha vyznívá dost negativně.
I přesto mě bavila. ale teď se raději pustím do něčeho humorného.
Černobílé a málo košaté: s chutí jsem se pustila do téhle moderní ságy, sice o Korejcích, ale víceméně dlících v Japonsku, s dle mého nepříliš vhodně zvoleným titulem. Ale ten nakonec nebyl to nejhorší, horší byla totální plochost charakterů, jednoduchost zápletky, chybějící košatost (pro románovou ságu zcela zásadní nedostatek) i dostatečně věrohodné ukotvení v čase.
Hlavní hrdinové byli naprosto neuvěřitelní - bez poskvrnky, hlavně hrdinky byly hotové světice, dřely do úmoru, nestěžovaly si a neměly ani hříšnou myšlenku, natož projev třeba odporu. Synové byli také zcela bez vady, poslušní, pracovití, s touhou po vzdělání. Prostě na nikom z korejské linie se nenašel ani chlup. Peripetie rodinné byly zato takové obyčejné, bez nějaké zásadní vazby na dobu a místo děje (i uvěznění se mohlo stát kdekoli jinde, odhalení pravého otce rovněž). I to napůl či plně vyznávané křesťanství mi moc nesedělo u všech krom pastora (přitom ta jména vybíraná pro syny: Noe, Mojžíš a Šalamoun...).
Protivné bylo opakování téhož, skoro stejnými slovy, třeba o dvě tři strany dál, nikoli o sto stran dál, kdy už čtenář nemusel přesně vědět, co četl. Poslední část byla odbytá, zhuštěná a jakoby stylem násilně posunutá - spousta sexu a divných nových postav, zejména ženských (vesměs ne-korejských).
Kniha mě přestala bavit v polovině, protože se mi neodbytně a nepříjemně vkrádala myšlenka, že autorka (Jihokorejka, ovšem od sedmi let vyrůstající v USA) se vší silou snažila představit Korejce v naprosto zářivých barvách, a ještě úpících pod útlakem (pokud vím, tak Korejci byli mezi východními národy odjakživa považováni za naprosto nejkrutější agresory...).
Škoda, zůstává mi z knihy pachuť jako ze špatně napsaného jednoduchého románu (natož ságy) okořeněného ideologií, "né". 50%
Osobní poznámka: v Japonsku jsem kolem heren pačinko, které byly snad na každém kroku, chodila s údivem a nejistotou, protože ty paláce svítily a hrály všemi barvami jak vánoční stromek, jak lákaly kolemjdoucí, a zevnitř se ozýval nepřetržitý hluk z hracích kuliček a strojů a množství lidí. Nikdy jsem si netroufla ani nahlédnout (co kdybych podlehla stejné vášni, kuličkovému šílenství, jako Japonci...;-).
Pro mne zajímavá sonda do historie a života lidí z Japonska a Koreje. Čtivá kniha, zajímavé osudy lidí, které mě rozhodně nenechaly chladnou. Jsem ráda, že jsem si knihu pro její exotický název náhodně vybrala v knihkupectví.
A při popisu všemožných korejských jídel jsem uplně měla hlad. Budu muset tyto jídla vyzkoušet.
Být Korejcem asi nikdy nebylo jednoduché. Pačinko pro mě byla po Hvězdě severu další sondou do nelehkých korejských dějin a odhalením japonsko korejské předpojatosti, o které jsem před přečtením románu, neměla žádné povědomí.
Knihu bych vyzdvihla především za její tematiku, méně pak za způsob zpracování a hlavní postavy. Příběhu opravdu občas chyběly emoce a poslední generace na mě působily odtažitým a uspěchaným dojmem. Přesto bylo více než zajímavé sledovat, jak se může život jedné rodiny proměnit během několika generací od strádání k blahobytu, stejně jako způsob výchovy dětí, kdy se hlavní hrdinka bála chválit vlastního syna, protože to bylo společensky nepřijatelné.
Navzdory všemu se autorce podařilo mě dojmout při vzpomínkách Sundži na svého mrtvého syna a poskytnout knize emotivní a důstojný závěr.
Veľmi rada si čítam o ázijskej kultúre a bolo veľmi zaujímavé vhĺbiť sa do generácií kórejskej rodiny ako menšiny v Japonsku. Ale, nemôžem knihu hodnotiť plnou päťkou, vadilo mi tam pár vecí. Štyri rodinné generácie viac-menej šťastie nezažili, a keď už po neviem koľkýkrát nastala kombinácia choroba-smrť, väzenie-smrť, dieťa-smrť, manželka-smrť, manžel-smrť, tak to začína byť otrepané. Áno, ja viem, že život je o tom, a nečakala som žiadne bláznivé osudy, ale očakávala by som v tom prípade, že autorka bude písať o prežívaní tých ľudí, ako ostatní navôkol vnímali stratu, a práve tie časti, až tak detailne popísané nie sú. Život je tým pádom len cyklicky opakujúci sa proces.
Ale teda tým viac rozhodujúcim dôvodom, prečo som strhla jednu hviezdičku, boli pre mňa otázniky o historických záležitostiach. Napríklad, overila autorka, či v 30.rokoch 20.storočia mali v Japonsku kondómy? A či sa aj používali? A či už aj v 40.rokoch mali školský systém nastavený tak, ako ho popisovala? Alebo naozaj boli v 50.rokoch parky, kde sa chodilo súložiť a nikto nemal problém s tým a neboli policajné razie a homosexuálni ľudia si tam mohli užiť? Pretože historické reálie mi neprišli uveriteľné a vyzeralo to občas, že autorka popisuje súčasnosť.
V doslove sme mali možnosť dočítať, že autorka tento príbeh písala 30 rokov, ale tie moderné vsuvky mi tam proste nesedeli...
Není to špatné čtení, ale na můj vkus moc povrchní. Klidně bych brala víc stránek a hlubší sondu do života Korejců v Japonsku. Díky roztěkanosti a nesouvislým skokům v čase, jsem si nedokázala "vytvořit vztah" s žádnou z postav. Dobře se to četlo, ale asi se brzy propadne do zapomnění.
Pačinko by mohla být skvělá kniha. Příběh pokrývá život čtyř generací Korejců mezi lety 1900 až 1989, začíná na Korejském poloostrově pod japonskou nadvládou a končí v moderním Japonsku západního stylu. Hlavním tématem je zde přistěhovalectví, stará dobrá japonská xenofobie a předsudky, díky nimž se sice stále posouváme významnými dějinnými událostmi, ale dotýkáme se jich jen jaksi zlehka. Osud před až poválečných japonských Korejců je totiž ještě o patro těžší než osud čistokrevných Japonců a tak se nové problémy překrývají s těmi, které přetrvávají celých sto let a v určité formě jsou znatelné i dnes. V tomto ohledu je kniha skvělou sondou nejen do jedné rodiny, ale i do tří různých vzájemně pronikajících společností.
Ale.... Styl psaní není nijak složitý, ani umělecký. Spíše obyčejný, čte se však dobře. Zamrzelo ovšem, že autorka měla tendenci významné životní události řešit v rámci jedné věty na konci kapitoly a pak se posunout o pár let dál, aniž by se zabývala emocemi, příčinami a následky. Čtenář si může vše samozřejmě domyslet. Trochu mi ale přišlo, že odvádím polovinu práce. Co mě ovšem štvalo až k nepříčetnosti a kvůli čemuž i teď uvažuji o sražení jedné hvězdy, je vysoký výskyt zcela zbytečných korejských a japonských slov v textu. Příklad: Dvě postavy se spolu baví korejsky, a přesto je text prošpikován korejskými výrazy pro matku, otce, ženu, muže, apod. Dvě postavy se spolu baví japonsky, a přesto je text prošpikován zcela běžnými frázemi jako Hontó desu ne?, Šoga nai, Sumimasen apod. A moje úplně nejoblíbenější všude se vyskytující "nee" na konci věty bez ohledu na jazyk. Proč? Neřeknu, kdyby se v korejské promluvě vyskytlo japonské slovo nebo naopak, s přivřenýma očima bych omluvila i nějaké jazykové specifikum postavy. Takhle to ale vůbec nedávalo smysl. Text se dá lokalizovat i jinak, přijatelněji. Tohle je diletantismus na úrovni amatérských překladatelů anime. Čím víc sempaiů, tím víc Adidas.
Typ na konec: Pro srovnání by mohlo být zajímavé přečíst knihu Lidé z rodu Nire, která je rovněž rodinnou ságou a která pokrývá v zásadě stejné období, jen očima rodilých Japonců. Krásně tak vynikne rozdíl mezi Korejci v Japonsku a samotnými Japonci.
Měla jsem šťastnou ruku, když jsem sáhla po knize s nicneříkajícím názvem a půvabnou obálkou. Velmi mne zaujal příběh korejského rodu, zahrnující skoro celé dvacáté století, jehož čtyři generace žily od doby anexe Koreje Japonci v Japonsku. Celá korejská komunita byla považována za občany druhé kategorie, živila se těžce podřadnými pracemi a tento způsob života se v podstatě příliš nezměnil ani po konci kolonizace. Korejci měli naději na dobré uživení, případně zbohatnutí, snad jedině, pokud se jim podařilo dostat se k provozování herny" pačinko", které jsou doménou především korejských občanů. Příběh mne tak zaujal, že jsem se rozhodla jej dát do Výzvy, přesto, že autorka, i když původem Korejka, žije od dětství v Americe. Náměty ke knize čerpala při několikaletém pobytu v Koreji hledáním a rozhovory s pamětníky, takže příběh je sestaven z jejich vzpomínek.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Japonsko rasismus korejská literatura ságy cizinci
PačinkoKniha Pačinko je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 486x |
| Čtenářské výzvě | 97x |
| Doporučených | 35x |
| Knihotéce | 206x |
| Chystám se číst | 421x |
| Chci si koupit | 99x |
| dalších seznamech | 7x |
Nejprve jsem se do knihy nemohla začíst a po překonání první třetiny se děj rozběhl. Bylo zajímavé pozorovat vztah Japonců a Korejců.