Mosazná postel
Jaroslav Velinský
Ve svém sedmnáctém příběhu z jara 1965 se Ota Fink zaplete do podivných a záhadných událostí, aby jaksi na revanš vyhověl člověku, který mu svého času pomohl z průšvihu. Začne to sice v Praze, ale stopy vedou napřed kamsi na západ, do městečka Tuchlapy a na zámek Daleč, odtamtud pro změnu na východ do Králova Brodu… Jako v nějaké hře, kde se hází kostkou – ale figurkám, kterými se hraje, jde o život. Mosazná postel je symbol čehosi, co se stalo tak dávno, že se to zdá být zcela zasuto časem; jenže z pozadí na to padá stín monte-cristovské legendy…... celý text
Přidat komentář
Zásoby se tenčí, s Otou se už poměrně dobře známe, a tak zhruba vím, co čekat. A těším se úplně stejně na jeho eskapády všeho druhu, které, jak dobře víme, vedou pravidelně k účasti na rozplétání nějakého hanebného činu (a to výhradně po vlastní línii) a věšení bulíků na nos mjr. Moldánkovi a dalším profesionálním složkám.
Mosazná postel nabídla drsný příběh válečných důsledků, komplikovaný a dobře vymyšlený. A krutost, vypsanou s detailností, nad kterou jsem se u Velinského trochu zajíkala.
A vedle toho mi prostě tentokrát nějak skřípalo Fanfánovo obvyklé fanfarónství a vodopád hlášek a jimi nabitých slovních výměn (které jinak miluju), například v sousedství situace, kdy drama eskalovalo svištícími kulkami a protagonisté se předháněli ve fórech. Takovej trochu kočkopes...
Pořád mě baví, ten vejtaha, co umí bejt sebeironickej. Pořád mám ráda jeho duchovního otěcka, kterýmu to občas ujede (třeba minule), ale dokáže se zas vrátit do starejch osvědčenejch kolejí, tajuplnejch, tak akorát logickejch a poetickejch v jednom. Fanfán Tulipán a Belmondo a Biggles a rytíř Nebojsa v jedný osobě zachraňuje Dženy a celej svět, protože je to citlivka. Teda myslím Otu, vona je pěkná potvora - a svět? - ten trochu taky. A když Ota smejšlí vo svý roli v tomhle případu a vyjde mu tohle – „No jo, mezi náma, kdo by jí moh ublížit? Jako trápit kotě… nebo mučit dítě.“ - tak je to jasný: s takovejma, jako je Ota Fink, je prostě svět lepší místo k žití. A čtení.
Tentokrát byl příběh hodně drsný a strašidelný. Válka byla vždycky hnusná a když se do toho zapletou děti...
Ale pro mě zase hluboká nostalgie... korouhvička na střeše s půdou plnou veteše, která čeká, až ji vítr pročeše... Matuška. Jen dále vpřed, jiskří se led, tajemné volají dálky, a jak dodal Rychlonožka, k obědu budou dnes párky... I ten Ludva Grygar se zeleným soumrakem... Chata v Jezerní kotlině.
Určitě doporučuju všem.
Tento díl se povedl opravdu mimořádně. Knihu jsem přečetl na jeden zátah. Dovolím si ještě jednu citaci, která je hluboce nadčasová: Soudruhu nadporučíku, řekl jsem, každej holt není uzpůsobenej k brodění svinstvem.
Nemohu si pomoct, ale teprve tento příběh mi připadl jako od Chandlera. Drsný, osamělý muž, pronásledovaný policisty (kteří mu dokonce plivnou na boty), pátrá (aby uchránil čest křehké krasavice) po několikanásobném vrahovi. Jen tak mimochodem se seznámíme se situací na jaře roku pětačtyřicet, kdy si lidé vyřizovali účty s kolaboranty a občas se to zvrhlo v čin kriminální. Přečteno jedním dechem.
Báječná a napínavá Finkovka, závěr překvapivý. Krásné pohodové a napínavé čtení.
Jedna z nejlepších Finkovek. A možná i nejdrsnější. Autor se vrací tematicky k vlce, jako ve svém prvním díle o Otovi. A musím říct, že napínavé je to až do konce. K tomu skvělé průpovídky Oty. Vřele doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Kniha Mosazná postel je v
| Přečtených | 54x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 48x |
| Chystám se číst | 9x |
| Chci si koupit | 2x |
| dalších seznamech | 1x |
Další příjemné setkání se starým prolhaným kámošem, co má instinkt jako Harry Hole a tah na bránu jako James Bond. Je to ale Ota Biggles Fanfán Fink, co nám dokáže přes ty své věčné detektivní peripetie pěkně přiblížit naši pražskou a středočeskou realitu let šedesátých, tentokrát s přesahem až do čtyřicátých.
...
Seděli jsme na zápraží, debužírovali, popíjeli vlažný pivo, občas někdo utrousil bezvýznamnou poznámku o chystaný čtvrtý pětiletce, třetí Spartakiádě nebo nekonečný válce ve Vietnamu, a pramínek modrýho kouře ze strážmistrova cigára stoupal k bledejm nebesům.
...
„Slečno Šindelářová,“ hučel jsem do ní a skládal její náklad na zadní sedadlo, „já lžu skoro pořád. Kdybych nelhal, nedověděl bych se nic.“
85 % (zatím 43 hodnotících s fanouškovským průměrem 93 %).