Osvětimská knihovnice
Antonio G. Iturbe
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/174557/mid_osvetimska-knihovnice-ADM-174557.jpg
5
1348
356
Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , AkropolisOriginální název:
La bibliotecaria de Auschwitz , 2012
více info...
Přidat komentář
Jestli máte knihy, kde kapitola začíná jednou osobou a další kapitola další osobou, tak jí nečtěte....
Četla jsem víc než dost knih o Osvětimi a holokaustu celkově... Dost silných příběhů i ty o Pestekovi a jeho dezerterství... O Vrbovi a Wetzlerovi, kteří utekli z Osvětimi... Všechno tohle jsem četla a proto nerozumím, proč tyhle další knihy se snažil autor vecpat i do této knihy... Jen jí zbytečně natahoval a byly pro příběh nepotřebné a nepodstatné a úplně zbytečné. tito lidi si zasloužili svoje knihy a ty taky dostali... Hrdinů tento knihy se dotýkají pouze okrajově...
A to nebudu podotýkat úryvky z knih... Švejk ještě možná když předčítá dětem, ale proč tam tahají velké úryvky jiných románů... úplně zbytečné pasáže... dalo se vše shrnout do pár odstavců...
Každopádně ta zmatečnost psaní je šílená... Jeden odstavec mluví z Dity, další mluví z Hirsche a 4 mluví z pohledu Rosenbergera respektive Vrby... tohle bylo psycho...¨
Příběh Dity je suprový, zasloužil by si mnohem lepší zpracování. Dita byla opravdu hrdinka narozdíl od lidí jako třeba Mengeleho děvče nebo Mischling.., Všechny tyto rádoby hrdinky se tam dostali skoro ke konci války a přitom nemohli zažít to co Dita... Hladovět půl roku se nelze srovnávat s někým kdo tam byl od roku 1942... U pasáže s maminkou na konci jsem měla co dělat abych neplakal...
Příběh ano, všemi deseti, autora nikoliv všema deseti ho vyměnit... Takto bych viděla tuto knihu...
Těžko se dá hodnotit kniha, která pojednává o takových hrůzách naší "ne příliš vzdálené" historie. Mám psát, že se mi líbila nebo že byla opravdu poutavá? To mi přijde nepatřičné. Mohu skálopevně prohlásit, že doufám, že taková zvěrstva se již nikdy opakovat nebudou a opravdu obdivuji nezlomnou Ditu. Autor syrově až téměř věcně popisuje krutost, která se v táborech odehrává. Místy mi jeho jazyk nesedí, za to doslov a poznámky k postavám, o kterých se zmiňuje jsem ocenila. Určitě neprohloupí ten, kdo se do knihy začte, naopak je to dle mého potřeba.
Na této knize bych ráda vyzdvihla to, jak se děj hlavní hrdinky točí kolem skutečných postav, které měnily historii. ale tak do první poloviny byl děj hodně těžkopádný, asi mi na tom nejvíce vadily ty retrospektivní pasáže, já vím, že to s tématem určitě souvisí, ale tady to bylo až násilné přerušování jinak zajímavého děje. Jinak druhá polovina a spíš až ke konci byla kniha neuvěřitelně poutavá, napínavá a velice záživná.
Je těžké tuto knihu hodnotit, protože jsem přečetl již mnoho o Osvětimi a holokaustu. Ze začátku jsem měl obavu, zda se nejedná jen o fikci, která má spojit jednotlivé události, které se udály v Osvětimi a o kterých jsem již četl v jiných knihách nebo je znám z vyprávění, z osobních setkání...... Postupem času jsem ale autora asi pochopil a byl jsem rád, když se sám k tomu vyjádřil.
Skvěle napsaná kniha, velmi silný příběh, koncem jsem se doslova proplakala. Ani ne tak z těch hrůz koncentračních táborů, na to jsem byla připravená, ale spíš dojetím, obdivem nad silnou vůlí a lidskostí v nelidských podmínkách. Opravdu, jak jsem tu četla v ostatních komentářích, i já ji považuji za jednu z úplně nejlepších knih o holocaustu. Všechna čest autorovi. Kniha, u které jsem přečetla i epilog, všechny záložky a tiráž.
Tahle knížka je pro mě jedna z nejlepších děl o Holocaustu,je to kniha která vám bere dech když čtete v řádcích co strašného jim dělali a jak tam museli žít a snášet to všechno. Chvílema jsem musela přestat číst,ale nedávám to a musíte po knize stále šahat a dočíst si to do konce.
Čekat dvě stě stran na to, než se děj trošičku rozeběhne, na mě bylo trochu moc. Přišlo mi to umělé, nepřesvědčivé a nezáživné. Četla jsem už povedenější knížky z koncentračního tábora, tenhle román si moje sympatie nezískal.
Kniha je jednou z těch, které vyčnívají mezi ostatními díly s tématem holocaustu a dalece mnohé překonává. Velmi citlivě, a přesto hrůzyplně vykreslena zrůdnost koncentračních táborů. Pět hvězd, bez debaty.
Nádherná kniha o krutých časech, na nelidském místě v táboře smrti. Jak důmyslní dokázali být Nacisté ve svém zvráceném jednání. Kolik bezmoci a utrpení. Ale i přátelství a naděje. Osvětim. Němý svědek časů, které se už nikdy nesmí vrátit.
Za mne jedna z nejlepších knih s danou tématikou za poslední dobu. Velmi syrovou formou, bez příkras, avšak čtivě jsou zde popisovány ty největší hrůzy jakých se člověk na člověku vůbec může dopustit. Naštěstí i na takových místech a v takovém čase žijí lidé stateční, s nezlomnou vůlí a pevným charakterem díky nimž neutuchá naděje v existenci dobra. Výjímečná také na této knize byla možnost pozorovat zdánlivě nenápadné nitky příběhů knih, které utvářely klubko dojemných lidských osudů, a vždy pomohlo k uvědomnění, že i přes nuzné poměry, ztrátu důstojnosti, jsme pořád bytosti ve kterých se ukrývá lidská duše.
Dovolím si tedy použít právě jeden takový citát:
"Je pravda, že s chlebem k jídlu a s vodou k pití člověk přežije, aby však přežilo lidství v člověku, to nestačí. Nedojímá-li nás krása, nezavřeme-li oči a neuvedeme-li do pohybu mechanismy představivosti , nejsme-li schopni klást si otázky a spatřit hranice naší nevědomosti, jsme buď mužem nebo ženou, nikdy však člověkem. Není nic co by nás odlišovalo od lososa, zebry nebo tura pižmového."
Nemůžu si pomoct, ale tahle kniha je proti Tatérovi z Osvětimi a Cilčině cestě opravdu čtivá, uvěřitelná a opravdová.
O skutečnostech, které nechceme nikdo zažít.
Každá kniha z války je těžká, svírá a bolí. Tahle není vyjímkou. Níže jsou zmiňovány opakující se sekvence, ale osobně si myslím že je to v pořádku. Co jiného byl „život“ v táboře než opakující se rutina s vyhlídkou smrti nebo naděje.
Knížka je strašně těžká na čtení, ale je nádherná. "Strašný" příběh z koncentračního tábora. Dita jsem si hned oblíbila a obdivovala, jak se se vším vypořádala, stejně jako další postavy. Ze začátku bylo hodně těžké se začíst a připadalo mi, že kniha vůbec neutíká, ale postupně se to zlepšovalo, až jsem knihu nemohla odložit. Silný příběh.
Ze začátku hodně těžké čtení - už jsem myslela že knihu odložím -ale nelituji že jsem pokračovala ... Příběh Dity mě velice zasáhl - hodně silný příběh.Jak mohla tak malá díveka přežít tolik utrpení ...
Kniha se čte jedním dechem, Ditu si okamžitě zamilujete a nepřestanete vycházet z údivu jak se malá dívenka v tak strašné době dokáže adaptovat a starat se o své blízké. Je to smutné čtení, ale je dobré si knihu přečíst
Ano, zajimava kniha, jelikož me tema valky velmi zajímá a jeji příběhy hltam. Bohuzel moc takovych knih na konte jeste nemam, ale obecne v pripade takto vazneho tematu vitam ciste faktograficke ci autobiograficke zpracovani. Ackoli autor neznal ani nemohl znat radu detailu, ktere se v rodinnem tabore odehravaly, podařilo se mu zpracovat velmi kvalitni dilo. Z pocatku jsem si bohuzel myslela, ze je knihovnice castecne smyslena osoba a prvni strany cetla velmi skepticky. Ted uz vim, ze to byla chyba a tesim na napr. na knihu Odlozeny zivot od Dity Kraus.
Na začátek musím říct, že popularita Osvětimské knihovnice a vysoká procenta mě osobně navnadily na četbu a pak zklamaly moje vysoká očekávání. Román by chtělo zvláště ze začátku proškrtat, zvolit jiný styl vyprávění, okořenit něčím, neopakovat některé situace, takže dávám jenom dvě hvězdy. Je to závažné téma, nerada dávám tak nízký počet, ale podle mého subjektivního názoru to je prostě hůře napsáno než jiné knihy o koncentračních táborech. Jsou silnější a záživnější knihy a tato si můj zájem nedokázala udržet.
Osvětimská knihovnice je příběhem české čtrnáctileté dívky Dity, která se v Osvětimi, v dětském bloku, tajně starala o 8 zakázaných knih, z nichž se děti například učili číst abecedu a poznávat písmena. Byl to úkol složitý a podle údajů v románu nebezpečný, neboť četba se prý v táboře trestala smrtí. Děti nevlastní slabikáře, jen geometrii, neaktuální roztrhaný atlas s chybějícími stranami a například francouzsky psanou knihu. Přesto je to pro učitele poklad, byla to alespoň nějaká pomůcka k zakázané výuce bez tabulí a sešitů. Spojenectví s knihami a vzdělání je důležité, nutí člověka přemýšlet, dělat rozhodnutí, přenáší do jiných světů, osvobozuje.
Následují popisy, jak se žilo v rodinném, dětském bloku, v čele s vedoucím Alfredem Hirschlem, který je další z důležitých postav románu.
Kniha několikrát nadhodí dramatickou udici, například všudypřítomnost doktora Mengeleho s nejasnými plány, na něhož Dita naráží, jehož se obává a který jí dokonce vyhrožuje, že si jí vezme na pokusy, ale kniha většinou přesto nemá příliš bohatý ani košatý děj ani spád, který by nadhozené motivy více využil. Dlouho jsem čekala co se stane a dlouho se nedělo skoro nic, příběh plyne dost pomalu a dozvídám se to, co už znám z jiných publikací. Dita si vyměňuje s jinými vězni pár vět a příhodiček, odskočí si na barák k rodičům, objeví udavače atd., aniž by to rozsekla nějaká zásadní událost a vše je podáno většinou strohou, sušší, věcnou formou.Domnívala jsem se, že půjde o román bohatší na informace, ale jsou tam i dávno známá klišé.
Dita se občas vrací ve vzpomínkách k životě před válkou, ale ani to text dostatečně neoživilo. Vydržela jsem zhruba do poloviny knihy a pak už jsem ztratila trpělivost a musela přeskakovat.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) španělská literatura knihovníci, knihovnice Fredy Hirsch, 1916-1944 podle skutečných událostí rodinný tábor BIIb
Osvětimská knihovnice
Osvětimská knihovnice - příběh o knihách a lidech, kteří v jejich útrobách hledali poslední zbytky své lidskosti. O lidech, jimž válečný vír sice zlomil křídla, ale nedokázal je připravit o jejich až nadpozemsky nezdolnou vnitřní sílu. O lidech žijících ve světě, kde se veškerá přání a naděje soustředila na jediné - touhu přežít, jež jim dodávala nebývalé odvahy činit věci na hraně našeho chápání. Touze přežít se podřizovalo vše. Vše, až na urputnou snahu hrstky vyvolených, jejichž přáním bylo jediné - zachovat tu špetku lidskosti, která ještě zbyla v popelavém světě plném nestvůr v lidské podobě. Byly poznamenané stejně jako lidské duše. Krvácející, bezbranné, naoko nepoužitelné a ztroskotané. Skrývaly však to největší nebezpečí, nejsilnější lidskou zbraň - vědomosti. Byly to knihy.
Můžete klidně namítat, že v tak bezútěšném prostředí, kde tak ukrutnou mocí vládly katastrofální podmínky a systematicky soustředěné zlo snad až ze samého podsvětí, byly knihy to poslední, co vyhladovělé lidské schránky potřebovaly. Možná ano. Několik stránek popsaného papíru v žádném případě nemohlo nahradit tolik potřebné jídlo. Mohlo však probudit k životu odhodlání, odhodlání dál žít. Ačkoli k přežití člověk potřebuje především ukojit základní biologické potřeby jako je hlad a žízeň, bez vytrvalosti a odhodlání se jeho šance na přežití razantně snižují.
Přežití. Nazýváme lidi, kteří se postavili na odpor nespravedlivému osudu, přeživší, jako by to bylo vše, co tyto lidi utváří. Přežili holocaust. Jak se tolik utrpení, bolesti a degradování na úroveň nejnižších možných tvorů může vlézt do dvou nicotných slov? Jak může ony přeživší charakterizovat to, že zůstali naživu, když mnozí z nich dokázali nemožné - našli v sobě tolik odhodlání a odvahy překlenout mosty minulosti a vybudovat si nový život? Když se jako Dita rozhodli, že svůj příběh vyšlou do světa jako děsivé varování před tím, čeho jsme my lidé vlastně schopni? A je to vůbec možné, vložit tolik nevyčíslitelné hrůzy do několika málo slov? A i kdyby, můžeme my, jakožto lidé, kteří nikdy nepoznali nic jiného než život v přepychu utvářený nekonečnými možnostmi moderního světa, vůbec pochopit, co to znamená, být přeživším?
Ne. Nemůžeme. Nehledě na to, kolik přečteme knih a zhlédneme filmů. Stále nemáme ponětí. Nepřestává nás překvapovat to, co bylo pro mnohé (pokud měli takzvané „štěstí“) po dlouhé roky každodenní realitou. Je však třeba si tuto noční můru přehrávat znova a znova. Osvětimská knihovnice je pouze další knihou, která nám toto umožňuje. A už jen proto je tak výjimečná.
Antonio Iturbe líčí příběh jako z jiného světa - uprostřed pekla samotní ďáblové vytvořili jakousi malou oázu, dá-li se to tak nazvat. Blok 31 s improvizovanou knihovnou pro desítky lidských životů skutečně představoval jejich soukromou oázu normálnosti, s občasnými záblesky štěstí v temných mračnech nekonečného strachu. Popravdě, bála jsem se pustit do čtení a dlouhou dobu jsem kolem knížky netknutě ležící na poličce obcházela jako kolem horké kaše, a to především proto, že autorem je novinář a já měla obavy, že jeho vyprávění bude syrové, věcné a bez příkras. A to opravdu bylo, do jisté míry. Jenže to mělo úplně opačný účinek, než jsem si myslela. Příběhu to dodalo na uvěřitelnosti a významu, a přitom to nijak neovlivnilo jeho čtivost a plynulost. Objektivní pohled bez špetky poetičnosti byl v tomto případě ideální volbou.
Na závěr jen dodám, že jsem notnou chvíli přemýšlela nad tím, zda je správné, že autor osudy skutečných lidí použil jako jakési stíny, jimž plné obrysy vtiskl až za pomoci oné „malty fikce“, a díky své představivosti jim vdechl úplně nový život, vystavěný sice na reálných základech, ale ubírající se vlastní cestou. Ptám se, zda je to fér vůči skutečné Ditě a její rodině, když se jimi autor „jenom“ inspiroval a při utváření jejich charakterů popustil uzdu své fantazii. Možná není v mých silách to posoudit. Chápu však, proč se autor rozhodl, že ne vše musí odpovídat skutečnosti. Chápu i to, že skutečná Dita může mít pocit, že nebylo řečeno vše nebo že něčeho bylo až příliš.
Nic to však nemění na tom, že Osvětimská knihovnice v sobě skrývá výjimečný příběh, jemuž by každý z nás měl věnovat pozornost.
„Kdykoli začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.“