Oceán mezi námi
Gill Thompson
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/480423/bmid_ocean-mezi-nami-a95-480423.jpeg
4
116
116
Za druhé světové války nabídla australská vláda, že se postará o válečné sirotky a najde jim nový domov. To je i osud malého chlapce, jehož matka zahynula při bombardování. V Perthu jej adoptuje rodina bohatého úředníka.Jenže chlapcova matka přežila a po návratu z nemocnice se zoufale snaží najít svého syna…
Literatura světová Pro ženy Historické romány
Vydáno:
2021
,
Ikar (ČR)
Originální název:
The Oceans Between Us , 2019
více info...
Přidat komentář
Námět je velmi srdceryvný. Jack i Molly mi jsou sympatičtí, jejich příběh a osud byl dojímavý.
Koho jsem nemohla vystát, byl John - byl mi nesympatický už od první strany. Na můj vkus byl příliš panovačný a majetnický.
Kniha byla čtivá, ovšem měla i svá "hluchá" místa, kdy mi chyběla akce a děj se mi táhnul. Chybělo mi víc empatie, prožitku, citu a místy mi vadila přílišná strohost a věcbost příběhu.
Kniha mě obohatila a vzdělala. Opět mi ukázala další temnou část historie, které jsem zprvu nechtěla uvěřit. Historie, kdy byly děti z Anglie odváženi téměř bez jakéhokoliv povolení do Austrálie a to na základě domluv vlád. Muselo to ublížit a zamíchat tisícům dětských osudů. Kniha byla napínavá, zajímavá, smutná, krutá i veselá, tématem nebyla jen válka, rozdělené rodiny ale také diskriminace na základě rasy. Děkuji autorce za tuto knihu a doufám, že brzy přinese nějakou další! :)
Celý tento příběh je inspirován skutečnou události. To vzbuzuje u mnohých očekávání, že kniha bude skutečně emotivní. Já za sebe musím napsat, že emoce ve mne kniha nevyvolala žádné. Ten příběh má tak ohromný potenciál, aby nás chytil za srdce, abychom jej proplakaly (zejména my ženy), ale autorčin styl je tak plytký a věcný, že mne nedokázal natolik vtáhnout do děje, abych si hrdiny zamilovala a prožívala jejich osud s nimi. Z tohoto důvodu jsem z knihy trošku zklamaná, protože jsem čekala mnohem více.
Popis osob byl rovněž natolik věcný, že jsem vlastně vůbec neznala charaktery osob. Absolutně vůbec jsem nepronikla do myšlení a prožívání žádné postavy. Věděla jsem, že jsou smutní, veselí, ale o tom to prožívání ve skutečnosti není. Chyběla mi opravdová hloubka. Popis prostředí byl, když přimhouřím oko, ještě docela obstojný. I když musím uznat, že třeba cestu lodí bych více vybarvila, stejně tak i začátky Jacka v nové rodině.
Myslím si, že tento opravdu krásný námět, nadprůměrný námět, je nám podán zcela průměrně a je to ohromná škoda.
Velké plus však v knize vidím z pohledu edukace široké veřejnosti, protože příběh nám ukazuje temnou historii, která ve své době byla skutečně reálná. Je to zase další pohled na 2. světovou válku, trošku jiný, neotřelý, ale reálný. A takových příběhů není nikdy dost. Měli bychom vědět, čeho všeho jsme, jako lidé, schopní.
Kniha mne zaujala, bylo to přesně inteligentní ženské čtivo, jaké mám ráda. Příběh o nepříliš známé poválečné kapitole australských a britských dějin byl dojemný, ale bez zbytečného sentimentu.
Hodnotím 3 a 1/2 hvězdičkami, nelíbila se mi, a dokonce na mne působila rušivě aboriginská linka příběhu.
Krásný příběh, krásná kniha, dojemný konec. Líbila se mi a doporučuji k přečtení.
Krásný a dojemný příběh ženy, která při náletu za války ztratila nejen paměť, ale především to nejdražší, svého malého synka. Molly si vůbec nevzpomíná na svůj předešlý život, Jack se ocitá v sirotčinci a věří, že si pro něj jeho maminka jednou přijde.....
Příběh je inspirovaný skutečnými událostmi, kdy byli angličtí váleční sirotci po skončení války vystěhováni do daleké Austrálie, po dohodě vlád těchto zemí, se slibem krásného a šťastného života. Realita byla úplně jiná a mnohdy velmi krutá. Autorka ve svém doslovu píše, co bylo námětem pro napsání tohoto příběhu, který jako debut se podle mě opravdu povedl.
Od tak silného příběhu jsem čekala mnohem víc. Bohužel žádné napětí, mrazení a silný zážitek po přečtení se nekonal. Průměrné.
Smutný příběh maminky a syna ...
Matka ví, že ztratila něco velmi cenného, ale co....
Syn celý život věří, že se pro něho jeho matka vrátí....
Kniha se mi líbila i přes slzy jsem ji dočetla
(SPOILER)
Inspirováno skutečným společným (po)válečným krokem britské a australské vlády, ale samotný příběh a postavy fiktivní: romantické (všemi směry) a (melo)dramatické, postavy a děje velmi černobílé (chudáci děti, matky, černí imigranti, černí domorodci, zlotřilci ti bílí u vlády a mezi klášterními bratry).
Autorka (Britka) vylíčila především australskou stranu jako hotové zločince: byli ochotni přijmout 150 tisíc dětí z Británie považované za válečné sirotky a dát jim nový domov. Konkrétní řešení ale pak bylo závislé na mnoha okolnostech a lidech, tak už to chodí, ale nemyslím si, že by záměrně chtěli komukoli ubližovat a hledali levnou (dětskou!) pracovní sílu, té museli mít vcelku dost, byť za války taky země dost ztrát utrpěla v bojích v Pacifiku. A že mohlo dojít (nejspíš jen zřídka) k pochybení a odvezli děti, které mohly ještě nějaké příbuzné doma mít, to je smutné, ale nikoli neřešitelné, jak nakonec ukázal i sám příběh. Byla to doba bídná; stejně jako se britská vláda starala o děti v době válečné a odsouvala je před nálety hlavně z Londýna na venkov, kde také ne vždy v náhradních rodinách měly na růžích ustláno, ale aspoň si zachránily život. Poválečná obnova byla ještě mnohem horší, méně pracovních sil doma, méně zdrojů, více sirotků, přesněji bezprizorních dětí...
Takže ano, je dobré vědět, že tento plán na záchranu britských dětí a posílení bílé Austrálie se uskutečnil. Autorka ovšem ještě neopomněla do příběhu zabudovat - velice okrajově - utrpení aboriginců a ztrát jejich dětí. Ale v samotné knize figuruje pouze jediná náctiletá domorodkyně (odvedená od rodiny), přijatá jako služka do domácnosti ministerského úředníka, která je neuvěřitelně šikovná, znalá (vše o domorodých i bělošských zvycích), vzdělaná, prostě hotový surový diamant, nemá jedinou vadu (jméno Rosie ale paradoxně bylo zřejmě dle autorky jméno rodné, jakoby neměla původně domorodé jméno).
Počáteční dojem ani po odstupu od přečtení je takový smíšený. Jako příběh čtivé, ale autorka dle mého příliš tlačí na pilu a ukazuje jeden smyšlený příběh jako objektivní neštěstí a míchá hned několik rasových problémů dohromady (navrch ještě Jamajčan v Anglii). Jakkoli zejména hlavní hrdina žehral na svůj osud, připadalo mi, jakoby se spíš rouhal, než že by opravdu trpěl, kdykoli. Víc postav, víc (skutečných) osudů pro srovnání, to by udělalo z knihy výživnější román. Takto to zavání pouze snahou vézt se na vlně současných populárních/preferovaných témat: válka a rasismus.
(SPOILER) Molly přežije výbuch domu během náletu, ale ztratí paměť. Její pětiletý syn putuje do sirotčince a stále čeká na maminku. Austrálie si chce vylepšit svůj bílý genofond, a proto zaplatí cestu tisícům anglickým sirotkům, kteří se stanou levnou pracovní sílou. Molly si po letech vzpomene, že má syna a hledá ho.
Autorka vychází se skutečného příběhu Jacka, který se snažil poukázat na kruté zacházení s dětmi a jejich vytržení z domova. Nakonec dosáhl omluvy od obou vlád. Dalším tématem jsou i rasové předsudky a politika - sňatek bělošky s Jamaičanem, odebírání dětí Aborigincům,....Tato kniha mě zaujala víc než Dítě na nástupišti.