Nostromo

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román líčící životní historii italského námořníka, který si získá důvěru anglických kolonizátorů fiktivní jihoamerické republiky a zmocní se velkého pokladu, který měl ukrýt před povstalci. Milostný vztah k sestře vlastní snoubenky se však stane příčinou jeho tragické smrti. Kromě četných psychologických a dobrodružných zápletek zobrazuje román tísnivé sociální a politické poměry v malém státě Jižní Ameriky, zmítaném občanskými válkami a kapitálovými machinacemi evropských i severoamerických investorů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46747/nostromo-46747.jpg 3.715
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění
Orig. název

Nostromo, 1904

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Nostromo

Přidat komentář
Hyaenodon
14. července

Na tuto knížku jsem se po Před očima Západu moc těšil, ale jsem trochu zklamán. Jedna věc je, že ve mně samotné prostředí a atmosféra Costaguany i po několika dnech pořád zvláštně rezonuje, ale na druhou stranu jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že je mi vlastně jedno, co se s postavami stane, nebo jak to celé dopadne. Bylo mi úplně jedno, jestli si Martin vezme Antonii (a jeho smrt mi byla taky volná), bylo mi jedno, jestli Gould udrží nebo neudrží své doly. Dokonce i Nostromův konec mě nijak nezasáhl, protože jsem k němu nestihl nijak přilnout. Něčím mi knížka připomínala Ságu rodu Forsythů, kde jsem 500 nebo kolik stránek čekal na "Něco", ale ono to nepřišlo. Zde to bylo podobné, i když připouštím, že popisy "demokracie" (nejen) v jihoamerickém prostředí jsou velmi nadčasové.

mirektrubak
22. ledna

Je to poměrně časté téma v beletrii 19. století: fungování charismatických a odvážných mladých mužů, kteří se sice „nenarodili dobře“, ale jsou schopni a ochotni udělat vše možné i nemožné, aby pronikli do těch vrstev společnosti, které jsou jim zdánlivě neprodyšně uzavřeny. Předpokládám, že tím spisovatelé citlivě reagovali na atmosféru svého věku, kdy si společenské struktury ještě držely svůj lesk, ale zevnitř už byly podemílány novým rozdělením rolí ve světě. Lucien du Rubempré, Julien Sorel nebo třeba Raskolnikov (který, podle mého, do téhle skupiny patří mentálně taky, ačkoliv se zasekl hned na začátku své cesty) nám vlastně ukazují opravdovou tvář nobility (rodové nebo finanční), obraz falešného pozlátka. Realitu obra na hliněných nohou.
Nostromo, který byl stvořen o pár dekád později, je hrdina v lecčems podobný, ale zajímavý je zejména v tom, v čem se odlišuje. Nemá pohrdání vůči konvencím, naopak, má silný smysl pro povinnost a čest, byť tyto pojmy chápe dost specificky. Nemá žádný pevně stanovený cíl, žádné konkrétní ambice, jen obecnou touhu něčeho dosáhnout, něčím být – má hlad, ale nemá chuť na nic konkrétního a dopředu ani neví, jak velká porce ho nasytí. Má také přirozenou inteligenci a dovede ve svůj prospěch využít libovolně malou příležitost – připomíná ptáka, který je mimořádně citlivý na vzdušné proudy a dokáže tak plachtěním urazit velkou vzdálenost s využitím velmi malého množství energie. Jenže právě tento jeho dar je zároveň jeho prokletím – nemůže totiž ovlivnit směr svého pohybu, není svým pánem. A jeho tragédie započne právě tehdy, když si ten rozpor uvědomí, když mu dojde, že pokud bude chtít získat štěstí podle svých představ, nevyhnutelně to zaplatí ztrátou své bezstarostnosti, své „nesnesitelné lehkosti bytí“.

Nostromo je sice postava titulní, ale román se zdaleka netočí kolem něj. Naopak. Věrohodně vykreslených postav je zde mnoho, každá z nich má svůj vlastní příběh a každá je pro celkové vyznění svým způsobem zásadní. A přestože je každá osobitá, mám pocit, že každá zároveň nese podobný kříž – každá se totiž, tak či onak, vypořádává s omezeními, které jsou dány jejich postavením. Všichni jsou jakoby přichyceni neviditelnými pouty ke svému údělu. Někteří si toho nejsou vědomi, jako Decoud nebo José Avellanos, což jen prohlubuje jejich tragičnost. Jiní, v mých očích zejména Emilie Gould a dr. Monygham, o svých omezeních vědí, a to je činí osobnostně (a také čtenářsky!) zajímavější. Právě přístup „vím, že si svým konáním nezajistím štěstí, ale kvůli své odpovědnosti za svět okolo sebe nemohu jinak“, ta zvláštní kombinace rezignace a vyzrálé vyrovnanosti, mi připomněla ty nejlepší z knih Grahama Greena. Myslím, že právě tímto je Conradovův román nejvíc užitečný i čtenářům dnes – já jsem si tedy z něj odnesl hodně k dalšímu promýšlení a jistě si hrdiny z knihy ještě notnou dobu dál ponesu v hlavě.

Musím se ještě zastavit u stylu románu. Jak už zmínili oba uživatelé, kteří komentovali Nostroma přede mnou, kniha působí docela archaicky. Chvilku jsem si na to zvykal. Trochu delší chvilku, musím přiznat. Ale když jsem se s jeho způsobem psaní sžil, moc hezky jsem se v jeho románu zabydlel, to pomalejší tempo na mě působilo téměř terapeuticky :-) A péče, kterou Joseph Conrad věnuje popisu postav se vyplatí, vytváří tím totiž blízkost a porozumění. To se potom zhodnotí v dalších částech knihy, kdy jsou motivace hrdinů srozumitelné a opodstatněné, dokonce i vedlejší postavy mají svojí vnitřní logiku a jsou věrohodní činitelé dějů – jejich chování tak není ad hoc poplatné tomu, co právě Conrad zamýšlí se zápletkou udělat, ale vychází z jejich charakteristiky. Vše působí přirozeně, vše je v souladu.
Také jsem ocenil, že se Conrad zaměřuje na lidi, že upřednostňuje popis jejich prožívání situací před popisem vypjatých akčních scén – nejpatrnější je to při revolučních dnech, které v sobě nesou dramatický potenciál, ale Conrad je zmiňuje jen jako nutné kulisy. Nezajímá ho střelba, výbuchy a dobývání. Zajímá ho člověk a jeho vnitřní svět. Vytvořil tím prostředí, který je sice fiktivní, přesto je jako živé. Vytvořil tím svět, ve kterém jsem se cítil dobře.


VincentHS
09.08.2019

Knihu jsem četl před 13 lety. Rozešla se se mnou tehdy po mnohaletém vztahu partnerka a já odjel na pár dní na chalupu načerpat nové síly. V nedalekém městě jsem narazil na antikvariát a v něm na tuto knihu za 20,- Kč. Od Josepha Conrada jsem měl již v té době nějaké knihy přečtené, a tak jsem nějak tušil, že mě ani tato nezklame. Nezklamala, ba právě naopak. Dnes ji považuju za možná jeho nejlepší dílo, které vám řekne i o dnešním světě, životě a lidech více než většina současných románů, protože některé věci se jednoduše v čase nemění. My lidé jsme v mnoha aspektech našich životů stále stejní a stejně nepoučitelní jako naši předci. A Joseph Conrad to vše umí popsat dokonale.
Naprosto souhlasím s komentátorem přede mnou - a především více Josepha Conrada do rukou dnešních čtenářů!

jardadr
24.02.2015

Zajímalo by mě, klik lidí ještě dnes čte tyto staré romány od Josepha Conrada (pominu-li slavné Srdce temnoty, o němž zmínky najdeme v mnoha dílech jiných autorů, takže se nedá prakticky neznat). Nedělám si plané iluze, vzhledem k tomu že vlastně ani už nevycházejí, ale lidé by je číst měli.
Někdy je trochu těžké se do Conradových děl začíst . Snad proto, že stavba většiny jeho knih je velice pečlivě promyšlená a není jednoduchá ani prvoplánová, takže vyžaduje od čtenáře určitou spolupráci, není to četba na oddech. První zmínky o tomto románu, ačkoliv tam nebyl jmenovitě uveden, jsem nalezl při četbě J. L. Borgese, který si této knihy vážil a nazval jí stručnými dějinami latinské Ameriky. A tím vlastně i jsou. Tedy jen jednoho fiktivního státu Costaguana, ale obsahuje a líčí prakticky vše, co by se mohlo odehrát (a často odehrávalo) i v jakémkoliv jiném jihoamerickém státu. Těžko říct je-li Nostromo vůbec hlavní postavou této knihy. A je-li jí pak jen jako typ člověka, kterého chtěl Conrad vykreslit nejvíc. Člověka, který je vlastně obětí nejen vlastní pýchy, ale hlavně těch, kdo jeho pýchu živí, tím že ho využívají ke svému prospěchu.
Nostromo je také vypodobnění politiky a politiků bez příkras, bez aureoly slávy a bez vznešenosti. Tolik myšlenek a postřehů, které za sto let neztratily vůbec nic ze své pravdivosti - nic se nezměnilo, lidé se řítí do propasti hlavně díky svému vlastnímu přičiněním - tehdy jako teď.
A tak nakonec, jako ne poprvé v jeho knihách, je to žena, zklamaná ve svých tužbách, ale nezištně milující, kdo svítí na konci tunelu ve světě mužského šílenství.

Doporučujeme

Legie
Legie
Mrtvá a živá
Mrtvá a živá
Ďábel a slečna Chantal
Ďábel a slečna Chantal
V šedých tónech
V šedých tónech