New Weird: Trochu divná fantastika

26.10.2022

Exkurze do podivné fantastiky mám splněnou, daly se číst skoro všechny povídky. Některé mi smyslu vůbec nedávaly. Dvě povídky byly i na čtyři* ale ten zbytek měl nějaký příběh který ve mě nic nezanechal. Tenhle subžánr vyhledávat už nebudu.

09.09.2022

Některé povídky jsou slabší, ale líbí se mi ten koncept. Kromě samotných literárních ukázek i něco článků a diskusí o samotném pojmu new weird. A pak ta závěrečná autorská hra... Celkem novátorský a osvěžující přístup.

24.08.2021

Jak to u podobných antologiích bývá, povídky jsou v nich dobré a špatné. Bohužel zde převažují povídky špatné. Tím více si ovšem cením povídek výborných - Města v horách, Nepěstěná zahrada, Oběť a Watsonův chlapec. Tyto byly také nejvíce "weird". Co se týče té "teoretické" části; přeskočil jsem ji.

19.03.2021

Název neklame, i když to už dávno není "new", pořád je to pořádně "weird". Ty čtyři hvězdy téhle sbírce nechám, zaslouží si je.
Otevřel jsem ji po řadě let vlastně jen proto, abych si připomněl povídku Alistaira Rennieho o Vykuchávači - chytám se totiž na jeho Chmurného válečníka. A to bude zdá se teprve maso :)

03.06.2020

Do edice New Weird jsem se chtěla pustit už dřív, ale pořád jsem nevěděla, jak na to. Doma se mi z ní sešly dvě knihy. (Pohledem zpátky mi ten žánr přišel jako bájný mýtus. Že když to budu číst, dostanu se do nějakého tajného spolku nebo něco. Což pohledem zpět už vím, že to je kravina.) Ale pořád jsem nevěděla, jak na to. Tak jsem se pustila do téhle sbírky. Protože to není jenom kniha s povídkama.

Dnes tedy nebudu hodnotit jako klasickou knihu povídek (podobně jako nejdou třeba Snové písně). Což byl původní plán...

Čili o povídkách klasicky u povídek. Jako vždycky, no...
Tam tady jejich hodnocení...
A dál o knize. Jako o celku...

Ta obálka je prostě nádherná. Stejně jako všechny od Edwarda Millera, když se podívám na přehled jeho prací. Prostě wau a nádhera.

Kniha začne vysvětlením, co je to new weird. Což na mě působilo zvláštně. Už jenom proto, že nemám ráda škatulky. Navíc bylo zvlášťní o tom číst, když to ještě nečtu. To je jako číst si co je post-punk a během toho to neposlouchat. Paradoxně, pro mě to je všechno muzika. Stejně jako tady je to pro mě všechno fantastika. Nějaká horší, nějaká lepší. Jenom se kolem toho zvláštně plká. Pokud mohu být upřímná...
A navíc, hned člověku dojde, že už je vlastně čtenářem žánru, než byl tak fešně pojmenován.

Nejzajímavější je tedy první odstavec. Pokud vás keci kolem nezajímají, přečtěte si jenom tohle. Pro mě byl tedy nejdůležitější a vysvětlil mi, že keci kolem new weird jsou fakt jenom keci. Aby nebylo ticho.

Potom následují dva oddíly povídek a potom zase to nudný tlachání o new weird.

Přičemž je sama o sobě hodně zajímavala závěrečná povídka. No, tedy její styl psaní. Sedm autorů ve vláčku po kapitole napsalo jednu povídku. Ta má úvod, kde se vysvětluje, že to vlastně není klasická povídka, a proč tomu tak je, a že její skutečný konec najdu někde na netu, protože to nebylo součástí zadání a nikdo dopředu nevěděl, že se to tak povede. Proč? Je přece spousta autorů, kteří umí psát na zakázku podle toho, co trh právě v ten moment chce. Proč by se nemělo podařit i jim...? Byla jsem na to zvědavá hlavně z toho důvodu, že je tady na databázi vedena každá kapitola zvlášť jako povídka. A co ke každé z nich inteligentního napíšu :D
(NO, bylo to hrozný...)

Na konci knihy jsou medailonky jednotlivých autorů a taky editorů sbírky. Taky je tam další doporučená literatura k "prozkoumání žánru". Sice u nás většina toho nevyšla, ale co...skládali to ve světě, ne u nás ;)

Stejně tak autoři povídek. Buď jejich jiná díla vyšla ve stejné edici jako tato kniha (takže jste je už četli a sbírka vám neukáže nový směr) nebo mají někteří z nich své jediné práce v téhle sbírce formou povídky (tak to si budu těžko obzory rozšiřovat). Je to stejný paradox jako ve sbírkách Černá křídla Cthulhu, kde mě zaujalo hned několik stylů psaní...no, ale co z toho, když si od autora u nás nic dalšího nepřečtu...

Ale určitě si konečně něco přečtu od Cliva Barkera.

Je možné, že tímhle textem asi naštvu uznavače kultu new weird. Ale tak to vidím. Je to prostě fantastika, která má svojí nálepku, aby byla zajímavá. Protože jeden autor si vzal to nej od svých oblíbených autorů a napsal knihu a všichni z toho byly najendou vyplesklý. Vážně se nemohu ubránit přirovnání k nu-metalu. Jak to rychle přišlo, chvíli zářilo, zase rychle zhaslo a zmizelo, a drží se toho i po letech jenom ti, kteří s tím začali bez toho, aby věděli, co to následně způsobí.

Z mojich prapodivných keců si snadno odvodíte moje hodnocení prapodivných keců v knize. Nakonec jsem tedy hodnotila spíš povídky. Něco lepší, něco horší. Prostě průměr.

06.12.2017

Tahle kniha si hraje na něco víc, než ve skutečnosti je. To samé se dá říci i o celém NEW WEIRDu. Je jedno jak moc divná, ujetá a zvláštní, pro mě je to pořád fantastika. Pár povídek je dost dobrých a pár zase ne, jak tomu již u podobných antologií bývá. 50%.

27.03.2017

Četl jsem s přestávkami asi půl roku, dodatek k názvu "trochu divná fantastika" většinu povídek opravdu vystihuje. Jinak souhlasím s komentáři uvedenými níže, publicistická část je spíše pro ty, kdo studují literaturu než pro normálního čtenáře.

31.08.2015

Pro:
- zajímavá témata a/nebo literární zpracování některých povídek (např. Hlava Matky Lampreyové, Jack, Oběť, Vykuchávač potkává Světlo, Jež Nikdy Nesvítí)
- krátká část diskuse o New Weirdu + slova redaktorů

Proti:
- většina diskuse o New Weirdu, alias potrhlé blábolení pár ušmudlaných šašků zcela o ničem
- nudná a nezajímavá část povídek (např. Města v horách, Nepěstěná zahrada, Tichý hlas nic nešeptá)

Po pravdě je mi úplně jedno jestli je to nový směr nebo ne, jestli to má nálepku new weird nebo sci-fi nebo fantasy nebo horror nebo klidně veselé žvanění s fialovými puntíky. Buď je to dobré (což můžu s klidným svědomím o pár povídkách říct) nebo to dobré není (což můžu s klidným svědomím o pár povídkách říct). Nálepka to nezachrání a šťourání se v tom se mi z větší části opravdu příčilo.

10.12.2013

Z většiny antologií si odnesu vzpomínku na jednu či dvě opravdu dobré povídky, problém je si potom zpětně vzpomenout, v které antologii jsem je četl... Z téhle je to jednoznačně Přechod do Kambodže od Michaela Moorcocka, vypálila se mi do mozku stejně jako záře atomového výbuchu na sítnici oka...