Nepřemožitelný

Skutečnou sílu knihy shledávám právě v jejím otevřeném konci. Kde opouštíme přeživší v závoji otázek a zoufalství.
Ten kontrast mezi názvem lodi symbolizujícím lidské ego a povýšenost a střetem s něčím, co to rozbíjí na padrť.
Člověk se po otočení poslední stránky prostě musí zamyslet.

"Ne všechno a ne všude je pro nás."

Na Lemovi se mi líbí to, jak velký přehled tenhle chlápek měl. Biologie, geologie, technika, kybernetika, ale i filozofie. Stejně jako Solaris i tady vyprávění srší technikáliemi a zajímavými úvahami nad životem a evolucí. Je to příběh o střetu člověka s něčím neznámým, něčím nelidským a pro lidskou mysl těžko pochopitelným. Tohle je něco, co mě baví fakt hodně a tady jsem tajemna dostal opět poměrně dost. Jakmile se trochu odkryly karty, trochu jsem se obával, že se děj zvrhne v klišé horor, ale naštěstí se tak nestalo. Tohohle přístupu, který nemusí za každou cenu útočit na první signální, a snaží se o přemýšlivější záležitost si fakt cením. I navzdory stáří a faktu, že se tu pracuje z dnešního pohledu s převážně zastaralou analogovou technologií, se to pořád skvěle čte a je to dostatečně zajímavé a vtahující. A pro plnohodnotný pocit z příběhu to ani nemusí být nikterak dlouhé a natažené do osmi dalších pokračování. K plné spokojenosti mi chyběla snad jen nějaká údernější pointa na závěr.

Nepřemožitelný je kniha od jejíhož vydání uběhlo více než padesát let, což je podle mne ve sci-fi literatuře velmi dlouhá doba. Přesto si myslím, že tato kniha má stále co nabídnout i současným čtenářům. Na rozdíl od různých space oper vás totiž nezahltí směsicí neznámých a často matoucích pojmů, ale nabídne celkem prostý příběh ve stylu: "o co tady ksakru jde."

Podle mého názoru kniha není moc čtivě napsaná, alespoň mně se nečetla moc dobře. Styl mi přišel trochu kostrbatý. Nicméně je celkem krátká a to co nabídne je velmi zajímavé vyústění, které považuji za jedno z nejoriginálnějších ve sci-fi literatuře. A navíc je to srozumitelné i bez hlubších vědeckých znalostí. A to se mi na této knize velmi líbilo. Dávám čtyři hvězdy.

P.S. Zajímavostí je, že kniha se stala inspirací pro stejnojmennou video hru. Děj hry je nenásilně zasazen do doby, ve kterém se odehrává příběh vylíčený v knize. Nicméně pokud znáte knihu, tak už vás pointa zdaleka tolik nepřekvapí. Přesto je zajímavé projít se po planetě Regis III a zažít ji na "vlastní" kůži. :)

Nadčasová klasika, která nerezaví. Samozřejmě se nám technika trochu kupředu posunula, ale myšlenky zůstaly. Přečteno kvůli PC hře "The Invincible", která má být adaptací této knihy (hru jsem ještě nehrál, tak nemůžu soudit).

Napsáno léta páně 1964! 1964!!!

(SPOILER) V Nezničitelném jde cítit podobná myšlenka jako v Solaris - setkání s něčím, co převyšuje chápání člověka. Evoluce robotů mi nějak však nebyla sympatická. Spíš mi přišla nelogická, podobně jako biologická teorie makroevoluce. V ději mi chyběla nějaká silná postava, emoce, ztotožnění, vztah. Byl to jen popis, trocha fantazie (nenazval bych to vědou), trocha akce, trocha porad a teorií. A konec? Byla to halucinace nebo skutečnost? Za mě tam skapal.
Celkově slabší děj. Uvidíme, co z toho vykřesá počítačová hra.

Nosná myšlenka knihy – zda je potřeba ničit to, co se vlastně jen brání – je nadčasová a díky tomu i tato kniha. Další z řad klasik, kde uváděné technologie jsou již dnes mnohdy překonané, ale příběh to bez problémů ustojí. Sice je občas příběh trošku naivní – jako záchranná akce pár vědců z oblasti po masivním nukleárním armagedonu, ale bral jsem to jakožto oslí můstek k dalšímu vývoji knihy. Pro někoho strohá kniha s rychlým vývojem děje, ale aspoň jsme se nepotýkali s popisem planety na 100 stran, takže za mě další plus.
Za mě velmi slušné 4 hvězdy.

Jako kluk jsem v 50.-60. Lema rád četl - bylo to dobrodružné. Dnes 60 let stará kniha působí co se týče techniky dost naivně. Ale hlavní myšlenka - přerod chytré inteligence v inteligenci ničivou je zvláště dnes aktuální (kdysi již Čapek RUR). Ale druhá myšlenka - máme ničit něco, co si žije ve svém prostředí a my tomu nerozumíme, nebo se bojíme, je taky zásadní.

Knížku jsem četl v dětství a nebavila mě. Nedávno o ní někdo mluvil v souvislosti s připravovanou počítačovou hrou a já si uvědomil, že je možná čas na znovupřečtení.
V mém srdci má Lem hodně důležité místo. Počínaje bohatě ilustrovanou bichlí s názvem Astronauti (a napínavou gramodeskou na motivy téhož, kterou jsem jako kluk sjížděl pořád dokola) přes grotesky o robotech, které narozdíl od Asimova mají duši až po totální LSD trip Futurologický kongres. Jenže Nepřemožitelný podobné kvality nemá. Je to útlá knížka totálně o ničem, postavy vás nenadchnou, jsou zaměnitelné, planeta je nudná, nebezpečí příliš abstraktní, těch 200 stránek se vleče tak, že jsem se na konci musel nutit abych to už dočetl.
Nicméně hodnocení knížky ukazuje, že problém bude spíš ve mě. Beru to tak, že jsme se tady s panem Lemem prostě nepotkali, to se může stát. Uvidíme jak dopadne ta hra.

(SPOILER) U mňa zatiaľ najlepšia Lemovka. Príbeh je veľmi strohý až do tej miery že sú postavy definované iba svojou profesiou. Je tu kapitán, astronavigátor, fyzik, biológ, chemik a podobne a jediná vec naviac ktorú sa o nich dozvieme je že kapitán nosí sieťované tielko. Ich úlohou je zistiť čo sa stalo s predchádzajúcou výpravou. Vyzerá to že im niečo vygumovalo mozgy, takže ostali len telá bez duše a nebolo to z čítania Leninových spisov. Nie, tentoraz za to môže cybermrak ktorý nestojí o konkurenciu na svojom piesočku. Spôsob akým si jeden z vedátorov vycucá z prstu celú históriu evolúcie mimozemskej civilizácie predchádzajúcej vytvoreniu formy neživota proti ktorej práve stoja bol teda dosť divoký, ale nie nezaujímavý a to sa počíta. Trvanie na hľadaní preživších bez mozgu v oblasti ktorú krátko predtým zdevastovali masívne atómové výbuchy robota Kyklopa nasadeného proti mraku bola ale značná chobotina, aj keď sa to autor snažil trochu okecať kapitánovou nerozhodnosťou. Napriek istej zastaranosti, naivne filozofickému prístupu k objavovaniu neznámeho a strohému štýlu vyprávania ma to jednoznačne bavilo celý čas a jediná skutočná výhrada je opäť raz voči záveru kde to zrazu celé skončí len tak prakticky uprostred vety bez nejakého uzavretia. Pritom myšlienka že nemá zmysel na cudzej planéte bojovať a mstiť sa niečomu čo ani nie je živé a len automaticky bráni svoje územie proti votrelcom je zásadná.

Řekl jsem si, že zase po nějaké době snad knihu dočtu. Kdyby toto nebyl zážitek na necelých 200 stránek, tak bych to asi nedal. Co je polské bývá hezké, Lem je bez pochyb velikán, ale jeho díla možná narážejí na to, že tehdy se vše dělalo nekonfliktně a objevovalo se to. A tak Lem na průkopníka ani nevypadá. Jenom na něco silně nudného, co v anotaci zní jako atmosférický horor, tak je ve výsledku něco, co ani za mě nemá, co předat, jelikož si z příběhu nepamatuji takřka nic. Jen náhodně nahozená slova popisu lodí a toho, jak fungují, ale za celou knihu nejsem schopen říct, co v ní postavy vlastně dělali, jak se cítili a jak to s nimi skončilo. Nevím nic.

“Horpach svlékl plášť. Měl pod ním kalhoty a síťovanou košili, z jejíchž ok trčely husté šedivé chlupy jeho široké hrudi.”

Nějakým záhadným způsobem ve mně zanechal největší dojem obraz chlupatého kapitána vesmírné lodi v síťovaném tílku. Fuj.

Ale teď vážně. Několik děl jsem od Stanislava Lema zhltnul jako náctiletý a teď jsem se vrhl na jedno opáčko Nepřemožitelného. A rozhodně nejsem zklamán. Nepřemožitelný je klasická dobrá science fiction o prvním setkání lidstva s jiným druhem inteligence. Hvězdolet “Nepřemožitelný”, který je napěchovaný technologií – od generátorů silových polí, vrhače antihmoty, až po téměř nezničitelného mecha v podpalubí, přece jenom potká zdánlivě neporazitelného protivníka.

Je to docela osvěžující číst o takovéhle budoucnosti, kde dokáží lidé technologicky převálcovat skoro cokoliv. Přitom nám Lem neustále připomíná že jsme jenom lidé, což můžeme vidět na kapitánově mačismu, nebo na škodolibosti špičkování se některých vědců. Přitom to ale není hluboká psychologická sonda do hlubin a špíny lidské mysli, jako je Solaris. Je to prostě hodně dobře napsaná odpočinková sci-fi.

(SPOILER) Další Lemův román o Nepřemožitelném ( vytuněném) vesmírném korábu, pátrajícím po ztraceném personálu lodi Kondor na tajemné planetě Regis III, kde čelí střetu s mocnou silou, která dokáže přetvořit členy posádky v prostoduché imbecily. Temná sci-fi s nakonec velmi povedeným rozpletením původu a způsobu chování entit ala nano a vzájemné konfrontace s druhem homo sapiens hodnotím lépe než Solaris, nicméně poslední třetina včetně nijakého zakončení to srazila, takže to vidím na silný průměr - 70 %

Stanisław Lem je pro mě osobně pojem, který přesahuje kapacity sci-fi literatury, jakými jsou např. A. C. Clark či I. Asimov (fanoušci prominou). Mé první setkání s Lemem se odehrálo na orbitu záhadné planety Solaris, jíž obývá inteligentní oceán, který bezprostředně a navždy mění existenci a vnímání života na Zemi i v nekonečných dálavách Vesmíru. Toto dílo balancující na hraně filozofického opusu a (nebojím se napsat) geniálního sci-fi ovlivnilo můj vkus natolik, že mě řada děl světové sci-fi literatury, nedokáže uspokojit a naplnit. Lemova neuvěřitelná fantazie a vytříbený popis (ne)života rozličných forem na vzdálených planetách, zanechává ostatní autory v prachu opodál…

Nejinak je tomu i v případě Nepřemožitelného. Další titano-molybdenová perla, rudě žhnoucí trpaslík, pulzující na pozadí neproniknutelné černi, zlověstný impulz v mrazivých nedozírných temnotách… Úžasná jednohubka, která se (ačkoliv vyšla 3 roky po obtížnější Solaris) čte jedním dechem. Stránka za stránkou vtahuje čtenáře a napíná nervy k prasknutí. Příběh planety Regis III je sci-fi dramatem, okořeněným lehkými hororovými a survival prvky. Především je ale další podivuhodnou ukázkou brilantního Lemova popisu architektonických, geologických a jiných, prapodivných (nejen) přírodních scenérií, forem života či neznámých entit a vůbec, srdce průzkumníkovo jen zaplesá. Lem znovu, na několika málo stránkách, rozehrává pohlcující podívanou a opětovně pokládá otázky "kam až má lidstvo v zájmu pokroku a objevů strčit své nenechavé pracky". Znamenitá charakteristika fauny a flory (kterou taktéž mistrně ovládá můj velký oblíbenec David Gerrold), doplňuje i řada zajímavých nápadů technického rázu (za všechny např. Nekroptické vyšetření, které je vpravdě dost děsivé).

Nemám příliš rád citace, ale zde vypichuji několik všeříkajících řádků: "Obsazovat pustiny, prosím, proč ne, ale neútočit na to, co existuje, co si za milióny let vytvořilo svou vlastní, nikomu a ničemu - s výjimkou záření a materiálních sil - nepodléhající rovnováhu činné, aktivní existence, která není ani lepší, ani horší než existence bílkovinných sloučenin nazývaných zvířaty či lidmi."

Mistrovské dílo. Pět plnotučných hvězd.

Překvapivě skvělé starodávné science fiction. Vůbec jsem nečekal, že to bude takhle dobré. Příběh je jednoduchý, nesmírně dynamický, celé je to psáno snadným a přístupným způsobem, žádné složité konstrukce a stavby. Vize úrovně techniky odpovídá době vzniku, ale v tom vůbec není kouzlo ani jádro příběhu. Vlastně celý ten SF prvek pouze poskytuje rámec děje, kulisu, téměř nepodstatnou. Záměrně píšu téměř, protože ta kulisa samozřejmě důležitá je. Podstatnější je však naprosto geniální, tíživá, horrorová atmosféra, pocity zmaru, beznaděje, lhostejnosti. Studená, černá bezcitnost vesmíru. A v něm skupina průzkumníků čelící absolutnímu neznámu, podivné entitě, hrůze, strachu, možná smrti. Tváří v tvář něčemu naprosto cizímu, nelidskému. Jak reagovat? Jak se chovat? Ten objevitelský motiv, ty důsledky, ta nutná odvaha, je to nejlepší z knihy. Závěr je trochu hutný a možná lehce ztrácí dynamiku předchozích kapitol, zážitek však nijak nesráží. Vyzdvihuji naprosto inovativní cizí entitu, jedno z prvních použití tohoto typu „organismu“ v rámci žánru vůbec. Pro všechny SF fanoušky je to naprostá povinnost.

Něj kniha o robotické civilizaci a její symbióze a využít párování a předávání informací

".... cítil se zbytečný v této krajině absolutní smrti, kde mohly vítězně přetrvat pouze neživé formy, aby vykonávaly tajemnou činnost, kterou neměly spatřit žádné živé oči. "
Další ultimátní dílo mistra Lema. Klasické sci fi ze staré školy, filozofické úvahy,téma kontaktu, všudypřítomný pocit strachu v zádech, nelidské a cizí entity, které se naprosto míjí se snahou lidí o pochopení nebo alespoň pomstu. Budete se mstít živelné katastrofě?
Geniální a nadčasové, mrazivá hrůza z lhostejného vesmíru dlouho před vetřelčí sérií. Bravo.

Pominu-li dnes již zastaralé rakety, létající talíře a chlebíčky, Nepřemožitelný je skvělou knihou s dobře stavěným příběhem o odhalování tajemství neprobádané planety a boji s nekonvenčním nepřítelem.

Jedna z věcí, kterou spousty lidí absolutně pomíjí zmínit, je, jaký kosmický (lovecraftovský) horor, Lem v Nepřemožitelném rozjíždí. Začátek mě nebavil (celkově psaní a tempo téhle knihy, na tom jde dost znát zub času)... ale jakmile jsem se začetl a začal pátrat se všemi odborníky po tom, proti čemu vlastně stojí, zaplavila mě až hrůza, paranoia absolutně jiné entity, s jakou se člověk nestřetl a kterou ani experti nedokážou kategorizovat. Tenhle element je ale zbořen okolo půlky, kdy se už formulují určitá vysvětlení, takže kniha trošku zpomalí a ztratí plášť tajemna. 'Nepřemožitelný' se dost blíží 'Solarisu', coby zase, líčení střetu člověka s atypickým vyobrazením - tentokrát jakési planetární evoluce strojů jiné mimozemské rasy. Lem byl očividně neuvěřitelně inteligentní, už jen za to rozpětí vědomostí, ale i za samotný koncept téhle knihy a na svou dobu. Je vlastně fascinující, že pokud jde o mimozemské organismy, filmaři speciálně, nedokážou odhodit koncept humanoida s velikou hlavou (v tomhle ohledu mě snad naposledy zaujal jen Arrival, kde byl koncept mimozemské rasy a zacykleného, nelineárního času) a Lem, co jsem zatím četl, předhazuje jednu vizi fascinující víc, než druhou. Ani nevím, co jsem od toho celé ty roky čekal, než vydali dotisk a já se na to tak dlouho chystal, ale nečekal jsem tohle a je to hodně inteligentní scifi, které vás nechá dlouho po dočtení bádat o lidskosti, o etice... takříkajíc nohama na zemi, jsme jenom lidé.