Největší show pod Sluncem

26.08.2011

Dalo by se říct, že Největší show pod Sluncem je dalším evolučním krokem Richarda Dawkinse. Od knih popularizujících evoluci a evoluční biologii se dopracoval k Božímu bludu, čistě protináboženské knize. Teď se rozhodl splnit další poslání, totiž přehledně shrnout ty nejprokazatelnější důkazy evoluce. Pokouší se tak jasně a elegantně zodpovědět všechny ty nesmyslné a často naprosto nelogické otázky a „argumenty“ kreacionistů. Jak už jsme u Dawkinse zvyklí, celá kniha se nese v odbojnějším tónu a v kritice kreacionismu si opravdu nebere servítky. Osobně mi sice kniha nepřinesla moc informací, které bych dosud neznal, ale jejich oživení taky není marné. Navíc mi tak do polovičky vadil tón, totiž že text působil trochu jak pro blbce a autor v jedné kapitole několikrát zdůrazňuje a opakuje jedno východisko, čímž pak některé části textu působí jako vata. Ale u „obhajoby“ podobného typu je to asi nezbytné. V druhé půli už jsem naštěstí tento nešvar nepozoroval (nebo jsem si zvyknul?). Na pár místech jsem byl i nucen váhat o některých východiscích velkého mistra, který jak prohlašuje, je hrdý na to, že je zván ultradarwinistou. Občas totiž používá k ilustraci přirozeného výběru i situace, které bych já osobně označil za jasný příklad fenotypové plasticity. Ale takové pasáže byly nakonec snad jen dvě nebo tři. Dawkins vůbec nerad píše o dalších mechanismech evoluce, které sice samozřejmě zná, ale hned na úvodních stranách se pojišťuje výrokem, že jemu jde především o adaptivní evoluci, tedy směřovanou k pozitivnímu zlepšení. Navíc je opět silně patrný jeho genocentrický pohled, který nepovažuji za tak univerzální jako On. To ale nic nemění na obhajobě evoluční teorie (či teorumu, jak se dočtete – zvláštní, Dawkins snad nikdy neslyšel o pojmu paradigma, který by pěkně pasoval na ten jeho novotvar „teorum“). Nakonec Richard nezklamal a neodpustil si věnovat poslední kapitolku všem antievolucionistům, či jak píše „popíračům historie“ a nabídne pár hezkých statistik o názorech Evropanů na vývoj života na Zemi. Někdo se sice Dawkinsovi diví, proč tak vehementně bojuje za obecné přijetí evoluce a vymýcení kreacionistického bludu, ale když si uvědomíme celou situaci do důsledku, tak problémem není ani tak nepřijetí jedné teorie, ale fakt, že toto odmítaní značí buď tragickou neznalost školních základů přírodovědy, fanatickou předsudečnost, nebo snad jen absolutní nezájem o svět, na kterém všichni žijeme.