Názory na vraždu

od:

Názory na vraždu

Novela Názory na vraždu je tragikomickým příběhem s polodetektivní zápletkou. Odehrává se na malém českém městě, kde zdánlivě všichni všechno vědí, ale to nejdůležitější jim přitom uniká. Záminkou k nahlédnutí do života maloměšťáka je autorovi vražda mladé učitelky, k níž každý z protagonistů vyjadřuje svůj názor, ab... celý text

Novela Názory na vraždu je tragikomickým příběhem s polodetektivní zápletkou. Odehrává se na malém českém městě, kde zdánlivě všichni všechno vědí, ale to nejdůležitější jim přitom uniká. Záminkou k nahlédnutí do života maloměšťáka je autorovi vražda mladé učitelky, k níž každý z protagonistů vyjadřuje svůj názor, aby tak bezděky odkryl především sám sebe.
Na malém prostoru dokázal Viewegh mistrně propojit detektivní napětí s parodií, jíž neunikne nikdo z obyvatel městečka, ba ani sám spisovatel.

Ukázka:
Jakou cestou a jakými prostředky se sestry Cuřínovy dostaly přes matčin výslovný zákaz v noci na pouť, není známo, a tak se spokojme — vzhledem k tomu, že jde o epizodu vysloveně vedlejší — s následující, poněkud romantickou verzí. (Možná to tak bude pro obě děvčata lepší.)
„Měly byste, holky, po večeři ještě chvíli psát,“ řekla jim (tedy možná) paní Cuřínová, neboť si byla vědoma, že dcery na kolínské střední ekonomické škole postoupí po prázdninách do rozhodujícího, závěrečného ročníku. Dívky posléze matku jistě poslechly: Zasedly ke strojům, a jakmile poprvé zručně udeřily do kláves, matka — předpokládám — spočinula na jejich skloněných šíjích zálibným pohledem. Sotva však z místnosti odešla, sestry zvolnily tempo a zvoneček na posunovači začal znít vyzývavě a poťouchle. Dívky položily své bradičky do dlaní a poodhrnutou záclonou se zadívaly z okna: Tma seděla na okenním parapetu jako hebká černá kočka; smyslně předla a mňoukala a lákala k plíživým výletům na teplé střechy.
„Zdrhneme?“ zašeptala Pavla.
„Pst!“ šeptala Petra. „Jasně.“
Nyní, když měly před sebou přitažlivý cíl, dopsaly sestry cvičení velmi rychle a bez jediné chyby, potvrzujíce tak mimovolně, že dík matčinu vedení patří k nejlepším písařkám na škole. Donesly cvičení ukázat matce, popřály jí ospale dobrou noc a na deset minut zmizely v koupelně. Pak už jejich nedočkavé krůčky staccato vyběhly do podkrovního pokojíku.
Asi po hodině čekání, kdy jim jistě připadalo, že s každou uplynulou minutou ztratily něco ze svého mládí, štěrbinou v pootevřených dveřích konečně spatřily, že matka zhasla. Potichu vstaly, svlékly se z nočních košil a z vysokých štůčků čistých kalhotek si možná vybraly ty s nejjemnější krajkou. Jen v nich potom přistoupily k oknu, do něhož se tlačila mohutná koruna třešně: Strom už dávno přerostl sazečský záměr Cuřínův, a jak vítr pohyboval větvemi, na skle zůstávaly krvavé stopy přezrálých třešní. Petra (nebo Pavla?) okno otevřela a zrcadlící se trojúhelníčky neopálených ňader se prudce rozlétly do stran. Šaty shodily napřed, aby ve větvích nedošly úhony, a tak už jen zbývalo přelézt z okna do tmavé koruny. Z nejnižší větve seskočily a dopadly na všechny čtyři, jako kočky.
„Mňau,“ řekla Petra.
„Mňau,“ řekla Pavla.
Přikrčeny proběhly pod matčiným oknem, šaty v rukou, a vyhýbajíce se nepočetným záhonům, doběhly až k plotu. Protáhly se dírou v pletivu a rychle se oblékly. Ze silnice — tvrdí má matka — vypadala pouť jako zvláštní požár.
Aby mne postavy vzrušovaly — tvrdil Maupassant –, musejí být mými sousedy.
Cuřínovi na své nevelké zahrádce pěstovali naprosto všechno, angreštem a brutnákem počínaje a zázvorem a ženšenovým kořenem konče. Paní Cuřínová zdědila po své matce tlustý sešit receptů na zeleninová, úsporná jídla a také podle něj vařila: Kopřivovou polévku a mrkvové smaženky, papriky plněné zelím a červenou řepou s křenem, zapékané tykve a kadeřávkové karbanátky. Čaj připravovala z dobromysli a víno z pampelišek. Své časté bolesti hlavy tišila fialkovým octem a uhrovitá čela svých dcer potírala pravidelně pleťovou vodou z jitrocele — domníval jsem se, že obě dospívající dívky se za svou matku kořenářku musí stydět, ale mýlil jsem se.
„Copak to nesete?“ zeptal jsem se jich jednou, když jsem je zastihl, jak se odněkud vracejí domů s košíkem plným trávy.
„Jitrocel a šťovíky na omáčku,“ odpověděly bez nejmenšího uzardění a se smíchem, který patřil pouze střihu mých nijak starých kalhot.
Zhruba čtrnáct dní poté, co se Daniela poznala s Pražákem, mne požádala, zda bych jí neudělal nějaké fotky. O jedné z výjimečně delších přestávek jsem ji proto odvezl na rámu kola domů, vyhýbaje se jarním kalužím a pohledům kolemjdoucích chodců.
„Drž se pevně,“ nabádal jsem ji. „Jsi zvyklá na tři kola…“
V ateliéru jsem připravil vše potřebné; současně, jak jsem se se zažitou rutinou dotýkal důvěrně známých přístrojů, získával jsem pocit přirozené profesionální převahy — snad k tomu přispěla i ta nasvícená osamocenost, v níž se Daniela octla. Trval jsem na tom, že musím znát účel těch fotografií. (Chtěl jsem, aby vyslovila jeho jméno, které jsem stejně znal?) Daniela se vyhýbala odpovědi. Teatrálně jsem zhasil lampy.
„Chci je prostě někomu dát,“ řekla vzdorně. Bylo v tom něco holčičího.
„Karneval,“ komentoval jsem to. „Princ má masku.“
„Nechci o tom teď mluvit. Vážně.“
„Prosím,“ dodala omluvně.
Dal jsem se do práce a hned jsme se pohádali o pozici: Seděla vzpřímeně a toporně jako vzorná školačka, ruce položené na kolenou — tvrdila, že takhle prý je to přesně ono. Nechal jsem ji tedy při tom. V jedné chvíli jsem ji uchopil prsty za spánky. Docela smyslně mne kousla, ale podle mého názoru to byla jen jakási jednoduchá forma odškodnění. Stáhl jsem ruce zpátky.
Později jsem zapnul magnetofon a oběma nalil trochu vína — stále jsem však přitom fotil. Nálada se trochu proteplila. Daniela vyprávěla jakousi historii ze svého dětství; soustředil jsem se na práci a poslouchal ji jen na půl ucha — dnes si už z té zmotané příhody nedokážu nic vybavit.
„Ale ty mě neposloucháš!“ obvinila mě.
Přiklekl jsem k ní.
Otočila ke mně hlavu a k mému překvapení mě vzala za ruku.
„Danielo,“ řekl jsem.
„Ano?“
„Proč jsi sem k nám přišla?“
Dlouho neodpovídala.
„Dát si svůj život do pořádku,“ řekla potom. Tak běž do hajzlu, ty tajnůstkářko, pomyslil jsem si.
Pouťová zábava vrcholila a pořadatelé, pana Cuřína nevyjímaje, měli plné ruce práce: Pražská hard-rocková skupina s sebou přivezla nejen očekávané opovržení místními provinčními poměry, ale i neočekávaně mnoho svých příznivců, z nich někteří nadto vypadali jako ostří hoši. Bezpečnostní technik pan Cuřín a ostatní proto ostražitě vzhlíželi k parketu: stojí na nízkých pilířích uprostřed početné skupiny bříz, které volně navazují na hlavní pouťové prostranství; řada stromů přitom přímo prorůstá betonovou plochou mezi tančícími — malá sázavská rarita. V několika řadách kolem parketu stojí pak jednoduché dřevěné stoly a lavice: Onu noc byly do posledního místa obsazené a mnoho účastníků zábavy polehávalo jen tak kolem, na kabátech nebo rovnou ve spacích pytlích. V jedné z místností nejbližší podnikové ubytovny, vyčleněné pro tento účel, byl tradičně zřízen výčep piva a vína: Od zářícího výdejního okénka se do tmy táhl lačný zástup, ale domnívám se, že ani podnapilý hluk, který fronta produkovala, nedokázal vytrhnout mladičkého Nhanga z horečnatého spánku.
Pořadatelské stolky po stranách přístupové cesty byly touto dobou už dávno neobsazené, což lidem umožňovalo svobodný přechod z pouti na zábavu a naopak; na kovových plátech podlahy oblíbeného autodromu proto brzy začaly skřípět drcené střepy vinných lahví. S příchodem tmy se zdvihl mírný a teplý vítr, jenž rozhoupal lampióny, zavěšené na šňůrách mezi břízami. Na nesklizených stolech a na zdupané zemi se začaly objevovat kmitavé barevné stíny. Hudba se jako kamenná lavina valila dolů k řece. Ve vzácných pauzách bylo lze zaslechnout i cvrkot laciného vína, rozlévaného do papírových kelímků. Dívkám po známém způsobu změkla výslovnost a vše, co říkaly, se jen ztěžka prodíralo namalovanými ústy, tu a tam některá vstala, aby doprovodila svého chlapce na cestě za kruh světla. Na některých místech stoupal z trávy nakyslý pach zvratků.
Rvačka se strhla v té době, kdy už jsme se s Floriánem vraceli zpátky na pouť — zůstali jsme nerozhodně stát. Neviděli jsme však víc než záda ostatních. V jednu chvíli dav vzdychl: V překvapivé shodě s dobrodružnými filmy to skutečně znamenalo, že se na scéně objevil nůž, neboť mladík, kterého záhy pořadatelé odváděli, byl na předloktí pořezaný. Druhého mladíka přivedl k policejnímu vozu sám pan Cuřín: Kroutil mu ruku za zády. Těsně před autem pak chlapcovu ruku zlehka nazdvihl směrem nahoru k rameni jako páku: Výtržník vykřikl bolestí a okamžitě se hluboce předklonil, aby zamezil tlaku na kloub — Cuřín jej už pouze postrčil na zadní sedadlo a přibouchl dvířka. Vůz se rozjel.
„A je klid,“ řekl Cuřín, ale viděli jsme, že klidný ani zdaleka nebyl. Jeden z pořadatelů mu podal pohárek s vínem — soused ho vypil dvěma doušky. Ještě dnes si s neurčitým odporem vybavuji jeho poskakující ohryzek. méně textu

https://www.databazeknih.cz/images_books/12_/1225/nazory-na-vrazdu-1225.jpg 3.1203
Žánr:
Novely, Literatura česká
Vydáno:, Petrov
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (18)

Přidat komentář
deedulka
08. července

Četla jsem už dávno, ale vůbec mne to nezaujalo a od dalších knih autora spíše odradilo.

dracos_princess
17. dubna

Toto je čtvrtá knížka, kterou jsem od autora četla, a bohužel nejhorší. Kdyby to nebyla novela, ale román, tak ji ani nedočtu. Místy jsem se bavila, protože mám ráda autorův humor. Vykreslení postav, na které se chtěl autor původně soustředit, mi přišlo v knize málo obsáhlé. Proto dvě hvězdy:)

Alaglesia
14.12.2016

Tak začátek knihy vypadal slibně, v závěru jsem byla spíše zklamaná. Jednalo se spíše o vykreslení charakteru obyvatel Sázavy, než o samotnou vraždu. Její rozuzlení a jak se to vlastně celé stalo, byl věnován asi tak odstavec.

ivzu77
07.07.2016

Po knize jsem sáhla na doporučení naší knihovnice a díky Čtenářské vývě 2016, kde jeden bod je Kniha napsaná autorem do jeho 30. let. A právě proto prvotina Michala Viewega byla moje volba. Detektivní příběh z malého města na Sázavsku, den a noc o tradiční pouti, pouťové zábavě a životech lidí na maloměstě. A k tomu vražda nevinné ženy. Pachatel může být každý z obyvatel a nakonec .....
Četlo se mi to dobře, krásné češtinářské popisy ..

šebory
24.06.2016

Jo, je to prvotina. Bylo to jako přejít z Etiky k Babičce. Ale jinak dobrý.

jprst
16.01.2016

Pokud bych tuto knihu četl jako první z autorovy tvorby, už bych si asi žádnou jeho další nepřečetl.

calibre44
03.08.2015

Po přečtení jsem se dozvěděl, že se jedná o prvotinu. Budiž. K přečtení knížky, i když je krátká, jsem se musel nutit. Nějak mě nevtáhla ani neoslovila.

Ebba
05.05.2015

Velice zajímavě napsané, místy vtipné, ale dějové mi tam stále cosi chybělo.

Iwíček
25.03.2015

Knihu jsem četla ještě téměř v dětském, protože jsme měli pana Viewegha v povinné četbě a naše knihovna nedisponovala jinou knížkou, než právě touto. Nicméně, když jsem se k ní vrátila teď, tak se mi líbila a některé situace se mi osvětlily.

trudoš
25.03.2015

Dobrý nápad, kvalitní zpracování, ale v důsledku kniha příliš nenaplnila má očekávání. Ač vykreslení života na maloměstě autor zvládl bravurně, obsahově román nějak neutáhl, lépe řečeno nevyužil nabízené možnosti, alespoň co se mě týče. Imaginární milostný trojúhelník není zrovna moje parketa. Závěrečná katarze je pak sice zábavná, ale taky poměrně průhledná a vlastně působí jen jako vyvrcholení cirkusové show.
Nakonec tedy lehké zklamání. Kritika maloměšťáctví je sice věc pěkná, ale Michal Viewegh prostřednictvím své knihy neříká nic, co bych v různých obměnách nečetl už jinde.

Mruskulka
25.02.2015

Knihy od tohoto autora mám ráda, ale tohle byl fakt děs. Nezvládla jsem to dočíst do konce a docela se mi znechutilo přečíst si další jeho knihy.

zimka.r
07.02.2015

Ze začátku mě to moc nebavilo, ale nakonec mě knížka chytla....je to taková pohodovka na odpoledne :)

Ladys
13.03.2014

Patří k tomu lepšímu, co autor napsal. Přečetl jsem asi polovinu jeho knih a musím uznat, že se M.V. číst dá. Ale také musím uznat, že už od něj asi nic číst nebudu. Nějak už mi nemá co dát

maltacihla
05.03.2013

Moje první setkání s tímto autorem, a popravdě si nejsem jistá, jestli se v brzké době odhodlám k dalšímu, kniha mě vůbec nezaujala.

Yalka
03.01.2013

Pachatel je brzy usvědčen? Já mám pocit, že právě naopak, že je v tomto kniha otevřená. Ale už je to dlouho, co jsem ji četla.
Hezky zachycená atmosféra pouti na malém městečku, 80. léta. (Utkvělo mi, jak chudáci ponechaní na zapnutém kolotoči "zvraceli ve směru tečny".)

kika 13
05.11.2012

Jedna knížka a vní dva dny života popsaných od autora docela pěkně.

Jiitush
14.01.2012

Zrovna tuhle knihu máme v povinné četbě a já moc dobře nechápu, proč zrovna tuhle. Není špatná, ale je to Vieweghova prvotina, napsal mnohem lepší knihy, které by v povinné četbě měly být spíše (např. Báječná léta pod psa).

WEIL
26.06.2011

Pro mě asi jediná kniha M.V., kterou beru bez výhrad. Líbí se mi.