Návrat do divočiny
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424431/mid_navrat-do-divociny-XPh-424431.jpg
4
159
50
Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu za protagonisty jejich společné veleúspěšné knihy Raději zešílet v divočině dál. Výsledkem jejich návštěv je tato kniha. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.... celý text
Přidat komentář
Tohle není kniha o šumavských samotářích, ale spíše o autoru, panu Palánovi, samotném. Cítím z knihy velkou dávku sebereflexe a zároveň i chuť tak trochu hodnotit a porovnávat životy jednotlivých aktérů/ek rozhovorů, které podnikl. Nemůžu ale říci, že by to nějak ochudilo můj čtenářský prožitek/požitek. Slzu, a ne jednu, jsem uronila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla o smrti pana Sedláčka.
Mrzí mě, že je teď doba, jaká je, protože bych si někdy ráda poslechla besedu s panem Palánem. Zároveň jsem ale šťastná, že jsem se dostala alespoň k jeho knihám. Za to cítím ohromnou vděčnost!
Lepší něco než nic. Zase jsem se něco o našich samotářích ze Šumavy dozvěděla (tentokrát spíš málo). Říkala jsem si, co je s nimi asi dál, zda se jejich život po čase změnil a že by bylo dobré o nich vydat další knížku... Už je to ovšem takové umělé, méně autentické, méně objevné a už to není ono. Tentokrát to nejsou rozhovory. Jen kratší, oproti jedničce povrchnější texty.
Autor se zmiňoval někde o tom, že jeden ze samotářů zemřel, nezmiňuje se tady, kdo přesně a za jakých okolností. Vzhledem k minulé knížce se dá něco odvodit, nicméně důstojnější zmínku o něm bych uvítala, alespoň formou fotky a jednoho dvou odstavců k němu. Škoda. Mohlo to být lepší, protože jednička byla úžasná.
Textu je poskrovnu, je vytvořený převážně z ingrediencí knihy první a tvoří spíš taková intermezza mezi fotografiemi, které jsou epesní. Působilo to na mě ale trochu křečovitě, jako snaha vyždímat co se dá v návaznosti na předchozí bestseller.
Pobavil mě odstavec, kde se autor ptá Ondřeje Klišíka, jestli mu nevadí, že zdobí titulní stranu knihy Raději zešílet v divočině, a stává se tak nepřímo jejím maskotem. Klišík odpoví že nevadí, ale příště ať už to nedělá...
No, a kdopak že se nám to válí na seně, na titulní straně této knihy?:-))
P.S.: Doslov autora a jeho životní motta, jsou velice inspirativní!
50%
Pro mne je přečtení této knihy logickým doplňkem prvního vyprávění o šumavských samotářích a hlavně také úvodní autorovo zamyšlení a osobní vyznání o tom, co mu jeho setkávání se šumavskými "solitéry" dalo. To jsem trochu v první knize postrádala. Více přiblížil čtenáři vnitřní život, myšlení i životní filozofii známých postav, ať už Tonyho s indiánským profilem, meteorologa Romana, nezapomenutelných bratří Klišíků a dalších zajímavých nevšedních osob, samorostlých myslitelů a racionálně myslících žen. Vše doplněné spoustou krásných fotek. Závěrečný epilog je dokonalým shrnutím ideálního prožití života.
Tak tahle kniha mi opravdu absolutně nic nedala. V porovnání s předchozími knihami je to jako nebe a dudy. Opět krásné fotografie, ale nic jiného, za mne zklamání.
Je to podobné jako u filmů - dočesná, která se veze na vlně úspěšné prvotiny, málokdy překoná svoji matku. Tady se vzala křída o vysoké gramáži, okraje se zvětšily na maximum, takže textu stačilo minimum, navíc je cítit, že občas ždímaného až z paty. Fotky dobré, akorát já si fotoknihy většinou nekupuji, ale půjčuji k prohlédnutí z knihovny. Tady jsem měl udělat totéž...
(SPOILER) Pokud jste necetli Radeji zesilet v divocine, rozhodne nezacinejte touhle knihou! Je to v podstate jen opravdu kratke shrnuti a poohlednuti se nad samotari z prvni knihy. Trochu me mrzi ze musim napsat, ze v knize je nejlepsi epilog
Setkání se samotáři jsem nehodnotil příliš vysoko, protože prostě NĚKTERÝM z nich nevěřím to „čisté srdce“ a s jejich příběhy jsem se neztotožnil.
V Návratu do divočiny už nejde o rozhovory a příběhy jednotlivých osob. Autor zde spíš rozjímá o jejich filozofii a svém vztahu k nim. Hodně lidí bude v obou knihách hledat COSI, a ono to tam JE. Já zde bohužel nenalezl nic nového, jen párkrát zopakování pravd, které už vím.
Textově jde o knihu krátkou – přečteno za hodinu. To vyvažuje množství fotografií, které jsou DOBRÉ. Pana Šibíka si vážím, ovšem jako vyučený fotograf s dlouhou praxí mám asi přísnější metr.
Závěr: za 500 Kč jsem už viděl mnohem lepší knihy, ale rozhodně je to skvělý marketingový tah.
Po přečtení komentářů předchozích čtenářů jsem byl obezřetnější a knihu si tentokrát nešel koupit, ale půjčil jsem si jí z knihovny. Inu, není to úplně špatné, líbí se mi. Ale jsem rád, že jsem si Návrat do divočiny jen vypůjčil - dát relativně nemalý peníz za knihu, která je spíš fotoalbem s textem co by se dal použít do malé brožurky, nebo jako rozsáhlejší článek, to se mi tedy opravdu nechce. Je to takové nedotažené, čekal bych trochu víc.
Přečetla jsem jako třetí knihu po dvou Samotářích a moc jsem si ji užila. Snad dokonce nejvíc ze všech. Je to takové doplňující shrnutí autora, které nepostrádá nadhled, vtip i trochu filosofie. K tomu skvělý Šibík. Vyhovuje mi osobnější přístup autora, je mi blízký, jakoby psal přímo pro mě. Velice příjemná je i vazba a vůbec forma knihy. I když na čtení v posteli je těžká. Charakterizovala bych celý tento počin slůvky solidní, poctivý, jednoznačný. A navíc se tyhle "palánovky" dají číst pořád dokola.
Druhá kniha rozšiřující první hlavně o fotografie a obsahující jen pár nových informací. 40%.
Moje první setkání se samotáři. Úžasné fotky Jana Šibíka tvoří atmosféru knihy. Povídání autora ji jen doplňuje.
Fotky nádherný, autorovy postřehy a přiblížení toho, co má na jednotlivých samotářích rád, zajímavé, ale velikost písma, jak v čítance, za 2 hodiny máte přečteno a na rozdíl od původní knížky (Raději zešílet v divočině) se k této už pravděpodobně nebudete mít potřebu nikdy vrátit.
Rozumím touze rychle nahrabat další peníze, ale takhle zbytečný počin jsem dlouho neviděl. A i Aleš Palán na mě tady skrze své promluvy z nějakého důvodu působí dosti nesympaticky.
Doplnění knihy - Raději zešílet v divočině- úvahy autora i řada vysvětlujících údajů týkajících se hrdinů první knihy. Moc pěkné fotografie Jana Šibíka.
Palán se prakticky přiznal již na začátku knihy - mermomocí chtěl udělat pokračování, ale neměl napsanou ani řádku. A takový pocit mě provázel po celé čtení, které trvalo dvě hodinky čistého času, a to přísahám, že jsem si každé slovo vychutnávala.
Obsahově prázdná kniha, ale nás, srdcaře ze Šumavy, i tak dovede k nostalgii a k mlčenlivému přitakávání, že svět těchto protagonistů je ještě v pořádku.
Kluci Klišíků je Palánův životní objev a nelze je nemilovat, proč je tedy znovu nedat na obálku.
Nechci být negativní a pesimistická vůči autorovi. Protože s prvním dílem si dal opravdu práci a vyšel z toho masterpiece. Ale je tu to malé/velké pochybování.
Každopádně kniha je krásná a kvalitní a fotografie dechberoucí. Výjimečně nehodnotím hvězdičkami. Ať si každý udělí hvězdičky ve svém podvědomí.
Čítala som e-knihu bez fotiek, takže hodnotím len text samotný. Niežeby som súhlasila so všetkými názormi autora (lebo v tejto knihe ide skôr o jeho názory než o názory samotárov), ale ako v prvej, tak i v tejto knihe sa mi najviac páčila autentickosť a úprimnosť výpovede, a to si zaslúži plný počet. Tieto akési reminiscencie a reflexie sú veľmi dobrým doplnkom prvej knihy o šumavských samotároch.