Náš Coney Island
Billy O’Callaghan
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/485349/bmid_nas-coney-island-vzD-485349.jpg
4
99
32
Už dvacet pět let se každý měsíc setkávají na brooklynském Coney Islandu, kde spolu stráví den. Michael a Caitlin znají navzájem každou svou vrásku, vědí, co znamená to které drobné gesto, přesto je mezi nimi mnoho nevyřčeného. Kdysi na sebe narazili v jednom baru a od té doby věděli, že k sobě svým způsobem patří. Jenže doma na ně čekali jiní partneři, které nešlo opustit. Poslední setkání v omšelém hotelu přináší otázku, zda to tak musí zůstat napořád. O’Callaghanovi se neokázalým stylem podařilo zachytit příběh hluboké lásky, jako by věděl, že všechny velké příběhy vypadají na první pohled nenápadně. Velké kouzlo románu tkví také v jazyku a struktuře, zde O’Callaghan mistrovsky zúročil své povídkářské zkušenosti. Román mu přinesl úspěch u kritiky i čtenářů a pověst nového irského literárního objevu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2020
,
Paseka
Originální název:
My Coney Island Baby , 2019
více info...
Přidat komentář
Doživotí se mi moc líbilo. Bylo to sice beznadějné, ale prostě líbilo. Náš Coney Island mi nic neříkal. Asi jsem to nepochopila, nebo dostatečně pozorně nevnímala, protože mě to nebavilo, ale nic si z toho neodnáším.
Mám naprosto smíšené pocity. Po stránce jazyka, slov, vět, detailů, kterých si spisovatel všímá....paráda. Krása. Já mám prostě jen problém s příběhem. Vztah, kdy se lidé jednou za měsíc projdou, pak se uchýlí do hotelu a důkladně si zaslouloží nevnímám jako osudovou lásku, ač toto činí 25 let. Ani jeden neměl dost odvahy odejít ze svého manželství, ona čekala, až se rozhoupe on..on měl furt něco.Nevidím zkrátka nic, proč bych je měla litovat či pociťovat sympatie, prostě se scházeli aby si zasouložili. A oba byli tak blbí, že si mysleli, že doma nikdo nic netuší. Měli to vyřešit poctivě a tu megalasku si vyzkoušet v reálu, s každodennií rutinou a všedností. Jednou měsíčně může být zajímavý, zábavný a natěšený každý.
Kniha, co plyne pomalu, každý detail má své místo, I drobná odchylka je popsána. Autor si hraje se slovy a text je skoro jako báseň. Je potřeba se soustředit a vychutnat si slovní spojení a obraty, popis nálady a tónů myšlenek. Melancholické čtení jako obloha nad Coney Islandem
Podle anotace by se dala očekávat prozaická verze Příštího roku ve stejnou dobu, realizovaná v odlišné frekvenci. Jenže už úvodní stránky vyvedou čtenáře z omylu. Nejen oblaka přicházející sněhové bouře, před níž se schovává letitý milenecký pár, navodí tíživou atmosféru. Troufám si říct, že pokud někdo (stejně jako já) odložil Haddonův Pád výletního mola už během úvodní stejnojmenné povídky a raději se k němu nevrátil, bude uvažovat o tomtéž i v tomhle příběhu. Sugestivní popisy hrozících mraků, větru a temné vody totiž vzápětí vystřídají ještě mnohem těžší témata smrti, nemoci a odloučení. A speciální místo tu zaujímá stárnutí. Nejen Coney Island má totiž své lepší sezóny za sebou; i všichni zástupci manželského čtyřúhelníku byli zralí a dospělí už ve 20, a po čtyřicítce se cítí jako opravdoví starci.
„Umírá se každý den. Svět je plný malých dutin. Jeho matka sklouzla od života, dechu a smíchu do nehybné nažloutlé slupky a splynula se zarostlým úbočím, hezky za větrem pod křivolakými kameny. A nebyla tam sama, měla kolem sebe spoustu známých, starých sousedů, kteří prožili život, než Michael přišel na svět, a taky nepojmenovanou mladší sestřičku, jež byla na světě pouhých pár minut a on si ji pamatuje jen jako snově modrou siluetu pod šedivou, řídkou látkou prostěradla a v duchu ji pořád ještě vídá. To úbočí se vzdouvalo ostatky jeho matky i ostatních, ale pořád tu bloudil nenasytný stín, pátral a vyhlížel, aby mohl oddělit slabší kusy od stáda.“
Není snadné vybrat konkrétní úryvek, protože barvitý styl a bohatý jazyk ke knize neodmyslitelně patří. Všechny události, ať už současné nebo minulé, jsou v ní popsány tak, jako by je autor skutečně prožil. Jeho naléhavost je autentická a občasný lehký slovní patos účinně dokresluje atmosféru. Ta byla pro mě silná a sdílená u bezvýchodných situací, zatímco v milostné rovině působila spíš nadneseně, literárně a z hlediska kompozice ne úplně promyšleně.
Zdejších 70 procent si knížka zaslouží. Ale ubránit se sklíčenosti jde při jejím (do)čtení těžko.
Ze začátku jsem se bál, že se v těch popisech různých pocitů a nálad utopím, ale postupně to krystalizovalo, zvykl jsem si na styl psaní a nakonec mě kniha úplně uchvátila a byla to jedna z těch nečekaných, o to však krásnějších čtenářských chvilek.
V listopadu, ke konci roku, pro mě zatím nejlepší kniha, kterou jsem letos četla. Je to ale velmi subjektivní názor. Většina lidí mě nechápe. Proto, že tam nejsou žádné zajímavé a dramatické zápletky, nic moc se tam neděje. Tak proč o ní tak básním? Málokdy se setkám s tak nádherným jazykem, kdy čtu nějaké věty dvakrát, takhle pro mě píše “Spisovatel”. Postřehy, detaily a popisy pocitů dokážou dokonale vystihnout a vykreslit situaci, umíme si představit, jak se postavy cítí, protože jsme se tak mnohokrát pravděpodobně cítili i my sami. Co se týče hlavních postav, knížka vystihuje se všemi jeho nuancemi vztah lidí, kteří se milují, vídají se, ale nikdy spolu nedospěli do každodenní rutiny, a jaká pozitiva i negativa takový vztah přináší.
Bohužel kniha mě trochu zklamala. Asi mi vadilo, že od začátku je víceméně jasné, jak to dopadne a není tam nic, co by čtenáře překvapilo.
Hloubavá a něžná poetika s vůní slané vody. Najdeme v ní hluboké city, bolest z životních ran, radost z přítomných okamžiků, krásu obsaženou ve všednosti, nostalgii a stesk po domově, pocit vykořeněnosti, nezmizelé vazby na tradiční irský venkov, strach z pomíjivosti i hledání sebe sama.
Zvláštní kniha. Velký důraz na detail v popisech i vzpomínkách. Něčím mi bylo blízké, ale celkově mi úplně nesedlo. Možná mi příliš vadilo pokrytectví hlavních aktérů, maskované za skutečnou lásku.... Ale zase mám o čem přemýšlet...
Obrovský omyl. Jak já se na tuhle knihu těšila! Nemám slov. Knihy neodkládám, snažím se je dočíst alespoň rychločtením. Tohle se ale nedalo. Minimum přímé řeči, ale zato se dozvíte, jak v hotelovém pokoji, kde se šli spolu (zřejmě naposledy) vyspat, vypadal každičký kout a každé smítko prachu. Proč má autor tu potřebu vše tak popisovat? Proč se v knize nic neděje? Škoda času, škoda peněz, tohle je asi ta největší blbost, co jsem kdy četla (a nedočetla).
Neviem, prečo má kniha na DB také malé hodnotenie, možno to bol ten zbytočný hype, ktorý bežal okolo nej na sociálnych sieťach a veľa čitateľov si ju prečítalo, pretože očakávalo veľkolepý, klasický, milostný príbeh. Musím podotknúť, že takýto príbeh nedostanete!
Dej knihy sa odohráva počas jedného zimného popoludnia v NY. Postupne sa v retrospektívach dozvedáme o dvoch hlavných postavách a ich živote a prečo žijú tak, ako žijú. Nájdete tu veľa popisov pocitov a popisov pohľadov. Je to pomalé, intímne a ten vzťah nie je tradičným vzťahom, takže si myslím, že práve aj kvôli tomu kniha dostala veľa zbytočných predsudkov...
Toto je fakt skvelá kniha, o dlhoročnom mileneckom vzťahu... keď žijete s niekým v oficiálnom vzťahu, a z roznych dovodov sa od seba nedokážete odpútať, a pritom viete, že tu máte osudového človeka, ktorý vás pozná do absolútnych detailov... ale niečo vždy bráni byť naozaj spolu... znie to asi pateticky, ale kniha je napísaná vkusne a melancholicky... príbehy lásky častokrát klesajú do gýču, ale toto určite nie je žiadny gýč...vlastne je to celkom depka, ale je to strašne živé a pravdivé!
Čekala jsem víc. Víc Coney Islandu a jeho zašlé slávy, víc z minulosti obou hrdinů, abych pochopila, proč jsou přesvědčeni, že se tak nesmírně milují, ačkoliv se vídají jen na jeden den v měsíci, i když už léta. Dostala jsem ale nekonečné stránky popisů muchlovaček v hotelových pokojích a vlastně mě to moc nebavilo. Mělo to mnohem větší potenciál, ale autorovi se asi nechtělo jít víc do hloubky. Obálka je lepší než příběh samotný.
Nedočetla. Podle mě by to bylo hezčí jako krátká povídka. Ale možná mi ten příběh jen prostě nesednul.
Intimní, citlivě napsaný něžný příběh dvou stárnoucích milenců, kteří spolu prožili několik desítek let, ale vždy jen jeden den každý měsíc, a kteří spolu mají to, co jim chybí v jejich manželstvích. Nic moc se tu neděje, ale přesto se pro ně dva v tu chvíli děje všechno. Je to melancholická, skvěle napsaná kniha o atmosféře, emocích, smutku a nadějích.
Já vám nevím. Rozhodně si myslím, že knížka má svou kvalitu, překlad je úžasný, stejně tak i grafika a autor má určitě dar psaní, ale mě to vůbec nezaujalo. Nejhorší byly pasáže vracející se do dětství obou hlavních představitelů, to mi přišlo úplně mimo. A i když tak nějak vím, co se mě mělo v knize dotknout, tak mi to asi zrovna nesedlo do nálady a druhou polovinu jsem přetrpěla.
Někdy se vám prostě stane, že se do knihy zamilujete ještě předtím, než ji přečtete. Snad jsem to tak měla kvůli nádhernému grafickému zpracování, o které se postaral Jindřich Janíček (Take Take Take), snad kvůli líbivé anotaci anebo díky některým pozitivním názorům (např. od @baruvotavova nebo @janabenesova), každopádně láska vznikla s předstihem. Náš Coney Island je velmi intimní příběh dvou starších lidí, kteří se milují hlubokou a upřímnou láskou. Ta ještě vystupuje v kontrastu s trochu upadajícím prostředím zábavního parku, které je však zvoleno mistrně. Autor velmi dobře vystavěl atmosféru a líbí se mi ta paralela mezi zašlou slávou kdysi velmi živoucího místa a do jisté míry bezvýchodnou situací, v níž se nacházejí protagonisté. Pasáže ze současnosti byly velice intenzivní, niterné. O’Callaghan s něhou a zároveň vážností nastiňuje otázky partnerské krize té manželské, ale i milenecké, popisuje rozporuplné pocity svých hrdinů, otázky morálky, viny, chtíče a na druhé straně uvědomění si následků. Tyto části tvoří knihu, kterou jsem chtěla číst. Bohužel, nebo alespoň pro mě bohužel, je však střídá ještě druhá linka, která nás seznamuje nejprve s minulostí Caitlin a poté Michaela. Naprosto chápu, proč tohle autor do díla zařadil. Nabízí se totiž, že čtenář bude chtít vědět, jak mohla tak intenzivní láska vzniknout mezi dvěma lidmi, kteří už partnery mají, tyto pasáže jsou tak věnovány právě historii jejich manželských vztahů. Osobně ale pro mě tato část tvoří výraznou slabinu knihy. Ani zdaleka nedosahuje takové intenzity jako linka současná a rozbití kontinuity právě probíhajícího pro mě představovalo rušivý element. Mě vlastně nezajímalo, kdo je Michael a Caitlin a proč jsou takoví, jací jsou, pro mě síla knihy tkvěla v jejich lásce, v jejich vnitřním vnímání jeden druhého, v pocitech, které v sobě i po letech dokážou vyvolat. Ač mám tedy k syžetu jisté výhrady, nemůžu knize upřít, že je v určitých momentech velice silná a atmosférická a dost možná se k ní budu vracet. Náš Coney Island je navíc napsán překrásným barvitým jazykem, který je radost číst, za pochvalu určitě stojí také práce překladatele Petra Eliáše.
Některé pasáže skvělé. Hodně jsem si prožila a užila jeho minulost a hlavně "výlet do Irska". Mám ráda ty popisy bezútěšné kruté krajiny a drsných uzavřených lidí, kteří do ní patří a bez ní umírají.
I její osobní historie byla dobře napsaná.
Ale nějak jsem vlastně nepochopila, proč ti dva zůstávají ve svých životech, se svými partnery.... a vlastně ani nevím, jestli věřím tomu, že sebe navzájem milují. Což asi souvisí. Protože kdyby se tak moc milovali...... přece.... nebo ne? Rozhodně se dá o tom příběhu přemýšlet, když je vám takových nějakých 40+ a něco už jste si prožili.
Bom dia literární rodino,
kde jsem byl, ptáte se? Copak Palivo přestal chodit na záchod? Nebo snad zapomněl, jak se otvírají oči? To se už nikdy nedovíme.
Náš Coney Island je knížka o tom, jak se se dva staří tlustoprdi potkávají v hotelu, kde si udělají kafe a pak jdou tančit vaginální lambádu. Nějaké sexuelní terno ale nečekejte, trvá to snad sto stran, než si dědula sundá trenky - a pak je to taková rychlovka, že si člověk snadno odvodí, že jeho oblíbená kapela je Cocote minute.
O lambádu v tomhle díle samozřejmě ale nejde –důležité jsou pocity okolo a historie jejich života a jejich vztahu. No a při tom jsem teda omdléval častěji než v hospodě. O’Callaghan je očividně zkušenej matador a přečetl si několik článků typu 15 věcí, které nesmí v knize chybět, aby u toho babky brečely a tak to fláká solidně – rakovina, neuspokojivé manželství, smrt v rodině, sexuální zneužívání v dětství etc etc. Už dlouho jsem u knihy neměl tak silnej pocit, že místo příběhu čtu jen tupou šablonu, kterou někdo oplácal těmi nejbanálnějšími aspekty toho, co tvoří „citlivou, smutnou, ale zároveň upřímnou knihu.“Hallmark style se tu propisuje i do přirovnání, kdy „se s milenci zastavila země,“ „existovali jsme jen my dva, spojeni v jednu bytost“ a podobné hlemzy („Večer se s Thomasem umilovali k spánku. Jak tam tak leželi, ve vlhké postkoitální tmě….“).
Mudrování postavám taky moc nejde:
Oceán svým způsobem připomíná vesmír (NO NEVÍM KÁMO), i u něj dost dobře nevíme, co se skrývá pod nekonečnou hladinou. To co tam je, tam být musí (JO?), stejně jako Bůh pro věřící, nebo ďábel, nebo člověk na Měsíci. Nebo vzduch (ALE NO TAK…). Stačí jen věřit (NESTAČÍ KÁMO). A dva metry pod hladinou, kam už nepronikne denní světlo…(A JÁ BYCH SI TIPL, ŽE 2 METRY POD HLADINOU JEŠTĚ NĚJAKÝ SVĚTLO JE)
2/10
Štítky knihy
nevěra New York irská literatura nešťastná láska milenci
Kniha Náš Coney Island je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 124x |
| Čtenářské výzvě | 20x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 71x |
| Chystám se číst | 126x |
| Chci si koupit | 18x |
(SPOILER) Skvěle napsané, nádherný styl, vytříbený jazyk, ale nějak jsem jim tu hlubokou lásku nevěřila. Kdyby byla tak silná, dávno by spolu byli a nečekali... na co vlastně? Tohle téma muselo přijít na přetřes dříve a ne po mnoha letech scházení se. Rozumím však, proč v dané chvíli Michael nechtěl opustit svou ženu. Co oceňuji je perfektně napsaná kapitola, kdy Michael a jeho žena přijdou o dítě. Pak taky část s rakovinou. Každopádně i přes drobné výtky platí, že je to nádherná kniha a je radost ji číst. V mé knihovničce rozhodně zůstane.