Nad propastí byla tma
Auður Ava Ólafsdóttir
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404410/bmid_nad-propasti-byla-tma-ziO-404410.jpg
4
102
26
Kafkovsky laděný příběh o proměně a znovuzrození jednoho muže „Mámě děkuju za to, že mě porodila, a holkám, že se mnou spaly. Jsem muž, který za sebe děkuje.“ Zapsal si dvacetiletý Jónas do deníku. Teď mu táhne na padesátku, je rozvedený a právě zjistil, že není biologickým otcem své dcery. Muž činu, domácí kutil, který vlastníma rukama spraví cokoli, náhle ztratil chuť do života. Rozhodne se odjet na cestu, z níž se nemíní vrátit. S sebou si přibalí jen brašnu s nářadím a staré deníky. V Hotelu Silence, kde se ubytuje, však začne své jizvy spatřovat v novém světle.... celý text
Přidat komentář
Extrémně nepřekvapivá, byť hezky napsaná kniha. Ale za mě prostě mnohem levnější literatura, než kam cílí a jak je vnímaná.
Malá knížka, přečetla jsem jí během jednoho dne. Napsaná je zvláštním stylem, který mi moc nevyhovoval, ale některé myšlenky byly trefné a jejich vyjádření se mi líbilo.
Dávám pět hvězd, i když souhlasím se zdejším názorem, že kniha je plná klišé-patosu. Stále dokola líčení válečných hrůz, zabíjení a znásilňování už bylo na mne zkrátka moc. Já myslím, že válku si asi nikdo neidealizuje a celkem si umíme představit, co je to za peklo. Ale byla jsem zvědavá, jak to dopadne s hlavní postavou, takže to pro mne byl napínavý příběh. A to se cení.
„Na vině je ten, kdo ví a nic s tím nedělá.“
Na jednu stranu mě to fakt bavilo číst. Ale na druhou stranu ten ustřižený nedokončený konec a detaily, které se v příběhu opakovaně vrací jako něco důležitého, aniž by byly vysvětleny (Jonasovy jizvy - jak k nim přišel?; jeho tetování - proč si ho vybral?), mi nedovolí hodnotit lépe, i když mě to mrzí. Zkusím si přečíst od autorky něco dalšího. Třeba si spravím dojem.
(SPOILER)
Asi bych dala knížce vyšší hodnocení, kdyby byla první, kterou jsem od autorky četla. Jenže po zamyšleně romantickém Výhonku osmilisté růže a (přes všechna "ale") pozitivních Listopadových motýlech mi tenhle úvodem drsný, následně zádumčivý příběh už tolik nepřinesl.
"Než abys přestal existovat, můžeš přestat být sám sebou a stát se někým jiným," hledá pro hlavního hrdinu východisko jeho matka. Poslechne ji po svém a vydá se na cestu do válkou zničené země, aby se připravil o život právě tam, tedy ohleduplně dál od svých nejbližších.
Že svůj plán změní, je nasnadě. Jónas je ale i v dalších ohledech nevšední chlapík, který dokáže rozebrat stejně snadno vodovodní baterii jako Heideggera, a snad právě proto by měl v životě úspěch, kdyby zrovna neprocházel krizí způsobenou rozpadem manželství...
Autorka umí své hrdiny vést i shodit, stejně jako sebe samotnou, její rukopis je snadno rozpoznatelný a vyprávění nenudí. Kniha se navíc dotýká i závažných témat. Ale celá její skladba na mě působí zbytečně afektovaně, vyznění je místy patetické, jindy utopické – a realitě se pro mě vzdaluje víc než oba předcházející romány.
(SPOILER) Pozor spoiler! (Komentář vyzrazuje rozuzlení děje.) Knihu lze číst i jako stavy v podvědomí, kdy zpustošená a zcela zničená země může symbolizovat zcela zničený život hlavní postavy a postupné opravy zdemolovaných domů mohou symbolizovat počínající práci duše na stavbě nového života (opravy mohou trvat dlouho, chce to trpělivost, zdá se, že se toho moc neděje, čtenář se může i nudit). I některé postavy v cizí zemi se tak trochu podobají blízkým v jeho starém životě. Hlavní postava to nakonec tedy ustojí. Ovšem kniha končí zmínkou sebezabití souseda a přítele hlavní postavy, jemuž byla v knize věnována jen malá pozornost. Někdy se to stává, že víme o někom, že má deprese a věnujeme mu pozornost a pak najednou přijde velice smutná zpráva o někom jiném, o kom jsme vůbec netušili, že se v něm něco závažného děje...
Za mě naprosto splněné očekávání - typicky islandsky zádumčivý, lehce melancholický, líně vpřed plynoucí děj s minimem zúčastněných postav, ale s o to hlubší sondou do duše hlavního protagonisty.
Nenápadný, komorný príbeh muža pred 50tkou, ktorý odcestuje do inej krajiny, aby našiel zmysel života a jeho hodnoty vo chvíli, keď už na nič podobné nečakal.
V súčasnej situácii, ktorej sme boli vystavení, nájdeme nejednu paralelu s hrdinovým životom. Človek si často myslí, že už všetko prežil, že ho už nič nečaká a neprekvapí. Zabúda na to, čo má, veď čo z toho, keď nemá to, po čom túži...Zrazu si uvedomíme aké malichernosti denne riešime a čo naozaj k životu potrebujeme.
„Veškeré utrpení je jedinečné a rozdílné, tudíž se nedá srovnávat. Zato štěstí si je celkem podobné.“
Miluju tuto poklidnou náladu, která tady kontrastuje s témat em smrti, ať už té, o které někdo rozhodne, nebo té, o níž rozhodnete sami.
Málo slov napsaných, hodně vyřčeného. Slova na vás netlačí, jsou laskavá , plná smíření.
Nenásilí ve všech rovinách. Mahátmá by měl radost. Mám ji taky.
„Veškeré utrpení je jedinečné a rozdílné, tudíž se nedá srovnávat. Zato štěstí si je celkem podobné.“
Ale možná právě tím srovnáním nachází náš stárnoucí hrdina svoji novou cestu. Je to vlastně velmi milá kniha, přestože vypráví příběh muže v hluboké životní krizi, který je rozhodnutý svůj život ukončit. Ale když se vypravuje na svoji sebevražednou cestu a již na něj čeká před domem taxík, dojde si pro pár kusů nářadí. „Člověk nikdy neví, do jaké situace by se mohl dostat, možná budu potřebovat přibít nějakou skobu.“ Nakonec odjede s menší brašnou s nářadím a aku vrtačkou, fotkou své dcery, červenou košilí, svetrem a svými starými deníky z mládí. Příběh je vlastně vtipný i melancholický, tak nějak úsporný, ale přitom všechno říká, a hlavně je takový obyčejně lidský.
Knihu tohoto druhu jsem ještě nečetla, ovšem velmi mě zaujala. Zajímavý příběh člověka, který se potupem času z beznaděje dostává opět do života....
Hlavní postavy dvou knih, které jsem od této autorky četla se domnívají, že řešením osobní krize může být cesta. Já také. Někdy snad.
Velmi silná a zároveň velmi jemná kniha občas balancující na hraně patosu/klišé (kdyby to byl film, asi by se promítal ve filmovém klubu).
Skoro padesátník náhle ztratil chuť do života, tak se vydává do válkou zmítané země, aby tam svůj život ukončil. Jenže když vidí silnou vůli (pře)žít tam, kde se tolik a nedobrovolně umírá, změní ho to.
---
„Nemůžu téhle mladé ženě, která se tolik natrápila, aby se svým synkem a mladším bratrem přežila v dešti bomb – v zemi, kde koryty řek proudí krev a kterou před pouhými týdny prošly popravčí čety a zbarvily vodu doruda –, nemůžu jí říct, že jsem celou tuhle výpravu podnikl proto, abych se zabil; nedokážu těmhle lidem vysvětlit, že jsem si brašnu s nářadím přivezl proto, abych zatloukl skobu, že sbalit si s sebou vrtačku je pro mě jako pro jiné sbalit si s sebou kartářek na zuby, nemůžu jí říct – po tom všem, čím si prošla –, že se ji a jejího bratra chystám vystavit tomu, že mě z té skoby budou muset sundat. Moje neštěstí je při pohledu na ruiny a prach za oknem v nejlepším případě směšné.“
"Velkolepému jarnímu nebi se třemi vodorovnými pruhy se ve mě žádnou touhu vyvolat nepodaří, stejné nebe jsem viděl loni i předloni. Můžu žít dál, anebo to ukončit."
Kniha plná pravd polopravd a osobního lhaní. Mám v ní přes osm záložek, protože jsou to kousky vět, které se mě dotkly a chci si je uchovat. Kniha mě velice zaujala příběhem, jazykem i negací, která se promění v naději a hned zase spadne dolů. Jako život sám. Velmi dobré a doporučuji jen pro "vyvolené" :-)
Jak se říká, kniha na jeden večer. Pro mne, muže k padesátce, taková "učebnice krize středního věku" :-) Ale něco v ní mi chybělo... Taková jistá dějová "plytkost".
Celý příběh mi přijde napsaný prvoplánovým způsobem, chybí tomu hloubka. Sice autorka používá emotivní témata jako válkou zničená země i lidé, sebevražda apod, ale popisy i jednání jsou povrchní a přesně nalinkované. Hlavní hrdina - tichý člověk tak trochu mimo společnost - by mi měl být podle všeho sympatický, ale není uvěřitelný. Stejně jako jeho sebevražedné myšlenky. Prostě od tohoto typu literatury očekávám trochu filozofie a hloubky.
Kniha je o trochu lepší než Listopadoví motýli, ale obecně je tato islandská autorka pro mě zklamáním a do dalších knih se asi pouštět nebudu.
Po zklamání z Listopadových motýlů je to takový návrat k Výhonku osmilisté růže. Podobný hrdina: citlivý, pomáhající, řešící problémy odcestováním z Islandu do jiné země. Je tu dítě, stárnoucí rodič a noví lidé v jeho novém životě. A navíc je tu jeho plán na ukončení života. Zpočátku jsem se nějak nedokázala soustředit na příběh a pochopit hrdinův úmysl, ale po Jónasově příjezdu do hotelu se to změnilo. Bavil mě jeho způsob myšlení, jeho málomluvnost i řemeslná zručnost (!), jemný humor... i to neobvyklé prostředí města po válečném konfliktu. Takže když jsem dočetla na jeden zátah druhou polovinu knížky, dala jsem si ještě jednou tu první půlku. Některé věty a myšlenky byly pozoruhodné. Něco bych změnila. Stojí za přečtení.
Zpočátku je děj trochu rozvláčný. Ale jakmile Jónas nasedne do letadla, vše kolem získá na dynamice. Zbývajících sto třicet stránek tak proletíte vysokou rychlostí, jejíž setrvačnost má nebývalou sílu. Sílu lidskosti, něhy a touze po životě. Vězte, že se i vám může stát cokoli. Taky to může být jiné. :)
Štítky knihy
kutilství myšlenky na sebevraždu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Výhonek osmilisté růže |
| 2017 |  Listopadoví motýli |
| 2018 | Nad propastí byla tma |
| 2021 | Matka světla |
| 2013 | Pět severských her |
Kniha Nad propastí byla tma je v
| Přečtených | 133x |
| Čtenářské výzvě | 36x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 81x |
| Chystám se číst | 100x |
| Chci si koupit | 18x |
| dalších seznamech | 1x |
Autorka tentokrát skrze téma války a krize středního věku hlavního hrdiny na sebe vrší emocionálně náročné detaily a situace. Ačkoliv je mi její způsob nazírání na svět, způsob uvažování a vnímání světa blízký, tak mě zároveň dráždí lacinost s jakou se tentokrát snaží s mými city manipulovat a s jakou téma matky a dítěte ve válkou zasaženém městě vytěžuje. Celá situace popsaná v knize je povrchní, chybí jí komplexnost, hloubka, pevný základ. Celé to ještě shazuje plochost young adult stylizace. Mám pocit, jako bych četla něco jako pouťovou tretku pro intelektuály - voňavou, pestrou a lákavou, která se ale brzo rozpadne, zlomí a skončí ve smetí. Autorka stejně jako třeba H. Murakami jde vstříc touze příslušníka unavené střední třídy uniknout ze světa vyčerpávajících vztahů a povinností, vydat se na cestu, zmizet někde na neznámém místě, být jen sám se sebou někde, kde o mě nikdo nic neví. Musím se přiznat, že já tuhle hru s podobnými autory obvykle hraju ráda, ale tentokrát mám pocit, že se autorka ani nesnažila přidat i nějaký benefit v podobě prožité katarze, protože ten příběh je prostě natolik "papundeklový", že mě nedokáže strhnout. Jako by autorka prostě jen chtěla napsat další knihu do počtu. Necítím v ní tvůrčí přetlak, vnitřní pnutí, naléhavou potřebu tenhle příběh vyprávět světu. A nakonec mám pocit, že pokud už spisovatel sáhne po utrpení a válce jako prostředku ke generování čtenářových emocí, měl by tak dělat s rozvahou a úctou ke všem skutečným obětem, jakkoliv se jeho příběh na realitě nezakládá. Moc mě to mrzí, po Výhonku osmilisté růže jsem od Auður Avy čekala mnohem víc.