Mrtvý v Terčině parku
Jiří Slavíček
Píše se rok 1955. Mladý poručík kriminálky Míla Vlach odjíždí na jih Čech řešit svůj první případ. Přijíždí do města Nové Hrady, hraničního města několik málo kilometrů od ostře střežené hranice. Město je zvláštní směsicí dosídlenců, zbytku neodsunutého původního německého obyvatelstva a také zde sídlí pohraniční útvar. Je sice již deset let po válce, město by mělo být konsolidované, ale skutečně tomu tak není. Stále se tudy snaží lidé dostat za hranice a z opačné strany sem pronikají osoby mající zde své poslání. Smrt, kterou sem přijel mladý poručík vyšetřit, se zdá být banální. Vyšetřování vázne na tom, že není jasné jak je to se zavražděným. Nezapadá sem. Není to běženec, nemá s místním obyvatelstvem nic společného. K městu ho váží spíše dějinné souvislosti. Poručík Vlach se musí ponořit do minulosti a pátrat v ní stejně jako pátral zavražděný. Vše má souvislost se šlechtickým rodem Buquoyů žijícím zde přes tři sta let. Rod povznesl jihočeský region. Zakládal pily, železárny a také sklářské hutě. Tady, v nedalekém Jiříkově údolí, dřívějším Georgenthalu vzniklo černé kamenné sklo zvané hyalit. Sklo se ve své době stalo módní záležitostí a ovládlo trhy nejen v Evropě. Jeho výroba však z nevyjasněných důvodů končí. Po čase, když chtějí různí podnikatelé navázat na jeho výrobu, zjišťují, že neznají recepturu ani technologii výroby tohoto skla. Tajemství výroby je už tém... celý text
Přidat komentář
V tomto horkém čase jsem měla chuť přečíst si nějaké knihy od pana Slavíčka. Úplná ztráta času to nebyla (přečetla jsem za jeden večer), dozvěděla jsem se několik zajímavostí, týkajících se výroby skla hyalitu (přiznám se, že o jeho existenci jsem neměla potuchy) a o existenci šlechtického rodu Buquoyů. A zase jsem o něco chytřejší.
V zásadě souhlasím s marlowe. Zejména s kritikou opakujících se informací. Zajímavé je ovšem přiblížení šlechtického rodu Buquoyů a výroby černého kamenného skla hyalitu. Díky knize jsem si prohloubil znalosti části historie, která se asi v předlistopadové době nepreferovala. Do odpadu bych ji tedy pro ideologii nedával.
Detektivka, která se prostě nepovedla.
Tady je několik nejzávažnějších prohřešků.
1.Autorovi obecně chybí cit pro jazyk. Prkenné dialogy (nepamatuji se, kdy jsem narazil na horší) natolik šustí papírem, že se ani nemůžete na vlastní příběh soustředit. Promluvy postav oscilují někde mezi parodií na hry Járy Cimrmana a pracně nabiflovaným výkladem průvodce-začátečníka někde na zámku druhé kategorie. Takhle přece nikdo nemluví, pane Slavíčku…
2.Nepříjemné je časté opakování týchž slov v jediné větě (prohřešek, který nám už v páté třídě paní učitelka zdůrazňovala výraznou červenou vlnovkou). A naprosto šokující je časté opakování TÝCHŽ INFORMACÍ – jako by jejich sdělovatelé byli dementní a nepamatovali se, co už řekli před chvílí (Jeden příklad za všechny: Str. 156, rozhovor Dr. Šimečka s hlavním hrdinou: „Musím teď v limitu najezdit tisíc kilometrů, aby mi uznali garanční prohlídku.“ Str. 163, týž den, pořád ještě rozhovor Dr. Šimečka s hlavním hrdinou: „Musím najezdit do příštího měsíce tisíc kilometrů, do servisní prohlídky.“Atd., atd.) Tohle by si vážně zasloužilo odebrání spisovatelské licence…
3.K nepřežití je množství stránek nejspíše opsaných z dějepisu pro střední školy. (Ono – mezi námi – umístění rádobyvzdělávacích pasáží do detektivky je samo o sobě vražedný nápad!) Tahle „dějepisná školení“ totiž trochu připomínají reklamní vstupy na komerčních televizích, kdy vám v nejnevhodnější chvíli přeruší film sdělení typu „Dočista do čista“!
4.Autor nedokázal zharmonizovat pasáže, odehrávající se v současnosti (psané kurzívou) se zbytkem knihy, která popisuje události v roce 1955. Kdyby, kruci, alespoň to detektivovo vzpomínání bylo odvyprávěno v Ich-formě, mohly se ty dvě nesourodé části alespoň trochu jedna druhé přiblížit…
5.Dlouho jsem váhal mezi jednou hvězdičkou a „Odpadem“. K udělení „čisté nuly“ mě nakonec přimělo „ideologické vyznění knihy“. Protože takhle obdivně o práci pohraničníků mluvil naposledy v dobách nejtužší normalizace pan Kalčík blahé paměti. Je to vůbec možné? Čtyřiadvacet let po revoluci? "Narušitelé" jsou v autorově podání jacísi neuchopitelní lidé, kteří se útěkem za hranice snaží za sebou spálit všechny mosty – a hrdinní pohraničníci se jim v tom, nasazujíce vlastní životy, snaží zabránit…
Resumé: Nečíst, vyhnout se velkým obloukem!
Autorovy další knížky
Kniha Mrtvý v Terčině parku je v
| Přečtených | 11x |
| Knihotéce | 1x |
| Chystám se číst | 1x |
Poslední pokus o získání jakéhosi přehledu o autorově tvorbě, bohužel opět neúspěšný a tedy poslední. Ani toto třetí dílko, které jsem přečetl, mě nepřesvědčilo, naopak z těch přečtených bylo nejslabší, kostrbaté, nudné, otravné a hlavně důkaz, že vydat se dá v podstatě téměř všechno.