Mluví Černý jelen
John G. Neihardt
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/63503/mluvi-cerny-jelen-63503.jpg
5
61
20
Poutavé vyprávění bývalého indiánského šamana, jak je v roce 1931 zaznamenal americký básník a spisovatel. Černý jelen, příslušník kmene Lakotů (západní Siouxové), žil v letech 1863-1950. Ve svém mládí byl přítomen poslednímu marnému vzepětí Indiánů proti bílým kolonizátorům, údajně byl obdařen nadpřirozenými schopnostmi, byl ve spojení s indiánskými bohy, léčil a uzdravoval, z bojů s vojáky vyvázl bez zranění. Na přelomu století přešel však na křesťanskou víru a žil v rezervaci. Svůj příběh (zakončený však krvavým masakrem u Wounded Knee r. 1890) vyprávěl na počátku 30. let J. Neihardtovi, který se o indiánské dějiny zajímal již dříve. Zajímavá kniha je doplněna rozsáhlým doslovem Jana Ullricha, který upřesňuje některá fakta a pokračuje v líčení životních osudů Černého jelena.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 1998 , Hynek (Alois Hynek)Originální název:
Black Elk Speaks , 1966
více info...
Přidat komentář
Doporučujem všetkým, ktorí sa zaujímajú o kultúru severoamerických indiánov. Dotvára to ich celkový obraz z pohľadu subjektívneho, Čierneho jeleňa.
Kvalitný a obsiahly Doslov pána Jana F. Ullricha. Toľko informácií, dovysvetľovania...výborná práca, pán Ullrich.
Smutné je to ľudstvo. Biela rasa nadradená. Európska kultúra je tá pravá, importovaná do celého sveta. Civilizácia nadovšetko. Za cenu krvavých obetí.
Dnes už ťažko s tým niečo robiť.
Malá útecha, ale veľmi dôležité gesto, je aspoň to, že sa niektoré cikrvi (v USA) oficiálne ospravedlnili eskymákom a inidánom za genocídu, ktorú spôsobili svojim netolerantným prístupom k ich národom.
Smutný příběh indiánského muže z kmene Lakotů. Kniha dokresluje knížku Mé srdce pohřběte u Wounded Knee z pohledu indiánského účastníka.
Židé, černoši, všichni křičí po omluvě za příkoří, které se dělo jejich předkům, ale Indiány slyšet není. Je nepochopitelné, že dosud žijí v rezervacích, že právo na občanství ve své zemi dostali až 58let po černoších, že děti jim přestali odebírat na převýchovu a do internátních škol až v osmdesátých letech minulého století, že v zemi, kde byla svoboda náboženství, bylo to jejich umlčováno a trestáno. Amíci, kteří se tak pyšní svou svobodou nedopřáli svobodu lidem, kteří je pustili na svou půdu, o jejich zemi je okradli a postupně se je snažili vyhladit. A stejní Amíci nás teď poučují o lidských právech.
Dalo by se to zhodnotit i krátce: je mi z toho smutno.
"Je to příběh veškerého života, který je posvátný, a je dobré ho vyprávět. Je o nás dvounohých, kteří ho sdílíme se čtyřnohými, s okřídlenci povětří a se všemi zelenými věcmi. Neboť ti všichni jsou dětmi jedné matky a jejich otcem je jediný Duch."
Příběh Černého Jelena je příběhem z nadobro ztraceného světa původních obyvatel severoamerického kontinentu v tomto případě příslušníka kmene Oglala Lakota. Černý Jelen vyprávění zahajuje popisem rozsáhlé iniciační / šamanistické vize, kterou prožil ve svých devíti letech. Popis je to nesmírně zajímavý a hodnotný i pro čtenáře, zajímající se o šamanismus obecně obsahuje všechny typické atributy. Dále popisuje dětství v kmeni, dětské hry, chlapecké hry hry na války, trénink k mužství. Nelze nezmínit ne zcela idylickou mezikmenovou krutost, odpovídá tomu, co popisuje např. kniha Říše půlnočního měsíce, pojednávající o kmenech Komančů. Vyprávění pokračuje popisy rituálů, písní, života v kmeni, cesta k léčitelství. Samostatné kapitoly jsou věnovány zásadním bitvám/masakrům: Little Big Horn a Wounded Knee. Z knihy je zcela zřejmá trudomyslnost z nemožnosti adekvátně pomoci svému národu navzdory silné a jednoznačné vizi z dětství, rozhořčení nad úpadkem vlastního národa po prohrách s wašíču.
Zcela fascinující je pak náhled do mytologie Lakotů. Svět řízený posvátnými snovými vizemi, duchy předků, duchy tvorů a věcí. Na jedné straně a z dnešního pohledu nesmírně hloupý a nesmyslný, na druhé straně stejně nesmírně fascinující. Svět, kde příběhy jsou vyjádřeny tanci, na základě mystických vizí. Svět, kde všechno má svůj náboženský a mytologický význam. Moderního člověka zcela jistě zarazí na první pohled směšná jednoduchost popisovaných tanců a písní, za vším je však velmi komplexní a hluboké mytologické pozadí, kde každý detail má svůj náboženský význam.
Kniha je čtivá, a přesto že je svým vyzněním spíše smutná a truchlivá, je zároveň velmi poetická a krásná.
Černý Jelen pokračuje ve vyprávění, popisuje svoji cestu léčitele, svatého muže, cestu do Evropy jaksi nepatřičně jako součást cirkusu a pak náhle své vyprávění končí.
Kniha však nekončí, neboť její součástí je velmi obsáhlý a hodnotný doslov překladatele. Překladatel svými nesmírně cennými poznámkami uvádí celý příběh do kontextu doby, poskytuje další detaily ze života Černého Jelena zejména události časově po knize. Opravuje některé představy. Dále detailně komentuje vztah Černého Jelena a Johna Neiharda a poskytuje další cenné údaje k oběma osobnostem. V neposlední řadě nelze nezmínit rozsáhlý komentář k Lakotské mytologii a kosmologii, náboženským představám, rituálům a vizím. Doplním, že překladatel je světově uznávaným lingvistou a specialistou právě na Lakoty a lakotštinu.
Mluví Černý jelen je příběh svatého muže z kmene Oglalů, které stejně jako spoustu dalších Indiánů, připravili Wašíču (bílí lidé) o jejich svobodu, kulturu i budoucnost. Rasismus, netolerance a touha po nerostném bohatství, v němž indiánské kmeny neviděly větší hodnotu, způsobila genocidu většiny původních obyvatel Severní Ameriky. Přeživší byli zavřeni do rezervací, kde se museli vzdát svých zvyklostí, víry i jmen. Na nesvobodě, utrpení a ponížení těchto lidí poté vyrostly velkolepé Spojené Státy Americké (USA), které se s postupem let staly modlou nejednoho dnešního demokratického státu.
Příběh je napsán poměrně jednoduchým jazykem, přičemž se v odstavcích mnohdy opakují i celé věty. Rozhodně tedy nelze říct, že se jedná o vrcholně řemeslně zpracovanou beletrii a už vůbec to není plnohodnotná historicko-naučná literatura. Mluví Černý jelen je prostým vyprávěním starého lakotského muže, který na vlastní kůži zažil tragický konec éry svobodného života prérijních indiánů. Kapitoly jsou krátké, symbolika bohatá a indiánské zvyklosti vysvětlené s jakousi dětskou prostostí.
Černý jelen vyprávěl svůj příběh Neihardtovi osobně a za přispění svého syna Bena jakožto tlumočníka, jenž vyrostl podle křesťnaských tradic. Omezená slovní zásoba zvýrazněná poetickými obraty jako "žlutý kov" má tudíž základ v indiánském jazyce, který s ohledem k životnímu stylu jeho mluvčích nevyžadoval tisíce komplikovaných výrazů. V porovnání s holywoodskými filmy přistoupil Neihardt k této problematice velmi citlivě a nesnížil se zbytečně ke stereotypům.
V téměř 80 stránkovém doslovu českého překladatele Jan Ullricha (vydání Volvox Globator) jsou pak podrobně rozepsány chyby, jichž se Neihardt nevědomky dopustil, když místy špatně přetlumočená a těsnopisem zapsaná slova Černého jelena přetvářel do knižní podoby. Samosebou v doslovu nechybí ani obsáhlé pojednání o celém životě svatého muže, neb samotný příběh mapuje pouze jeho část.
Ačkoli při výběru knih dávám přednost silně poetickým a náročným textům, nebylo pro mě čtení Mluví Černý jelen žádným utrpením, ale pohlazením po duši. Nepříjemnou pachuť mi přinesl pouze překladatelův obsáhlý doslov, který mi s ohledem na fakt, že mi indiánské téma není naprosto neznámé, přišel s výjimkou jazykovědných poznámek zbytečný.
Samotný příběh nebo spíše poselství, jež v sobě nese, jsem si nicméně vychutnal jako pohled na zapadající slunce nad panenskou krajinou. Vyprávění na mě díky prostému jazyku působilo velmi uvěřitelně a lidsky, a nejednou jsem si při něm vzpomněl na svůj pobyt v Japonsku, kde mě s podobným stoicismem a současně dětskou hravostí učili tamním zvyklostem.
Opomenu-li při hodnocení překladatelův doslov, jenž není součástí původního textu, mohu knize vytknout pouze jedinou věc. A to podtitul, který se původně objevil až s vydáním z roku 1988 a který obsahuje výraz Sioux. Tento, i přes jeho zlidovění nelze považovat za zcela politicky korektní označení Lakotů a to proto, že vznikl z francouzského přepisu slova Nadouessioux pocházejícího z jazyka kmenů Ojibwa, kteří byli lakotskými nepřáteli. V doslovném překladu se tudíž jedná o nadávku "Zmije".
Je to škoda, místo aby se naše moderní civilizace poučila ze zkušeností a moudrosti těchto lidí, zadupali jsme je do země a dnes se chlubíme tím, když se nám podaří nějaké náhodou objevit. Naštěstí jsou knihy jako je třeba tato, kde se o historii a způsobu života původních obyvatel Ameriky může čtenář hodně dozvědět. Leitmotivem této knihy je však život duchovní vypravěče Černého jelena, lakotského svatého muže. A jeho vzpomínky na bitvu u Little Big Hornu nebo na masakr u Wounded Knee se čtou jedním dechem. Zajímavé a poučné nejen pro čtenáře indiánské literatury.
/Jedna z barev/ John Trudell
/štěstí je jedna z barev/je jednou z barev/štěstí přichází tak, jako sen/takový sen/
/stvoření je to, jak se cítíme a dobro/jak myslíme, jak to cítíme, jak to činíme/
/jsme součástí snu/štěstí je jedna z barev/
/nemůžeme si koupit štěstí/nemůžeme ho prodat/nemůžeme ho ukrást/
/nemůžeme si ho vypůjčit/nemůžeme ho chytit/ale nemůžeme si ho ani vytvořit/
/štěstí nám může dodat sílu/na tom co je skutečné/a co skutečné není/
/sen o štěstí/na cestě mezi srdcem a myslí/život musí být žit a viděn/
/štěstí přichází právě jako sen/a stvoření je jednou z barev/jednou z barev/
/proto přichází jednou jako stvoření/jindy jako sen....
John Trudell - indiánský aktivista od roku 1969, písničkář, básník(původem náležel do
kmenové skupiny Dakota) Při požáru mu zahynula manželka, tchýně a dvě děti
po této tragedii začal psát a stal se jedním z mluvčích tzv. III. generace..
Velmi příjemné uchopení myšlenek, zkušeností a osobnosti Černého jelena. Jsem vděčný, že se autor staví k původní tradici a lidem s pokorou a úctou. Jedna z mála knih, která historii neromantizuje a nedevalvuje nenáboženskou spiritualitu.
Děkuji za komentáře, které jsem si mohla přečíst dřív, než jsem otevřela knížku. Zvláště děkuji za komentář KuroHaru, který mi dobře napověděl - opravdu mi stačilo číst vskutku zajímavý Ullrichův doslov a jen v některých jeho místech jsem si nalistovala kapitolu v samotném vyprávění Černého jelena.
Moc se mi líbí, že Lakotové dokázali to, co my "bílí" ve valné většině stále ještě neumíme - zachovat si svoje a přijmout to, co vypadá jako jiné. Navíc jsou tak moudří, že "především nevydělovali víru jako samostatnou instituci", také "chápali svět jako jednotu všeho, co existuje" a ještě: narození dítěte vnímali tak, že tělo sice vzešlo z jeho otce a matky, ale životní síla pocházela od toho, co my bychom mohli nazvat vědomí. A našla bych tam ještě další.
Asi tak, řekl bych, že být ministr školství, navrhl bych knížku na zařazení do povinné četby napříč všemi obory. Ocení ji hlavně lidé nabývající nemateriálních hodnot. Doslov knihy je velké plus, sedmdesáti stránková analýza o Černém jelenovi aneb to, co Vám jeho příběh delikátně vysvětlí a zakončí.
Na této knize mne nejvíce zaujala příloha překladatele, která je informačně hodnotnější, než vyprávění Černého jelena samotného. Překladatel tam popisuje kulturně-historické pozadí Niedhardova textu, líčí životní cestu Černého jelena, krátce objasní také lakotský jazyk a zvyky a tradice indiánů.
Kdo se chce dozvědět více o indiánech a jejich bohužel neslavném konci, rozhodně doporučuji knihu Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. Věřím, že genocidní likvidace této pozoruhodné civilizace, přesun jejího zbytku do zanedbaných rezervací a vymýcení jejího bohatého kulturního a duchovního světa vám bude trhat žíly stejně jako mi.
Velice zajímavé. Člověk se dozví, jak to bylo u Little Big Hornu nebo Wounded Knee, takže obohacení z hlediska historie. Etnografické pasáže mi přišly slabší, je otázka, co Černý jelen upravil po své konverzi ke křesťanství.
Velice přínosný je zhruba sedmdesátistránkový doslov překladatele, který neznalému čtenáři umožní lépe se orientovat.
Indiánskou tématiku mám ráda - životopisnou i duchovní, Nekonečný kruh je pro mne téměř modlou, ale Černý Jelen mě nepřesvědčil, vyprávění indiánského "šamana" i přepis J.G. Neihardta je zkratkovitý, povrchní, a přestože se příběh opírá o historické události, není pro mě díky stylu vyprávění uvěřitelný.
.."tehdy jsem netušil, co všechno tím skončilo. Když se dnes ohlédnu z vysokého kopce svého stáří, stále ještě vidím povražděné muže, ženy a děti ležíci na hromadách a roztroušené podél klikaté rokle a vidím je tak jasně jako jsem je tehdy viděl svýma mladýma očima. A vím, že tehdy v tom zakrvaveném blátě zemřelo a sněhovou vánicí bylo pohřbeno ještě něco jiného. Zemřel tam sen jednoho národa. Byl to krásný sen. A mě, kterému v mládí byla dána taková velká vize, teď vidíte jen jako ubohého starce , který nic nevykonal, neboť kruh národa se rozlomil a rozlétl se. Není už žádného středu a posvátný strom je mrtev."
"musím tě mnohému naučit. To, co vím, mi bylo dáno pro lidi. Je to krásné a pravdivé. Brzy nade mnou bude růst tráva a vše bude ztraceno. Ty jsi byl poslán, abys to zachránil...."
a tak mluvil Černý Jelen k Johnu Neihardtovi...a vyjevil mu svoji vizi, a kromě historie, tak krvavé a tragické (úvodní odstavec mluvi o masakru u Woudened Knee) a přiblížil kromě tradic, života, nesnází zejména duchovní svět Siouxů a severoamerických indiánů... tragický a zároveň nádherný pohled na známé-neznámé indiány a indiánskou historii. Poetické a kruté, reálné a přitom tak vzdálené. Černý Jelen žil na přelomu setkání kultur, a zažil úpadek indiánského národa, kterému bohužel ani on s jeho mocí a vizí nedokázal zabránit.
..."tehdy jsem netušil, co všechno tím skončilo. Když se dnes ohlédnu z vysokého kopce svého stáří, stále ještě vidím povražděné muže, ženy a děti ležíci na hromadách a roztroušené podél klikaté rokle a vidím je tak jasně jako jsem je tehdy viděl svýma mladýma očima. A vím, že tehdy v tom zakrvaveném blátě zemřelo a sněhovou vánicí bylo pohřbeno ještě něco jiného. Zemřel tam sen jednoho národa. Byl to krásný sen. A mě, kterému v mládí byla dána taková velká vize, teď vidíte jen jako ubohého starce , který nic nevykonal, neboť kruh národa se rozlomil a rozlétl se. Není už žádného středu a posvátný strom je mrtev."
"musím tě mnohému naučit. To, co vím, mi bylo dáno pro lidi. Je to krásné a pravdivé. Brzy nade mnou bude růst tráva a vše bude ztraceno. Ty jsi byl poslán, abys to zachránil...."
a tak mluvil Černý Jelen k Johnu Neihardtovi...a vyjevil mu svoji vizi, a kromě historie, tak krvavé a tragické (úvodní odstavec mluvi o masakru u Woudened Knee) a přiblížil kromě tradic, života, nesnází zejména duchovní svět Siouxů a severoamerických indiánů... tragický a zároveň nádherný pohled na známé-neznámé indiány a indiánskou historii. Poetické a kruté, reálné a přitom tak vzdálené. Černý Jelen žil na přelomu setkání kultur, a zažil úpadek indiánského národa, kterému bohužel ani on s jeho mocí a vizí nedokázal zabránit.
Moc ráda jsem si tuto knihu přečetla takříkajíc jedním dechem. Určitě doporučuji těm, kdo si chtějí rozšířit své informace ohledně původních obyvatel Ameriky.
dojemný příběh vypovídající o krutosti a bezpráví tzv. moderní civilizace a úpadku těch, co byli násilím donuceni se jí přizpůsobit...
Pohled na život z trochu jiného úhlu pohledu. Je nesmírně velká šoda, jakou napáchaly běloši škodu na původních obyvatelích Ameriky.
Bohužel jsem nečetl konkrétně tento výtisk, ale před rokem 1998 se mi do ruky dostal překlad právě od Jana Ulricha ještě než se podařilo vydat, předpokládám ale, že nebude velkého rozdílu.
Kniha jako taková se příliš komentovat nedá. Předpokladem je zájem o danou kulturu, v tomto případě kmene Lakota - části národa Sioux, Očhéthi Šakówiŋ nebo jakkoliv chcete.
Logicky je vypravěčem příběhu jediná osoba a to Heȟáka Sápa a jako Wičháša Wakȟáŋ - přeneseně "šaman". Vypráví příběh svého života, jako nejúžasnější je vyprávění osobní vize seslané na hranici smrti. Tímto dostává schopnost léčit a být jakýmsi duchovním vůdcem svého národa.
Jako předpokladem pro pochopení knihy bych asi uvedl přijmutí faktu, že není jediného boha, ale je obsažen ve všem. Nečekejte hrdinský epos, ale spíše pohnutý příběh kolonizace nepodrobeného národa a snahu o odstranění jeho víry předků ...
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství životopisy, biografie Indiáni USA (Spojené státy americké) Divoký západ spiritismus etnografie, národopis Siouxové životní moudrost
Kniha Mluví Černý jelen je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 81x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 38x |
| Chystám se číst | 69x |
| Chci si koupit | 26x |
| dalších seznamech | 4x |
80% tvorí rozprávanie o histórii, popis známych bitiek a útržky z tradičného spôsobu života indiánov.
20% tvorí mytológia, symbolika, duchovno a nadprirodzeno.
Kým to prvé hodnotím na výbornú, to druhé išlo mimo mňa. Hodnotenie malo byť teda jasné 4/5, ale potom som prečítal obohacujúci 70-stranový doslov a ten to vytiahol na päť hviezd.
Kniha sa čítala dobre, jediný pre mňa rušivý aspekt bol preklad všeobecne známych zemepisných názvov do češtiny (Potok poraněného kolena, Řeka tučné trávy, Pohoří ovce tlustorohé atď.). Chápem zámer – má to pôsobiť ako autentické rozprávanie indiána a napr. pri mesiacoch v kalendári alebo menách indiánov to fungovalo, ale to geografické názvoslovie mi jednoducho nešlo na jazyk.
Na záver zhrnutie – keďže je to kniha vyrozprávaná z pohľadu muža z kmeňa Oglalu (Lakota), rozdelenie dobrých a zlých je nasledovné:
Fandíme: širokej rodine Siouxov – najmä Oglalu a Hunkpapu, ďalej Čejenom a Arapahom.
Nefandíme: Vraním indiánom, Šošonom, Assiniboinom a Arikarom.
Arci-nepriateľ: wašíču.
9/10