Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová , Veronika Homolová Tóthová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352046/bmid_mengeleho-devce-650155410a05b.jpg
5
2551
730
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.... celý text
Literatura světová Pro ženy
Vydáno: 2017 , Ikar (ČR)Originální název:
A Texas-Sized Secret / One Night wit the Texan , 2016
více info...
Přidat komentář
Možná budu znít jako cynik nebo skeptik, což rozhodně nechci. Kniha mě zasáhla, místy znechutila, místy rozbrečela a velmi se mi líbil konec, který řešil často opomíjené dilema po návratu a celkovou socializaci po hrůzách, které člověk zažil. Nicméně (a bylo to jistě i způsobem vychování a také traumatem), o hlavní postavě nám tato kniha moc neřekne, vše si musíme tak nějak domýšlet mezi řádky a mnoho stran se věnuje romanci (která na druhou stranu dobře slouží jako protiklad v době, kde jen pár kilometrů za hranicemi je situace zcela odlišná). Přišlo mi, že víc než na odvyprávění příběhu se autorka soustředila na to co nejvíce zasáhnout naše city, což mi místy připadlo zbytečné a pro moji nevoli vůči červené knihovně i kontraproduktivní. Nicméně kniha je to velmi zajímavá a čtivá a jsem ráda, že ji mám ve své knihovně.
Jednoznačně skvělá kniha!
Kniha obsahovala to, co by kniha obsahovat měla!
Neumím si představit hrůzy, které paní Viola zažila, ale děkuji jí, že byla natolik silná, aby ještě po tom všem o tom dokázala takto mluvit!
Byl to velmi silný příběh doplněný fotografiemi! V Osvětimi jsem byla, a tak jsem místa poznala a měla husí kůži. Ano, i si u této knihy pobrečíte!
Konec knihy mě velmi překvapil!
Rozhodně doporučuji přečíst. A pokud můj koment paní Viola čte - děkuji vám a obdivuji vás!!!!!
Tato kniha mě úplně rozsekala. To je tak silný příběh. Měla by to být povinná četba pro dospělé. Rozhodně nedoporučuji číst tuto knihu na veřejnosti, myslím, že si cestující ve vlaku mysleli, že jsem se dozvěděl nějakou hroznou zprávu, jak moc jsem brečel.
Děkuji paní Violce, ze tu hrůzu přežila a že její vyprávění není hrubé. Je plné krásné češtiny a stále víry, že bude líp. Kniha me pohltila a celý příběh se mi (i přes ty hrůzy ) moc líbil.
Dávám nejvyšší možné hodnocení a kdyby to šlo, dám i víc. Příběh mne velmi zasáhl. Cítím se ale strašně smutně, že tu tak chválím knihu - příběh, který je tak příšerný, smutný, a pravdivý!
Co se týče struktury knihy, nemám co vytknout. Už i název nabádá k tomu, že se bude jednat o téma druhé světové války, je tam ale popsán celý život hrdinky - před i po válce. Je popsán akorát, žádná omáčka, podstatná, zajímavá fakta pěkně postupně popsány.
Obsahově nemám slov. Velmi silné. Plakala jsem, lapala po dechu, přecházelo mnou mrazení.
Stojí za přečtení, doporučuji všem. Musíte ale počítat s tím, že příběh je opravdu "strašný"!
Silny a surovy pribeh z ktoreho budete mat zimomriavky, no napisany prijemnym stylom.
Co k této knížce dodat aby to už nebylo jen opakování již napsaného. Co se týče technické stránky, tak kniha se mi četla velice dobře, je čtivě a hezky napsaná. Kdybych si nemusela dávat pauzy mezi některými kapitolami, abych jejich obsah vydýchala, tak bych napsala, že jsem ji přečetla jedním dechem. Přítomnost několika fotek (zejména těch rodinných) příšernosti obsahu dodává ještě pověstnou "třešničku na dortu". I když v tomto případě to přirovnání dost drhne, uznávám.
Co se týče příběhu Violy a lidí, se kterými se v knize potkává, tak opravdu není co dodat. Líbilo se mi, že kniha nemapuje jen život v koncentrácích, ale i před (hlavně před) a po. Dává to příběhu velikou hloubku, protože Violu poznáte i jako mladou bezstarostnou dívku s jejími sny, plány a představami o životě. Stejně jako ostatní členy její rodiny. Hrůza jejího osudu se na vás plíží pomalu, postupně. O to je strašnější a děsivější. Chování Violčiných spoluobčanů ještě před tím, než Maďarsko zasáhly důsledky války, je to, co mě na té knížce děsilo nejvíc. Vlastně ne - nejvíc mě šokovalo jejich chování k navrátivším se. Je pro mě nepochopitelné, že se našli lidé, kteří byli schopni na ně ječet, že se neměli vracet a sedět dál na jejich majetku, který jim za války sebrali. Že koncentráky byly esencí hrůzy vím. To mě nepřekvapilo. Od Němce v té době prostě člověk čekal kopanec, takže ho nepřekvapil. Ale od sousedky, kamarádky, Slováka, Maďara, jiného Žida - od nich to muselo bolet mnohem víc. Však o tom Viola píše. No, knihu samozřejmě doporučuji.
Jinak jsem u profilu Violy našla odkaz na stránku, kde je možné přečíst si o paní Viole. Vložím sem odkaz i malý citát, který ukazuje, že když se zbavili toho hnusného hnědého teroru, tak na ně nastoupil ten rudý:
"V jeden februárový deň som sa vrátila z práce a našla som dom plný príslušníkov ŠtB. Manželovi zhabali dom a predvolali nás na Miestny národný výbor v Lučenci, kde s nami zaobchádzali gestapáckym spôsobom."
http://edah.sk/family/viola-rozalia-fischerova/96/
Já nemám slov. Ještě nikdy jsem nečetla tak emociálně silnou knihu. Je nemožné jak vás tato kniha dokáže zasáhnout. V knize se poznáte celý život Violky a já jí obdivuji,že byla tak statečná a rozhodla se svůj příběh říct světu. Ze začátku to bylo ještě dobré, poznali jsem její život, její první lásku, její touhy. Ale čím dál jste četli tím to bylo horší. Nebudu tady vypisovat moje názory na tu dobu, protože to bych se snad nikdy nedopsala. Jednoduše jsem z toho znechucené, jsem znechucená tím, jak lidé dokázali být tak bezohlední a zlý. Celou dobu co jsem knihu četla, tak jsem měla slzy v očích.
Tahle knížka má tak silný děj.. Tohle je kniha na kterou jen tak nezapomenu. Tolik bolesti, smutku, ztráty a beznaděje.. Ještě když tohle píšu tak mám slzy v očích..
Mengeleho děvče začíná příběhem bezstarostné, náctileté a dost naivní Violy, avšak nemůžete se tím nechat zmást. Čekal jsem ve strachu prvních 100 stran, co přijde a věděl jsem, že to nebude pěkný. V několika knihách jsem se s Mengelem potkal jen okrajově. Trvalo to 200 stran a je to tady. Setkáte se prostřednictvím Violy tváří v tvář tomu šílenci, těm nechutnostem a zvěrstvem, které prováděl nejen jí, ale i dalším. Konec mě zase absolutně rošvihal a teď od koncentráků potřebuju chvíli pauzu
Naprosto dechberoucí vyprávění. Moc za něj děkuji. MOC. Je až neskutečné, co člověk dokáže za svůj jeden život zažít, prožít a hlavně přežít. Určitě doporučuji dalším k přečtení. Za mne nejlepší kniha na toto "otřesné" téma.
Úžasně čtivá, dechberoucí kniha. Za sebe jí zatím řadím k tomu nejlepšímu co bylo na toto téma napsáno.
Ještě nedočteno, mám jen puzení tady sdělit, že mi ještě nikdy nebylo fyzicky špatně při čtení knihy. Některé pasáže jsem četla letmo a odvracela zrak, případně jsem pro slzy neviděla. Nevím, jestli seberu sílu a dočtu. Nemohla jsem spát a i dneska se cítím pod psa... Jako matka mám opravdu problém... Nebudu srab, dočtu to, ale je to velká zkouška. Všichni, kteří to peklo přežili, mají můj hluboký obdiv, že byli schopni dál žít...
Kéž by šlo zavřít oči a říkat si, že ten kdo psal knížku má neskutečnou fantazii. Že tohle přece nemohl udělat člověk člověku. Známá se mě ptala, proč takovýhle knihy čteš? A já se jí ptala - proč ty je nečteš? Když se nebudou číst, těch pár co ještě žijí a přežily ty hrůzy přestanou vyprávět, tak se zapomene. Zapomene a i si někdo dovolí říci, že se to nestalo. Po přečtení knihy jsem chtěla jít a mít možnost Violku obejmout.... V knize je popsána část života ženy, která přežila a přemýšlím, co se stalo s dalšími ženami z táborů... A co prožívala Violka, co v knize nebylo, co viděla... A nepopsala....
Nikdy bych neřekla, že hrůzy z koncenráků půjdou popsat mile a čtivě. Na jednu stranu knihu chcete odložit, protože ufff. Na druhou stranu ji odložit nechcete, protože je to tak mile napsané. A vlastně víte, že Viola zvládne utéct, takže se těšíte na ten konec. Jediné, co bych knize vytkla je vlastně ten název. Viola (naštěstí) řádění Mengeleho nepocítila tolik, jako stovky jiných.
Běžné vyprávění z osobního pohledu s velmi silnou tématikou. 2. světová je jedna velká silná tématika. Knih na dané téma je čím dál více a tato přináší unikátní pohled ze Slovenska a částečně Maďarska, kde došlo k deportacím později. Autorka nás uvede i do veselé doby těsně před válkou a následně se pak spolu s ní procházíme postupným zvratem, který vyvrcholí deportací. Očekávala jsem ale, že pokusy budou v knize v širším měřítku než spíše jako třešnička na dortu. Příběh má šťastný konec. Určitě stojí za přečtení.
Silny pribeh, z nekterych pasazi az mrazi a jsou opravdu hodne smutne i slza ukapla. Hlavni hrdinka ma muj velky obdiv, vytrpela si opravdu priserne veci. Doporucuji precist.
I když sem si tuto knihu přála přečíst, trvalo mi to pomalu rok, než jsem k tomu našla odvahu.
Že hrůzy, kterých lidé byly sami sobě schopni páchat během války, byly neuvěřitelné, to všichni víme.
Ovšem to, co jsem pociťovala při čtení této knihy, jsem nikdy ještě nezažila.
V polovině jsem musela knihu na pár dní ponechat stranou, neboť mě natolik ovlivňovala, že jsem nemohla pokračovat.
Něco jiného je když čtete příběh, o kterém víte, že je pouze výplodem autorovi fantazie, ovšem ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jde o opravdovou lidskou bytost, dokáže to silně ovlivnit vaše momentální rozpoložení.
Můžeme jen doufat, že toto se již nikdy nebude opakovat a lidé nedovolí aby byly vystaveni situaci, kdy zatratí lidi, které milují.
Válečné příběhy bývají vždy silné, bolestivé a mají spoustu emocí. Nebylo tomu jinak ani v tomto příběhu židovské dívky Violy Sternové. Jen s hrůzou v duši jsem přečetla její příběh. Pouze s velkým štěstím a silou vůle mohla Viola přežít.
Doufám, že se nic tak hrůzostrašného v naší budoucnosti už nestane. Kniha by mohla být i čtením povinným, aby mladá generace nezapomněla !
Podobné knihy se hodně špatně hodnotí. Vlastně už dopředu je člověku jasné, o čem bude číst a jak se děj bude vyvíjet. I tak jsem ke knížce přistupovala - vím do čeho jdu, bude to kruté čtení, jsem připravená... Přesto jsem byla znovu a znovu šokovaná tím, jak se v krátké době může stát člověk člověku vlkem, jak může člověk člověka tolik týrat, jak je možné, že k něčemu takovému vůbec mohlo dojít... Paní Violu obdivuji za její postoj k životu, za její odvahu o tom všem mluvit, za její lidskost. V knížce ani jednou nespadá do škatulkování, ale vidí lidi takové, jací jsou - dobří a špatní. Bez ohledu na národnosti nebo rasu... Rozhodně kniha, na kterou se nezapomíná.
str. 161:
" "Teto Helenko, nebojte se, tohle skončí a my se opět vrátíme ke svému starému životu a jednou o tom budeme vyprávět vnoučatům. A nebudou nám chtít věřit."
Pamatuji si tu větu, kterou nám s úsměvem řekla. Měla pravdu - když jsem se občas svým dcerám snažila vyprávět o koncentráku, nechtěly to vědět. Podle mě mi nevěřily. Chápu, že se jim to muselo velmi špatně poslouchat. I mně se o tom vlastně těžko mluvilo. Snadněji se o tom říká cizímu, než blízkému člověku. Děvčatům jsem zážitky selektovala, ale i tak jim přišly neuvěřitelné a příliš bolestné. Nechtěla slyšet, že někdy někdo týral jejich maminku. Protože to znamenalo, že maminka se neuměla bránit. Že byla slabá. A to mámy být nesmějí. Mámy musí být a jsou nejsilnější na světě.
Po válce jsem někde, myslím, že to bylo během procesu s Eichmannem, zachytila informaci, že koncentráky přežilo víc žen než mužů. Že jsme tam byli přibližně stejně procentuálně zastoupeni, ale že žen přežilo víc. I v mém okolí jsem to zažila. Když už některá žena přežila selekci, málokdy spáchala sebevraždu nebo vběhla do elektrických drátů, tak jako to dělali muži. Máme v sobě nějakou velkou sílu, která nás přímo nutí přežít. Muži asi ztratí dříve víru, že přežijí, neboť se více spoléhají na svou sílu a bojovnost. A tam ji použít nemohli. Tedy mohli, ale jen na chvíli. Potom je zastřelili nebo oběsili jiným na výstrahu. "
Kniha Mengeleho děvče je v
| Právě čtených | 73x |
| Přečtených | 3 774x |
| Čtenářské výzvě | 1 159x |
| Doporučených | 342x |
| Knihotéce | 909x |
| Chystám se číst | 1 465x |
| Chci si koupit | 401x |
| dalších seznamech | 27x |
Kniha Mengeleho děvče je vyprávěním přeživší Violky, které bylo pouhých 22 let, když byla odvedena s maminkou a tatínkem do koncentračního tábora. Předtím se ale dozvídáme spoustu věcí z jejího dětství a dospívání, první láska. O jejích rodičích, bratrech, rodině i kamarádech. Knihu určitě doporučuji k přečtení i mužům, jen si nejsem jistá, jestli je bude bavit první polovina, kde se odehrává právě první láska. Hrůzy druhé světové války je třeba znát. Važme si přeživších a jejich slov, vyprávění. Klobouk dolů před všemi, kteří toto museli zažít.