Manazuru

Manazuru https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/528395/bmid_manazuru-657dab39e0ee4.jpg 4 31 4

Hlavní hrdinka Kei se snaží vyrovnat s tím, že její manžel Rei před dvanácti lety beze stopy zmizel. Netuší, zda je manžel mrtvý, nebo zda od rodiny utekl. V jeho diáři ji zaujala poznámka Manazuru, což je název malého přímořského letoviska nedaleko Tokia. Kei žije se svou matkou, vychovává dospívající dceru Momo a udržuje vztah se ženatým mužem, ale myšlenky na zmizelého manžela nedokáže dostat z hlavy. Znovu a znovu ji to táhne k moři, do Manazuru. Koneckonců tam, v hluku příboje, můžete najít všechno: ztraceného manžela, zapomenutou minulost i sebe. V Manazuru totiž vstupuje do světa, kde čas se dokáže zastavit i vrátit, zvuky se vytrácejí a věci mizí. Duchové přicházejí a odcházejí, loď na moři hoří, oběšená žena visí nad hladinou. Dějí se tam opravdu podivné věci. Děj se pohybuje jakoby ve vlnách mezi přítomností a minulostí, reálným a neskutečným světem. Plyne pomalu, ale přitom udržuje čtenáře v napětí. Díky poetickému stylu autorky, kterému nechybí prvky magického realismu, tajemno, melancholie ani jemný humor, je z příběhu cítit tichá něha.... celý text

Literatura světová Romány
Vydáno: , Argo
Originální název:

Manazuru/真鶴 , 2006


více info...

Přidat komentář

Lucienka220
02.04.2024 3 z 5

Nějak jsem se s příběhem míjela.
Kei žije v domě s matkou a šestnáctiletou dcerou. Manžel, kterého velmi milovala, před třinácti lety beze stopy zmizel. Kei v jeho deníku objeví několik poznámek, které by jí mohly pomoci zjistit, co se s Reiem stalo. Jednou z poznámek je i Manazuru, jméno letoviska u moře.
Kei se několikrát do Manazuru vypraví, o Reiovi nic nezjistí, cesty jí však přinesou vyrovnání se s Reiovým zmizením i sebou samou.

Kniha mi přišla hrozně nevyvážená. Poprvé, když se Kei zmiňuje o pronásledování, jsem si pomyslela, že má psychické problémy. Ač mám prolínání světů a japonské podivno ráda, v této knize mi nesedělo.

Líbilo se mi ale, jak jsou popsané vztahy Kei s matkou a dcerou Momo, vztah Kei a jejího ženatého milence Seidžiho i odhalování vztahu s Reiem. A i možné důvody, proč od Kei a malé dcerky odešel.
Také mne v určité chvíli připadalo, že je naznačená možnost, že ho mohla i Kei zavraždit.

intelektuálka
05.03.2024 4 z 5

Tato kniha je jako jemné předivo japonského hedvábí ....

Prolínání života a reality - a moře jako symbol vzpomínek ....

Pátrání po ztraceném muži přivádí hlavní hrdinku na hranici magických snů ....

..... Přicházíme odnikud .... a vracíme se nikam ....

A možná se v budoucnosti znovu setkáme ....

Křehký příběh o smyslu života .... doporučím.


Yunnan
08.02.2024 5 z 5

Jak já jsem se na ni těšil, když jsem loni zjistil, že vyjde. A dočkal jsem se, opět nádherného a úžasného vyprávění plného reálného života tří žen v jednom domě a zároveň života magického, hlavní hrdinky Kei, které jednoho dne zmizí beze stopy manžel Rei. Tři ženy, Kei, její dcera Momo a matka. Děkuji Hiromi za skvělou knihu a děkuji Jane Levoro za skvělý překlad a vysvětlivky na konci knihy.

Clair16
01.02.2024 5 z 5

Skutečná literatura je denní snění, říkával Škvorecký. Tady je snových vizí nepřeberné množství. Příběh začíná v realitě a také se do ní v závěru vrací, ale předivo fantazijních vjemů násobně převažuje. I v Podivném počasí v Tokiu se hrdinka na krátký čas ocitla mimo město s podobnými pocity. Přestože by mohly působit podivně, nejasně, nahodile, při čtení dávají smysl. V paměti zůstává, jak na sebe navazují, a jakkoli jde jen o dojmy, mají svoje poslání. To zdejší by se dalo shrnout jako smíření s tím, že nejsme schopni ovlivnit cizí životy, a někdy tak docela ani svůj vlastní. Nebo ještě stručněji, že „nakonec všichni odejdou“, ale vždycky zůstává naděje, že to není napořád.

„Co bys řekla sušeným houbám šiitake?“ zeptala se matka. „Říkáš sušené šiitake? No, vlastně proč ne“, odpověděla jsem trochu nezávazně. Než jasně přiznat, že je to dobrý nápad, je lepší odpovědět takhle váhavě, protože tak je zachován obecný tón konverzace. Kdybych na rovinu připustila, že to je skvělý nápad, obě bychom se cítily poněkud nepříjemně.“