Macocha
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/199161/bmid_macocha-rYV-199161.jpg
3
152
42
Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledech překračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkou druhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastním dětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledáme nitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovým excesem. Tématům, kterých se zde autorka dotýká, se v životě vyhne málokdo. Zřídka je však někdo vyřkne s tak bezohlednou upřímností, s tak jasnou rezignací na konvence a s tak omračujícími jazykovými schopnostmi.... celý text
Přidat komentář
Průměrná kniha, ale nadprůměrné divadelní představení (Studio hrdinů ve spolupráci s HaDivadlem, listopad 2018).
Knížka mě zaujala hlavně originálním stylem, který není zrovna na první pohled nejlehčí na čtení, postupně jsem si na něj však zvykla. Právě jazyk a autorčino vyjadřování mi zčásti vynahradily i absenci nějaké větší zápletky. Příběh je sice na první pohled ponurý, myslím si ale, že když se čtenář soustředí na detaily a jednotlivé nitky, z novely si odnese mnohem víc než jen tuto svrchní vrstvu.
Oslí můstky a slovní hříčky jsem našla, ale nestačí to. Svébytná autorka asi nikoli pro mne. Chybí mi trpělivost a textu radost. Po dočtení mi přišla pod ruku Ariel od Sylvie Planth. Zvláštní srovnání. Tragické, ale přesto pestré a hlavně elegantní básně, jejichž ponurostí často probleskuje radost ze života. V Macoše je nadbytek myšlenek, zběsilostí, deprese a až přebytečné vulgarity. Je to mlhovina, spletitá pavoučí síť v jejíž složité bezvýchodnosti lze snadno ztratit radost i smysl života :((
Když jsem četla Macochu - ten proud vjemů, myšlenek, halucinací a náznaků rodinných tragédií - nemohla jsem se zbavit pocitu, že i Petra Hůlová si při tom psaní možná občas přihnula. Ok - není to zrovna radostné čtení a trochu tomu chybí příběh, přesto jde o skvělý text. Macocha určitě stojí za pozornost, stejně tak i další knihy nadějné české autorky.
První polovina knihy byla zběsilá a nesmyslná. Druhá půlka už skýtala pár pochopitelných odstavců. Nejvíce se mi líbila poslední strana knihy.
Překřičet slovy skutečnost, nebo se z ní aspoň vykecat, či rovnou vylhat. A laskavý čtenář jen přemýšlí, nakolik je ona odsýpají řečová extravagance doopravdy upřímná.
jako... já nevím. Bylo to takové až psychedelické, chvílemi jsem se ztrácela, musela jsem to číst po velice malých kouscích, ale asi tak od půlky jsem se na to těšila...
Šílená kniha, v dobrém i tom horším. Začátek neskousnutelný, příliš moc hrátek se slovy, s přirovnáními, občas až uměle vpravených do textu. Ale jak už to u Hůlové bývá, poté, co se člověk četby nevzdá, dočká se odměny. Ke konci se už nedalo od knihy odrhnout, chytlo to spád a v závěru jsem měla pocit, že tou sanitkou odvážejí do blázince mě samotnou...
Místy bizarní chrlení slov za sebou z jednoho nekonečného, opilého, zábavného a syrového klubka myšlenek.
Asi 5x jsem se přesvědčovala, že budu číst dál a pak jsem to v půlce vzdala. Trápila jsem se, působilo to na mě depresivně... Připadalo mi to, jako bych četla své básně z doby dospívání posunuté do dospělých kulis, ale narozdíl od mých stručných zhutnělých vět to bylo roztažené do více stran. Prostě to pro mě momentálně nebylo "ono" - a to mám Hůlovou ráda.
Skvělá kniha, tak moc příjemně čtivá, až nebudete moct přestat a odtrhnout se od ní. Zkrátka, miluji proud vědomí!
Hůlovou mám ráda, vlastně hlavně kvůli Babičce.. Macocha je zvláštní kniha, objemem velmi decentní, vlastně i čtivá, ale trvalo mi docela dlouho ji absolvovat.. protože čtu hlavně v MHD, byl to porod.. nejtěžší je začátek knihy.
Forma skvělá.. hodně mě bavila, takhle to mám ráda.. obsah mě dráždil a bylo mi nějak protivně na duši.. některé výrazy mi hodně nesedly, ač jsem neprudérní povahy, bylo to zbytečné.. ale překvapivě jich vlastně nebylo mnoho..
Přemýšlím, jak je to s tím protivným pocitem.. co mi knížka navodila (v podivné kombinaci s blažeností nad Hůlové stylem), jestlipak to vlastně není TO VONO! Že to tak má být a že je fakt dobrá!
Ještě se přiznám, že místopisně jsem si představovala Krymskou ulici v Pze (kde má Hůlová bufáček ZENIT café) a fakt mi to přesně sedělo..
Čtu to povinně do školy, bohužel jsme si to jako skupina vybrali sami, takže nemůžu nadávat. Ale kdybych věděla, jaká je ta kniha, nikdy pro ni nehlasuju. Možná aktuální a zajímavé téma, ale provedení ne zcela šťastné. Text je samé přirovnání, ale je to spíše pouhé střílení do větru, jsou to přirovnání nedotažená. Nejednou se stane, že si při čtení takovýchto přirovnání řeknete Co to je, proč je to tu napsáno, jaký to má mít smysl? Někdy až otřepaná kliše, největším paradoxem mi přijde vypravěčova vlastní charakteristika: Jinak jsem asketický introvert se sklonem ke slovnímu exhibicionismu a darem říci mnoha slovy nic... - Bohužel, ono "s darem říci mnoha slovy nic" platí i o samotné autorce.
Knihu jsem asi po 40 stránkách odložila, protože mi začalo připadat vrstvení slovních hříček a glos jako nějaká manýra, která nestojí na pevných základech. Automatický styl psaní mi nevadí, za předpokladu že má autor co říci, tady mi začíná připomínat duševní výlev. Ad. anotace, ano mám pocit, že nás měla autorka ohromit omračujícími jazykovými schopnostmi, které ale plavou příliš po povrchu. Celkem pěkný komenář ke knize vyšel v květnovém Hostu - rozhodně stojí za přečtení.
Z mého pohledu to nejslabší co autorka zatím napsala. Téma sice silné, problémy osamělé ženy alkoholičky, ale vyprávění tak nepřehledné, že se v něm ztrácíte. Autorka má zvláštní způsob vyprávění, tím je osobitá, ale tady to už bylo příliš...... Bohužel.
Prvních pár stran jsem váhala, zda pokračovat - přece jen až zbytečná hrubost a doslovnost mě v některých místech poněkud odrazovaly a podobných věcí už jsem četla desítky. Nicméně nakonec jsem - jelikož další strany jsem spolykala rychle - musela konstatovat, že je to opět skvěle napsáno. A vlastně zcela v duchu hlavní postavy. To, že se člověk v textu občas ztrácí, ho vlastně hrdince, tak nějak ztracené ve svém vlastním životě, přibližuje.
Není to lehké čtení a chvílemi mě to úplně nebavilo, ale nakonec mě kniha pohltila a užila jsem si ji. A první odstavec je jeden z nejlepších za poslední dobu :)
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 | Stanice Tajga |
| 2019 |  Zlodějka mýho táty |
| 2006 | Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Kniha Macocha je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 203x |
| Čtenářské výzvě | 21x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 73x |
| Chystám se číst | 71x |
| Chci si koupit | 12x |
Tak bohužel... Vlastně nemůžu moc hodnotit, protože jsem nedošla ani do čtvrtiny, ale mě to prostě sr.lo.Nepřečetla jsem jedinou větu souvisle, plynule, neustále jsem se vracela a louskala věty jak prvňáček. Přišlo mi, že to čtu jak po čtyřech pivech. Odložila jsem.