Chvalozpěv na Leibowitze

Vcelku zajímavý námět s mnichy, kteří se snaží uchovat znalosti lidstva po jaderné apokalypse. Autor byl silně věřící a na knize je to samozřejmě poznat. Některé filozoficko-náboženské pasáže jsem vyloženě přeskakoval. Je třeba říct, že to není úplně nejčtivější dílo a občas jsem ke čtení přemáhal, avšak pasáže popisující okolní svět byly zajímavé. Paradoxní je, že se autor v knize jasně vymezuje proti sebevraždě, ale sám pak sebevraždu spáchal. Ale kdo jsem abych někoho soudil.

Postapokalyptické sci-fi s velkým přesahem do filozofické a náboženské roviny, byť si myslím, že kniha již dnes trochu zastarala. Byla psaná v době vrcholu studené války, kdy, s menší nadsázkou, čekalo lidstvo atomovou válku každý den. Nebo aspoň obden. Ale věřím, že ve své době, mohl tento příběh působit až mysticky.

Ke knize mě přivedla zajímavost, že sloužila jako předloha pro frakci Brotherhood of Steel v mé oblíbené herní sérii Fallout.

Po dočtení mám velmi ambivalentní pocit. Na jednu stranu mě bavila atmosféra znovuobjevování a celkový postapokalyptický setting, na tu druhou mě iritovaly náboženské motivy. Každopádně jde o hutné a poplatné dílo, které zanechá dopad, přestože se místy čte těžkopádně a náboženské úvahy a filozofování nebudou pro každého.

Z prachu atomové katastrofy povstalo nové lidstvo a v jejich čele řád blahoslaveného Leibowitze, schraňující ve svých archivech znalosti předchozích pokolení, byť jsou to často jen útržky a části, kterým už nikdo nerozumí. Je proto absurdní a nepochopitelné, když se nové generace vydají stejnou cestou jako jejich předchůdci směrem k sebezničení. Chvalozpěv na Leibowitze Waltera M. Millera jr. je odbornou veřejností řazen do zlatého fondu sci-fi a byť je to bezpochyby hodnotný a k zamyšlení vyzývající traktát o znovuzrození lidství, já sám ho za až takovou bombu nepovažuju. S nábožensky orientovanou literaturou jsem měl vždycky problém a je úplně jedno, zda je brána z pohledu minulosti nebo přenesena do vzdálené budoucnosti. Autoři navíc mají často sklon sklouzávat k sáhodlouhým mravoučným promluvám, které omílají jedno a to samé pořád dokola až do zblbnutí. Ani Millerův Chvalozpěv nebyl ve střední části tohoto nanicovatého tlachání ušetřen, takže téměř polovina knihy ztratila v mých očích smysl a význam. Zbytku pak už chyběly trumfy, aby tuhle prázdnotu přebil.

Zajímavá kniha, rozhodně. Kombinace sci-fi a katolické teologie. Nečetlo se to snadno. Z literárního hlediska mi to přišlo takové neuspořádané. Z tohoto pohledu tato kniha je tak max na tři hvězdy, jenže... Jenže Chvalozpěv na Leibowitze ve mě zanechal hlubokou stopu. Tahle kniha ze mě udělala pacifistu. Ne že by to bylo zcela Millerovo dílo, ale završilo u mě ten proces přerodu. Je to silný příběh a hlavně varování. Právě dnes v době, kdy se zcela běžně v jisté státní televizi vyhrožuje jaderným armagedonem, každému kdo se odmítá podvolit brutálnímu nátlaku. Každý tlak vyvolává protitlak, ale východiskem rozhodně není eskalace. Na zlo se nesmí odpovídat zlem.


Žalm 37:9–11

Neboť zlí budou vyhlazeni, ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, obdrží zemi.
Ještě chvíli, a ničema nebude; podíváš se na jeho místo — a není ho.
Pokorní však obdrží zemi a budou se těšit z hojného pokoje.

Lukáš 1:51–52 (Magnificat — zpěv Marie)

Učinil mocné činy svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšleli pyšně.
Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil.

Dlouhodobě již inklinuji k románům s náboženskou tématikou (prošel jsem si cestu od Dostojevského románů k českému velikánovi Durychovy, či krásné poezii Zahradníčkově), mám velmi blízko ke knihovnám a pochopitelně tedy i k zachovávání knih (v knihovně nějakou dobu již pracuji a mám na starost i digitalizaci fondu) a postapokalyptické prostředí je pro mě též zajímavé (býval jsem oddaným hráčem počítačové hry Fallout), takže jakoby se všechny prerekvizity pro tuhle knihu u mě naplnily, o to jsem měl možná vyšší očekávání.

Jenže problém není v tom, že by to tematicky bylo jiné, než jsem si nějak utvořil z anotací, recenzí a pověstí o této knize apod. Román se převážně odehrává v prostředí mnišské komunity, perspektiva křesťanského svědomí na problémy člověka je v románu obsažena na mnoha místech, máme tady taky různá "knihovnická" povolání pamatováky a kniháky, vzácné tisky – memorabilie, jadernou katastrofu a její následky. Problém je ve stylu, ve kterém je to napsané, narativní technice a strategii vypravování, prokreslení charakterů. Miller zde určitě načrtl zajímavý svět, bohužel literární zpracování dost zaostává za jaksi ideou románu. Ano, román se skládá ze třech částí, odehrávajících se v jiných staletích a z jinými postavami, takže měl autor menší prostor na hlubší vykreslení jednotlivých postav, bohužel zkušený čtenář ví, že velký spisovatel nepotřebuje mnoho prostoru, ale dokáže na minimálním prostoru vykreslit pár větami charakter celého člověka (Čechov, Kafka), to se bohužel u Millerovy prózy nedá skoro vůbec říct.

Přesto bych tuto prózu nerad úplně zahodil, obsahuje četné pasáže, které přesahují rámec banálního textového výtvoru, jenom jako narativní celek román moc dobře nefunguje. Možná pokud by se Miller zaměřil spíše na esejistickou knihu, byl bych vlastně spokojený, protože nemůžu popřít, že myšlenky roztroušené v knize jsou prostě hodny vyslyšení, ale jako příběh, který čtenáře má vést skrze jednání postav k nějakému rozuzlení, katarzi, to prostě nefunguje moc dobře, jako by na této rovině bylo vše jen načrtnuto, navrženo a sloužilo jako textová podpora k ideové stránce románu. Jenže u literárního umění by to dle mělo být naopak, propracovaná struktura díla, zajímavý a uvěřitelný vývoj postav, jazyková obratnost – slovesná uměleckost, by měly být ty nosné sloupy díla, které nesou ideu tak, že nejsou jenom její chatrnou podpěrou, ale nosnou oporou, bez které bychom hlavní myšlenky vlastně vůbec nedosáhli, tj. bez nichž by idea nemohla zazářit v překvapivém momentu prozření. Na umění je krásné, že v něm prvně nalézáme hlavně estetické potěšení, a je-li to umění skutečné, pak v estetickém zážitku probleskují nečekaně – a proto o to více zasahujíce – střípky pravdy.

„Člověk byl totiž nejen nositelem duše, ale také nositelem kultury; jeho kultury však nebyly nesmrtelné a mohly zahynout s národem nebo dobou. To pak lidské odrazy významů a lidské portréty pravdy zanikaly a pravda a význam přebývaly skryty jen v objektivních logos přírody a nevyslovitelných logos Boha. Pravdu bylo možné ukřižovat, ale vzkříšení bylo nablízku.“ (s. 176)

„Podle bratra knihovníka, jehož životním údělem bylo knihy ochraňovat, existovaly proto, aby byly uchovávány věčně. Používání bylo podružné a pokud ohrožovalo životnost, bylo žádoucí se mu vyhýbat.“ (s. 235)

„Duši nemáte, doktore. Duše jste. To, co máte, dočasně, je tělo.“ (s. 348)

„Je to tak, doktore Corsi, to zlo, o kterém jste se aspoň vy měl zmínit, není utrpení, ale strach z utrpení. Metus doloris. Přidejte k němu jeho kladnou protihodnotu, touhu po pozemské jistotě, po rajské zahradě, a možná dostanete ten svůj „kořen zla“, doktore Corsi. Minimalizovat utrpení a maximalizovat jistotu byly přirozené a náležité cíle společnosti a panovníka. Ale pak se z nich jaksi staly cíle jediné, jediný právní základ – zvrácenost. Pak už to nemohlo dopadnout jinak, než že jsme při jejich hledání našli jen jejich protějšky – maximální utrpení a minimální jistotu.“ (s. 387)

Dlouho jsem četbu odkládala v obavě, že to nic povzbuzujícího nebude. Nebylo. Je to výrazně filozofující postapo, v němž se autor vypsal ze svých děsů z toho, že lidstvo je nepoučitelné a odsouzené k (sebe)záhubě. Zajímavé je, že po dočtení vlastně nevím, jestli je autor spíš křesťan, judaista, agnostik, nebo nic z toho. Jeho smysl pro černý humor je teda až absurdní. Co vím jistě, je, že pokračování číst nechci a znova už to taky číst nechci, je to takové... realistické.
"Být knězem bylo nepříjemné v tom, že se člověk nakonec musel chovat podle rad, které dával jiným."

Obrovské překvapení. Letité, ale skvěle napsané postapo, s plasticky vykreslenými postavami a hlubokým poselstvím, propojující svět časný a věčný. Poslední část dlouho nedostanu z paměti...

Walter M. Miller napsal román o osudech lidstva v období po ničivé nukleární katastrofě. O ty, kteří přežili se stará řád mnichů blahoslaveného Leibowitze. Katolická církev se tedy snaží zachovat a uchránit co možná nejvíce poznatků z minulosti. Čtivě napsaný postkatastrofický román s náboženskou tématikou o znovuzrození lidské rasy, který i po mnoha letech od svého vzniku přinutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Knížka je už klasikou ve svém žánru.

Román důležitý spíš historicky pro vývoj žánru. Po jeho přečetní ale nedostane vlastně nic navíc oproti tomu, co už si přečtete v anotaci. Je samozřejmě zajímavé, jak autor zaplétá fyzikální termíny a situace po nukleární katastrofě do křesťanské mystiky a symboliky, ale nemůžu se zbavit dojmu, že román nikam nespěje. Existuje k němu dokonce pokračování, ale neumím si představit o čem víc by bylo. Tohle je námět tak na povídku, ne na román.

Postapo z dob hrozeb zničujícího jaderného konfliktu. Téma ani pohled na lidstvo nejsou v tomto žánru ničím ojedinělým, ale zajímavý je jako celek díky členění do tří částí, vždy cca v odstupech šestiset let, jako cyklická smyčka temna, vzestupu a vrcholu technického rozvoje, který však nekráčí ruku v ruce s tím etickým. Víra autora se odráží, v pohledech na mnišský řád coby uchovatele a nositele hodnot a vzdělanosti, náboženství coby morální autoritu, ale nijak fanatický postoj to není, v úvahách mnichů není odsudek, spíš rozjímání, snažící se vidět věci z obou protichůdných úhlů, pochopení že prostředek samotný není zlo, to je jen ve způsobu jeho využití ... Příjemné, kultivované čtení.

Tahle postapokalyptická kronika je prostě legenda, a přestože už má přes 60 let, nic jí to neubírá na síle a přesvědčivosti. Někomu se už možná bude zdát trochu oldschool, jaderné katastrofy dávno nejsou v módě a momentálně jsou na piedestalu spíš různé viry a změny klimatu. Neuškodí si ale připomenout, že od světa podle Leibowitze nás v minulosti několikrát dělilo jen málo a na rozdíl od řady novějších dystopií, tahle hrozba je pořád tady a nepříjemně reálná.

Postapokalyptické sci-fi s mírně katolickou příchutí, kterou můžete, ale nemusíte vnímat. Jedno z klíčových děl žánru.

začiatok sa tváril že to bude skvelá poapokaliptická kniha. ale pak to už bolo o ničom . no je čas pozrieťsa po novej knihe.

Souhlasím s Alex. B, skončila jsem taky v půlce druhýho příběhu.

Můj komentář bych klidně mohl nazvat Chvalozpěv na Millera. Pokud si již nikdy od něho nic nepřečtu, stačí tahle kniha...
Říká se, že pokud neznáme svou historii, jsme nuceni ji opakovat. Mniši z opatství po staletí sbírali a uchovávali střípky z dávné historie v naději, že jednou snad pochopí, jaký byl svět před apokalypsou. Přes veškeré jejich úsilí, lidé se z chyb svých předků nepoučili a katastrofa se opakovala. Řádoví bratři a my s společně s nimi bychom se mohli ptát: Kde byl tehdy Pánbůh a proč to vše dopustil?
Nechci nikomu brát jeho víru, ale stejně tak mi někdo jiný nemůže vnucovat tu svou. Náboženské přesvědčení (včetně toho křesťanského) by vždy mělo být čistě osobní záležitostí každého člověka. Jakákoliv církev (i ta katolická) je pouze institucí s určitými hierarchickými strukturami a pravidly fungování. Rozhodně nepopírám některé pozitivní funkce katolické církve v minulosti. Její působení má však i historicky stinné stránky. To už je ovšem téma pro jinou diskusi...
Kniha mě hodně zaujala svým obsahem a množstvím otázek, na které nelze najít jednoznačnou odpověď. I když post-apo román neskýtá mnoho příležitostí ke smíchu, některé pasáže či scény mi připadaly humorné. V knize se objevovaly tajemné postavy, například "věčný Žid", který čekal na návrat Krista a byl pokaždé zklamán, když si ho spletl s někým jiným.

W.M.Miller je autorom poviedok. Nikdy okrem Leibowitza nevydal uz ziadny iny roman. A aj Leibowitz je kompilacia troch starsich kratsich pribehov. A za tento roman dostal v roku 1961 (ak sa nemylim) Huga. Scifisti vedia. Proste Miller je autorom jedineho uzasneho romanu a koniec. (Tak ako je Midnight Oil kapela jedineho hitu) Necudo ze sa venuje teme post-nuklear-apokalypsy. Pisali sa patdesiate roky a ameriku opanoval strach studenej vojny a neustalej nuklearnej hrozby. Kedy inokedy, a kde inde by taketo nieco vzniklo. Mozno dalsia sanca az po 1986 Cernobylskej udalosti. Napodiv mi pripada ze sa v jadre zaobera skoro rovnakou temou ako Asimova Nadacia. Co sa stane az ludstvo z nejakeho dovodu zabudat na svoje nadobudnute vzdelanie a vedomosti? Az stratime to co formovalo nasu civilizaciu? A Miller dal odpoved. Znova to ostane tak ako v stredoveku, na mnichoch, ktori budu slepo a bez vnutorneho vedenia prepisovat nic im nehovoriace zlomky vedomosti a davat im svoj vlastny, mysticky vyznam? Cez neznale oci hrdinov pribehu sa pozerame na vlastnu minulost, a ako citatela ma bavi objavovat criepky a naznaky nasho sveta. Predstavte si seba ako atlantidana vladnuceho uzasnym silam...(a to este Miller nezil v dobe internetu facebooku a androidu), a vasi pravnuci budu hlupi, zaostali, mnohokrat zmutovani radiaciou. Snaziaci sa pochopit. Proste Miller je autor jedineho skveleho diela. Ludia maju tendenciu skumat v knihe kritiku cirkvi, ja som tam ale zbadal, ake vlastne su postavy svojim sposobom vtipne, karikatury a niekedy sa spravaju ako v groteske. Millerova zakopalipsa (moj vlastny slovotvar na ktory si narokujem autorske prava) a aj nasledne ludske ciny (nechcem spoilerovat preco sme sa dostali tam kde sme...teda oni su), zanechala ludi vo forme deti hrajucich sa na troskach niekdajsieho uzasneho sveta. Urad papeza ostal, ale najspolahlivejsi dopravny prostriedok je maly osol. A cirkev je korab, ktory preplava az do buducnosti, s celou svojou pompou, strukturou, nesuc "pochoden". Miller bol veriaci, dve a dve mu dali styri. Ine katastroficke scenare v neskorsich dielach inych spisovatelov uz nie su take prijemne, cim mladsia kniha, tym temnejsia vizia. Necudujem sa.
Dajte tomu sancu, necaka vas nijaka zdlhava seria a saga, precitate naraz, a ma to uvod jadro zaver. No dobre, jedno pokracovanie by bolo. Miller skoncil v tazkych depresiach a az do konca zivota pracoval pomalicky na pokracovani az kym si nezobral zivot. Terry Bisson pokracovanie dal dokopy a vydal nejak pred rokom 2000.

Tato kniha rozhodně není chvalozpěv na Katolickou církev. Líbil se mi autorův způsob nechat na čtenáři, jestli bude nebo nebude sympatizovat s protagonisty příběhu.
Postavy se zdály být nesympatické ne pro nedokonalost spisovatele, ale naopak pro jeho naprosto dokonalé vykreslení hrdinů katolíků. Bylo znát, že autorovi je katolické prostředí známé. Postavy se chovaly jako ukázkoví katolíci: trpěli skrupulemi, fanaticky poslouchali autority, snili o mučednictví a taky věřili ve svou názorovou nadřazenost. V tom dokázal Miller nastavit zrcadlo bez toho, aby nikoho ponížil.

Super kniha, která vás nutí přemýšlet. Nejde jen tak zhltnout a odložit.