Lada u ledu
Ema Labudová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461868/bmid_lada-u-ledu-VSv-461868.jpg
3
192
58
Ema Labudová na sebe upozornila prvotinou Tapetář, za niž byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Svůj nový příběh přesunula z Anglie do Československa, z padesátých let na konec sedmdesátých. Tématem už není vztah mezi dvěma mladými muži, ale porucha příjmu potravy. Sedmnáctiletá Lada trpí anorexií. Nějaký čas trvá, než si rodiče všimnou, že výrazně zhubla – nebo spíš že je vyzáblá na kost. Začnou s domácí léčbou, Lada dokonce na čas skončí v nemocnici, neustále bojuje s odporem k sobě samé. Tahle situace ovlivňuje běžný chod rodiny, touha rodičů ji za každou cenu vyléčit, jakkoli sama nemá pocit, že by byla nemocná, v ní probouzí hlubokou nenávist. Postupně se vzpamatovává, ale postihnou ji psychické problémy. Sledujeme vývoj jejího prvního vztahu, který přeroste v manželství, pozorujeme přerod z dítěte v dospělou ženu, která zůstává nešťastná ve vlastním těle.... celý text
Přidat komentář
Osobně se mi forma psaní moc líbila, byla to osvěžující změna. Příběh byl zajímavý, určitě si přečtu i předchozí knihu této nadané mladé autorky.
Jako první se mi dostal do ruky Tapetář. Upřímně musím říct, že mě to moc neoslovilo.. možná to bylo tou Anglií, možná i tou dobou a tím že mě ani téma moc nezaujalo. Navíc jsem věděla že to je prvotina a přišlo mi to celé takové nevyzrálé. U knihy Lada u ledu jsem moc očekávání neměla a naopak mě velice překvapila. První polovina se hodně věnuje anorexii a duševnímu rozpoložení hrdinky, bylo to velice přesvědčivé a čtivé, nicméně mě potěšilo že od druhé poloviny už se nemoc upozadila a více se zobrazoval život jako takový.
Forma psaní "ty-formy" která je dost nezvyklá mi vůbec nepřekážela. Údernost a dialogy mi někdy připomínaly trochu Dvořákovou nebo Soukupovou, které mám taky hodně v oblibě a baví mě skvěle vykreslená psychologie postav.
Když jsem navíc zjistila, že autorka je ročník 1999 doslova mi spadla brada. Pojetí románu, vykreslení doby kterou nezažila tak věrně, že jsem si to dokázala naprosto představit a celkový jazyk psaní mě prakticky ohromil. Těším se na další díla a věřím, že bude jednou z nejvýraznějších, i když také asi velmi osobitých autorek, které ne každému sednou. Za mě každopádně super.
Máš Ladu ráda, protože je k tobě upřímná. Dokážeš jí leccos odpustit, je přece glaciálka, psychicky narušená, nevyrovnaná a to se někde projevit musí. Rozumíš spoustě jejích motivací, duševních zmatků a snad i logice nenávisti k sobě samé. Vidíš její úlety ve světle těch svých.
Ale Lado, čím víc se se ti zdají sny a blížíš ke konci knihy, tím míň jsi srozumitelná a tím humpoláčtější je rozuzlení. Celé to mělo vyznít jinak a dokážeš to líp.
Ani nevím jak to shrnout, při čtení téhle knihy, se ve mě promítaly různé názory. Na začátku jsem měla problém si zvyknout na tu formu psaní, konkrétně jak je to psané v té osobě, kdy máte pocit, že mluví vlastně o vás. Po čase jsem si zvykla, ale kniha má tak negativní dějové linky, že se mi k ní špatně vracelo. Ten příběh jako celek není úplně hrozný, prostě ze života, ale chyběl mi nějaký uzavřený konec, konkrétně třeba pro primární problém anorexie.
Styl psani mi bohuzel vubec nevyhovoval, za me se kniha opravdu spatne cte. Dejova linka ok.
Ema Labudová je velmi talentovaná mladá česká autorka, která už má na kontě úspěšnou knihu Tapetář. Abych byla upřímná, mě tato prvotina svým námětem příliš nezaujala. Lada u ledu, autorčin druhý román, však pojednává o dívce trpící poruchou příjmu potravy, což je téma, které mě v literatuře lákalo už dlouho.
První část knihy se odehrává na konci 70. let v Československu a hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Lada, která bojuje s anorexií. V prvé řadě bych chtěla říct, že autorka píše nádherně! Její styl psaní působí neuvěřitelně vyspěle a díky krásnému jazyku se knížka čte skvěle. V knize jsou také dobře vykresleny pocity hlavní hrdinky, která se snaží se svou nemocí bojovat.
Mrzí mě, že se celá zápletka s anorexií vyřešila až příliš jednoduše. Osobní zkušenosti s ní naštěstí nemám, ale myslím si, že v životě to vždycky takhle snadné není. Chtělo by to se ještě více věnovat psychice hlavní hrdinky, aby čtenář přesně věděl, co člověk s anorexií prožívá. Ano, do určité míry to v knize bylo, ale bohužel to nestačilo k tomu, abych pochopila, jak se Lada cítila.
Ve druhé části autorka popisuje Ladinu dospělost, manželství, zkrátka takové ty obyčejné životní situace. Zpočátku jsem byla zvědavá, jak bude její život pokračovat, ale brzy můj zájem úplně opadl a ke konci už jsem se musela hodně nutit, abych knížku vůbec dočetla.
Celkově Ladu u ledu hodnotím 3*/5*. První část byla super, druhou považuji za zbytečnou. Styl psaní autorky byl ale nádherný a proto přemýšlím, že bych zkusila i její předchozí knihu Tapetář.
Nějakou chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na autorčin styl psaní. Považuji ho za originální, ale umím si představit, že to některým čtenářům nemusí úplně ''sednout''. Já osobně si na styl zvykla a zpětně si myslím, že určitým způsobem příběhu dodal něco navíc. Co se týče příběhu, musím říct, že byl opravdu silný. Téma anorexie je samo o sobě složité. Ti, co s touto nemocí nemají vlastní zkušenosti, jsou povětšinou velmi chytří a za nemocné by to jednoduše vyřešili. Avšak pro ty, které tato nemoc potkala, je to zcela něco jiného, nepopsatelného a těžkého. To nám příběh Lady, mimo jiné, ukazuje. Autorka se ponořila do jejích myšlenek, a to bez jakýchkoliv zábran. Proto není tato kniha lehké čtení a je třeba jí dát určitý čas. Knize dávám 3* kvůli druhé části knihy, kdy je Lada z toho nejhoršího venku a začíná život dospělé ženy. Stále se setkáváme s náznaky z její minulosti, avšak není to již hlavním tématem. Spíše sledujeme ženu, která hledá samu sebe a nahlíží do své budoucnosti. Přes to, že i tato část byla čtivá, něco mi v ní zkrátka chybělo. I přes to však knihu doporučuji a jsem za její přečtení ráda.
No musím říct klobouk dolu. Fakt me to moc bavilo a bylo mi až lito, že jsem u konce. Autorce preji plno dalsich povedenych knizek. Jen tak dal.
Hlavní hrdinka, náctiletá Lada, se potýká s poruchou příjmu potravy. Začalo to jako nevinné novoroční předsevzetí, které přerostlo do fáze, kdy Lada zhubla na 40kg a jejím celodenním jídlem se stal jeden jogurt. Příběh je zasazen do 70.-80. let, kdy se ke každé takovéto poruše přistupovalo trochu jako k rozmaru dané osoby, nikoli jako k opravdovému psychickému problému.
Kniha je velice zajímavá hned z několika hledisek. Prvním hlediskem je to, jak autorka celou knihu pojala. Nejedná se o výklad či příběh o tom, jak probíhá porucha jako taková. Jedná se o hluboký ponor do psychiky hlavní hrdinky, spolu s ní cítíme nenávist k jídlu a znechucení ze sebe samé. Polemizujeme nad životem a tím, zda to má vůbec všechno smysl - vždyť žít v jiné než čtyřicetikilové váze je přece nechutné. Druhá osoba, ve které je kniha napsaná, dokáže z počátku pro svou neobvyklost trochu činit problémy, brzy však o to víc vtáhne čtenáře do děje, stejně tak jako neuvěřitelně realistické dialogy mezi postavami. Ozvláštnění orlickoústeckou mluvou je už pouze třešničkou na dortu. Když si sečteme vše zmíněné a připočteme to k faktu, že autorce knihy je 21 let, vychází nám z této rovnice jedna vskutku výborná kniha, o které ještě určitě uslyšíme.
Tohle bylo v rámci první části skvělý! Strašně se mi líbilo, jak autorka dokázala zachytit a detailně popsat Ladiny myšlenky během anorexie... Ty popisy, když jedla nebo co se dělo potom, super! Akorát zbytek knížky zní neuvěřitelně. Nejsem si jistá, zda je reálné se v téhle fázi nemoci "přepnout" během měsíce doma pod dohledem rodičů a pak snídat, svačit, obědvat, svačit, snídat, svačit... Druhá část knihy mi přišel skoro jako příběh o někom/něčem úplně jiném.
Lada u ledu je psána neskutečně specificky. Autorka má na psaní opravdu talent a její dílo mě ohromilo. Je psané syrově, realisticky a v du formě, s čímž jsem se ještě nesetkala, ale celkem rychle jsem si zvykla. Příběh se odehrává na přelomu 70. a 80. let a je rozdělený na 2 části - 1. část je o průběhu nemoci a 2. spíš o životě hlavní hrdinky. Bylo velmi zajímavé sledovat, jaký pohled byl na anorexii právě v této době. Knihu jsem přečetla za 2 dny, což svědčí o její čtivosti. Je to trochu depresivní čtení, protože Lada to neměla jednoduché, nějak se s tím však zvládla popasovat. Jediné, co se mi nelíbilo, je chování hlavní hrdinky v 2. části. Udělala několik věcí, které mi k ní absolutně neseděly. A možná se zde vyskytovalo až přílišné množství vulgarit, ale chápu, že to mělo vystihovat Ladinu náladu. Mimochodem autorce je pouhých 22 let, takže klobouk dolů!
4⭐️/5⭐️
Nešťastná Lada ? Ale proč? Nemá ráda sebe a nemá ráda vlastně nikoho. Ztracený život. Nepochopila jsem.
Co mě při čtení knížek s tímhle tématem vždy dostane, je pevná vůle těch holek.. Já bych prostě nedokázala nejíst. Jídlo je láska přece ❤️ Ale ok, je to nemoc, takže si to můj obdiv asi nezaslouží. A tady Lada je ještě k tomu docela destruktivní případ, vzhledem k jejím dalším volbám a rozhodnutím. Ale budiž, přečtěte si to.
Hodně špatně se to čte, ale naštěstí mě to neodradilo protože jinak je celý příběh suprový a mohu doporučit. A taky hezká obálka, i za tu dávám *.
Při čtení téhle knihy nahlédnete fakt do pocitů osoby s poruchou příjmu potravy, protože autorce se zde podařilo jídlo vylíčit fakt nechutně. Ne, u téhle knihy nebudete nic zobat ani mlsat, tohle budete hltat, i když vám z toho pak bude blbě. Příběh je depka, ale skvěle, fakt skvěle napsaná. Jazyk poetický i syrový tak, že občas musíte odvrátit zrak. Emu Labudovou považuju za mimořádný talent naší literatury.
No, kde začít. Vlastně vůbec nevím, jak hodnotit. Kniha mě zaujala anotací a tak jsem jí dala šanci. První polovina byla docela dobrá, zajímavý námět...i když jsem měla docela problém se stylem vyprávění, kdy autorka skáče od jednoho k druhému, takže jsem se v ději docela ztrácela. Druhá polovina pro mě byla absolutně nezajímavá a nepochopitelná. Za mě tedy takové slabší tři hvězdičky.
Téma anorexie považuji za vyčpělé a nudné, co za nudné nepovažuji je autorčin styl a slovní zásoba. Tleskám.
Štítky knihy
psychologie česká literatura Československo 80. léta 20. století anorexie poruchy příjmu potravy psychické problémy bulimie
První části knihy nemám co vytknout. Bylo velmi zajímavé číst, co se děje v hlavě mladé holčině, proč se bojí jíst, jak těžké je vůbec něco sníst, co na to její okolí...Navíc v době, kdy se o těchto problémech ještě moc nemluvilo. Moc jsem ji fandila, aby to zvládla a nad nemocí vyhrála. Pak se Lada vdala, já ji přestávala rozumět a konec byl takový o ničem.