Lada u ledu
Ema Labudová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461868/bmid_lada-u-ledu-VSv-461868.jpg
3
192
58
Ema Labudová na sebe upozornila prvotinou Tapetář, za niž byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Svůj nový příběh přesunula z Anglie do Československa, z padesátých let na konec sedmdesátých. Tématem už není vztah mezi dvěma mladými muži, ale porucha příjmu potravy. Sedmnáctiletá Lada trpí anorexií. Nějaký čas trvá, než si rodiče všimnou, že výrazně zhubla – nebo spíš že je vyzáblá na kost. Začnou s domácí léčbou, Lada dokonce na čas skončí v nemocnici, neustále bojuje s odporem k sobě samé. Tahle situace ovlivňuje běžný chod rodiny, touha rodičů ji za každou cenu vyléčit, jakkoli sama nemá pocit, že by byla nemocná, v ní probouzí hlubokou nenávist. Postupně se vzpamatovává, ale postihnou ji psychické problémy. Sledujeme vývoj jejího prvního vztahu, který přeroste v manželství, pozorujeme přerod z dítěte v dospělou ženu, která zůstává nešťastná ve vlastním těle.... celý text
Přidat komentář
To bol ale zlepenec! Cele nejak neukotvene, nesurode, bavilo i nebavilo (debaty mladych ludi o nicom), ku koncu uz vylozene otravovalo....a zili, kym nepomreli... Musim vsak priznat, ze citanie odsypalo ako hodinky a skutocne ma zaujimalo, co sa z toho vykluje. Ako vylozene zle rozhodnutie hodnotim zamer ukotvit pribeh do 70. a 80. rokov, realie nie su vierohodne.
Příběh Lady, mladé dívky, která trpí poruchou příjmu potravy. Kniha nám ukazuje, jak s ní dokáže bojovat jak Lada, tak i její rodina, a to vše koncem sedmdesátých let v Československu. Ze slečny se stane ženou a my sledujeme, zda se dokáže poprat se životem.
Od autorky jsem četla její prvotinu Tapetář, která se mi moc líbila. Tato knížka si mě však nezískala. Kniha je psána „du formou“, která mi až tak úplně nesedí, ale to je můj osobní problém. Jinak jazyk, slovní zásoba, slovní obraty a krásné věty se mi v knize moc líbí. Co mě také bavilo, tak zmínky o spoustě knížek, které hlavní hrdinka čte, cituje z nich a podobně.
Děj je zasazen do oblasti odkud pocházím, tak mi to bylo bližší. Bohužel mi však vadilo spoustu nepřesností, co se týče doby, ve které se příběh odehrává. Něco bylo opravdu hodně zásadní, že mě to rušilo od čtení. Pokud se již použije konkrétní místo a doba, tak by se autorka měla držet toho, jak to tenkrát skutečně bylo. Při čtení jsem měla celou dobu pocit, že se příběh spíš odehrává v současnosti.
Téma anorexie mě v knize vcelku bavilo, pohled do duše dívky, která bojuje sama se sebou. Avšak když kniha přešla do druhé poloviny, začala jsem se ztrácet, někdy jsem asi úplně nepobrala, co tím chtěla autorka říci a čtení mě nebavilo.
Celkově za mě tedy průměrná kniha, ale pokud autorka bude psát dál, i tak si její další knihy ráda přečtu.
Kniha mladé české autorky, celá netradičně vyprávěna ve druhé osobě. V hlavní roli první části porucha příjmu potravy, kdy náctiletá Lada bojuje s anorexií a se sebou samotnou. Ve druhé části je Lada již dospělá a jako každý i někdy chybující. První polovina knihy mi přišla o něco lepší než druhá, celkově dobré čtení.
Lada je sedmnáctiletá studentka gymnázia, která si připadá hrozně tlustá a tak přestane jíst. Až po nějaké době přizná, jaký má problém. Děj se odehrává zpočátku na konci 70. let, takže např. podpora ze strany rodičů byla pro mě překvapením, stejně tak uvědomění si Lady, že je nemocná. Ze začátku jsem si musela zvyknout na styl psaní a dlouhé věty, nicméně kniha se mi líbila a určitě ji doporučuji.
Zaprvé - smekám za to, že takovou knihu napíše slečna ve 22 letech. Ema Labudová má skvělý stylistický jazyk, díky kterému se čte knížka defakto sama, i když pojednává o těžkém tématu, navíc zasazeném do těžké doby 80.let. Lada Krausová trpí anorexií a její rodiče jsou pevně rozhodnuti, že ji vyléčí doma. Ale kdyby Lada sama nebyla rozhodnuta se uzdravit, nikdy to nedokáží. A i přes to všechno si na ní svým způsobem musí vylívat zlost, protože celá rodina je psychicky v koncích. Myšlenky Lady, které se jí honí při každém jídle hlavou jsou skvěle zpracované a napsané, takže i neznalý člověk dle mě pochopí, že se opravdu nejedná o rozmar, ale o nemoc. Po maturitě Eva nastupuje jako účetní do Karosy, kde pracuje s Landerem, se kterým zároveň žije. A to je část, se kterou mám dost problém. Najednou totiž nečteme knížku o anorexii, ale o holce, která je ve 20 manželkou v domácnosti a i když není spokojená, je to prostě její úděl. Mrzí mě, že tady sešla Ema docela z cesty a je to obrovský skok, který najednou vyznívá jako by se jednalo o úplně jinou knihu. Možná to byl záměr, možná ne, ale ta rozdílnost je do očí bijící. Přišlo mi to docela škoda, nehledě na to, že léčení anorexie opravdu netrvá rok, ale celý život.
Moje dojmy: 7/10
bohužel se autorka nepoučila z nedostatků své prvotiny a v tomto románu pokaňkala snad úplně všechno: především "nepíšu o nesmrtelnosti chrousta, když nic nevím o chroustovi!"
autorka je úplně mimo 1) v psychologii, sociální psychologii i somatologii hlavní postavy; 2) v reáliích a vůbec vylíčení času a míst; 3) jazykových rovinách + 4) opět cpe příliš experimentů do jednoho textu (du-forma, jazyk, téma, dobové reálie...) a ani o jednom vůbec nic neví; 5) i té symboličnosti je příliš a bohužel je jen na koukání (např. doba ledová = anorexie a 70. léta)
tolik logických lapsů jsem už dlouho neviděl, na každé stránce něco, proboha, kdo tohle pustil do tisku!
kvituju, že se nejedná o další z řady terapeutických textů, v nichž je psaní sublimací chorobného nutkání, ale když autorka vstupuje do polí neoraných, měla by své dílo konzultovat s oráči, v tomto případě jednak s lékaři (těla i duše), jednak třeba i s dočasně vyléčenými osobami, pak taky s nějakým historikem a kulturologem
suma sumárum: není jednoduší psát o něčem, co je mi blízké? tematicky, dobově, ideově...
Čekal jsem, že kniha se bude víc zaobírat anorexií. Občas je vidět, že autorka v popisované době nežila, ale jinak kniha zaslouží pozornost. Osobně se mi ale "Tapetář" líbil mnohem víc.
Na autorce byl trochu vidět její věk, na knize nešlo moc poznat, že by se měla odehrávat v 80. letech, spíš jsem měla pocit, že čtu o aktuální době.
Zároveň jsem podle anotace trochu předpokládala, že bude víc řešit anorexii, její průběh, léčení a následky. Vlastně jsem ale měla pocit, že tam tato nemoc byla spíš na okraj, než že by to byl hlavní motiv
První část knihy je skvělou sondou do psychiky anorektičky, která se se svým onemocněnim pere v podstatě bez větší lékařské podpory, vlastně bez relapsu, což je těžko uvěřitelné. Vždy se znovu a znovu snaží získat kontrolu nad svým životem, často za cenu lži. Lež hraje stěžejní roli i v druhé části knihy, která je pro mě hůře uchopitelná než ta první. Rytmus knihy mi připomíná Škvoreckého romány. Občas mi vadily detaily, které neodpovídaly dobovým reáliím (např. používání současných hovorových či vulgárních slov, která se běžně v mluvě osmdesátých let nevyskytovala).
3,5 hvězdičky
Skvělá sonda do mysli náctileté dívky, která bojuje s poruchou příjmu potravy (PPP).
Zhruba první polovina knihy, která byla věnovaná primárně PPP - pecka. Naprosto jsem si užívala vyprávění ve druhé osobě, je to docela netradiční forma a textu to dodalo zase jiný rozměr a atmosféru. Já osobně s touto problematikou žádné zkušenosti nemám, ale příběh mladé Lady působil natolik sugestivně, že jsem si díky tomu alespoň trochu dokázala představit, co se odehrává v hlavě člověka, který má velmi nezdravý vztah nejen k jídlu, ale především k sobě samému.
Druhá část knihy už pro mě nebyla příliš poutavá, musela jsem se do ní nutit a místy jsem měla pocit, že čtu dva různé příběhy. Škoda, kdyby autorka Ladin příběh ukončila o pár set stránek dřív, mé dojmy by z celé knihy byly mnohem silnější.
Každopádně vůbec nechápu, že tak mladá (22 let) autorka dokázala vytvořit natolik zralý a kvalitní text. Jsem přesvědčena, že o ní ještě uslyšíme :)
První část knihy se mi líbila, jen jsem si musela zvyknout na vyprávění v druhé osobě, ale nevadilo mi. Poté co se Lada vdala, působilo na mě vyprávění dost překotné, už mi to nepřišlo zajímavé a občas jsem se vracela zpět, jestli jsem náhodou nepřeskočila stránku.
Zpočátku jsem si musela zvykat na neobvyklý vypravěčský styl, který je ale svým způsobem originální. Téma anorexie mi nebylo blízké, ale autorka jej zde prostřednictvím Lady opravdu specificky čtenáři přibližuje. Je až zarážející, jak zkreslené a pokřivené mají takto nemocné dívky vnímání svého těla. Každopádně příběh Lady čtenáře zaujme, přesto jakoby ve vyprávění a plynutí děje něco pokulhávalo a chybělo.
Vlastně to bylo moc dobrý.
Byla to moje první kniha od autorky a fakt mě zaujala. Téma, o kterém si myslím, že se moc nepíše.
Líbilo se mi vyprávění v druhé osobě, asi jsem to ještě nečetla, netuším, ale zvykla jsem si na to během několika stránek.
První část se mi líbila asi nejvíc, popisování stavů v hlavě, kterému jsem rozuměla. Přemýšlení o jídle jako o něčem, co se musí, jen aby se neřeklo. Každá žena si někdy prošla různými dietami, každá jsme chtěla mít přehled o tom co a kdy jíme, ačkoliv to bylo nesmyslné. No někdy se to může dostat až k takovým hranicím.. s tím se nedá moc dělat. Já tomu prostě naprosto rozuměla.
Čtení mi utíkalo rychle, asi to bylo krátkýma a výřečnýma větama. Ladu jsem si oblíbila. A taky jsem jí chápala.
Kniha se mi tedy moc líbila, jen ten konec byl takový.. šup sem, šup tam, nějak to bude. Ale to mi na hodnocení nijak neubírá. :)
Bylo to výborné. Vyprávění v druhé osobě mě zpočátku zaskočilo, ale rychle jsem si zvykla a přišlo mi vhodné a takové úderné.
První část pro mě byla na 5*, anorexii naštěstí neznám osobně, ale Lada mi ji velmi přiblížila.
Druhá část knihy byla také zajímavá, ale přece jen za mě méně vydařená. Asi 3*.
Moc se mi líbí autorčina práce s jazykem, a to včetně krásného (a mému srdci blízkého) nářečí.
Myslím, že o Emě Labudové ještě uslyšíme! Na svůj věk neuvěřitelná spisovatelka!
Mé první setkání s autorkou. Hodně zajímavé bylo oslovení v druhém rodě, s čímž jsem se ještě nikdy nesetkala a rozhodně to velice doporučuji. První povolina (ani ne tak část) byla velice zajímavá, někdy až trochu hrůzu nahánějící. A čtenář skutečně cítí, že i kdyby byl sebelepší rodič, tak tomu prostě hrozně těžko zabraňuje. Po Vánocích to jde ovšem s knihou trochu z kopce a trochu mi to zkazilo dojem. Takový nemastný neslaný, ale možná mě to prostě nezasáhlo tak, kam autorka mířila. Kdyby kniha skončila Vánocemi, rozhodně by byla velmi zajímavým počinem s otevřeným koncem, který by nechával čtenáře na pochybách - zvládla to nebo nezvládla?
Knížka na mě celou dobu působila hrozně depresivně, občas jsem měla pocit, že se v hlavní hrdince spojilo několik psychiatrických poruch dohromady a tím vlastně vyšuměly problémy s jídlem a váhou. Já jsem čekala trošku jiné směřování příběhu a to mě asi trochu zklamalo. Přesto byl vypravěčský styl velmi zajímavý.
Štítky knihy
psychologie česká literatura Československo 80. léta 20. století anorexie poruchy příjmu potravy psychické problémy bulimie
Od této autorky už si radši nikdy nic nepřečtu. Už její debut nebyl zrovna trefa do černého, ale tohle? To pro mě bylo takové utrpení, že jsem se nedonutila dočíst ani první kapitolu.
Z knihy na mě vůbec nedýchala atmosféra 70. let. Jediné, co by mě k tomuto období navedlo, by mohly být názvy kapitol (podle písní skupiny Beatles). Na druhou stranu jak se Beatles vztahují k Československu?
Ovšem největší problém jsem měla s jazykem. Du forma je sama o sobě zajímavý nápad, už jsem se s ní setkala v minulosti, ale místy jsem měla pocit, že ji autorka neuchopila zrovna za nejlepší konec. Dále mě uvádělo do rozpaků, jak je kniha vulgární. Jistě, vulgarismy jsou kořením mluvy, ale na mě jich tu začalo být po těch pár stranách moc. Také se tu až nezvykle často objevovalo slovíčko "no". Pokud by se vyskytovalo pouze v přímé řeči, budiž, ale v pasážích vypravěče by to být nemuselo...
V předmluvě mohly být některé věty převedeny do dialogu, hned by to vypadalo lépe. Navíc psaní dialogů zvládá Labudová docela dobře, tak je škoda, že toho nevyužila.
Korektura si mohla dát na opravě textu trochu víc záležet. Sem tam se objevila nějaká chybička.
Kdybych Ladu u ledu srovnala s Tapetářem, musela bych konstatovat, že Tapetář byl o něco lepší. Nicméně to, co jsem autorce vytýkala u její prvotiny, bych jí vytkla i tady. Posun k lepšímu tu tedy nevidím. Škoda.