Lada u ledu
kniha od: Ema Labudová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461868/bmid_lada-u-ledu-VSv-461868.jpg
3.3
191
Ema Labudová na sebe upozornila prvotinou Tapetář, za niž byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Svůj nový příběh přesunula z Anglie do Československa, z padesátých let na konec sedmdesátých. Tématem už není vztah mezi dvěma mladými muži, ale porucha příjmu potravy. Sedmnáctiletá Lada trpí anorexií. Nějaký čas trvá, než si rodiče všimnou, že výrazně zhubla – nebo spíš že je vyzáblá na kost. Začnou s domácí léčbou, Lada dokonce na čas skončí v nemocnici, neustále bojuje s odporem k sobě samé. Tahle situace ovlivňuje běžný chod rodiny, touha rodičů ji za každou cenu vyléčit, jakkoli sama nemá pocit, že by byla nemocná, v ní probouzí hlubokou nenávist. Postupně se vzpamatovává, ale postihnou ji psychické problémy. Sledujeme vývoj jejího prvního vztahu, který přeroste v manželství, pozorujeme přerod z dítěte v dospělou ženu, která zůstává nešťastná ve vlastním těle.... celý text
Komentáře (58)
Komentáře 58 Recenze 8
Ani jsem nedočetla, což mluví za vše.
Skončila jsem ve čtvrtině knihy.
Příšerně nezáživné.
Jsem myslela, že Ladu ani nedočtu a odložím ji hned na začátku. Podivná splácanina.
Na knížku jsem byla zvědavá a musím říct, že první polovina mě opravdu bavila. Zajímal mě pohled na život očima mladé dívky, která trpí poruchou přijmu potravy a jídlo bere jako největšího nepřítele. Ale bohužel druhá polovina knihy se moc nepovedla. Příběhu nic nedala. Na hlavní hrdinku jsem, kvůli jejím rozhodnutím, měla vztek.
Co však musím ocenit je zajímavý styl psaní, který autorka zvolila.
(SPOILER)
1,5/5
Tohle se teda moc nepovedlo.
Lada trpí anorexií, tady pojmenovanou smyšleným slovem glaciatismus nebo silvestrovská nemoc. Tato linka se ale brzy vyčerpá (protože přiznejme si, číst 300 stran o tom co snědla a kolik by bylo utrpení) a Lada se záhadně uzdraví.
Co se mi líbilo? Postavy spolužáků a jejich problémy, ukázka myšlení holky s ppp a taky kapitoly pojmenované po písních Beatles.
A teď
1.proč dávat jako kulisu konec sedmdesátek, když toho pak nevyužiju?
2. Medicínské nepřesnosti v době léčení Lady (jo moje profesní deformace)
3. Proč Lada mluví v první části knihy tak vulgárně a kde se to potom vytratí?
4. Rodiče Lady - na začátku úplně skvělí aby se zničehonic změnili o 180 stupňů (protože se to takhle vlastně asi více hodilo do knihy?)
5. Neučesanost děje. Na dvou stránkách popsané první dva dny svaťáku a bum další odstavec jsme na potítku..
6. Těhotenství zjištěné v prvním měsíci a do týdne svatba. Vážně ?
7. A co ta pražská část? Proboha!
8. A může mi někdo vysvětlit jak přes korekturu mohlo projít, že úplně každé slovo v knize končící ve 3.pádě na -ovi (doktorovi, landerovi, tátovi atd. končí v knize na J? doktoroj, landeroj,tátoj) Vážně, spočítal někdo kolik těch slov za knihu je?!
,,Ví jednu věc, kterou jsem řekl Sonjoj a tomu doktoroj ne. ´´ Nekecám, úplně každé slovo..
Seznamem bych mohla pokračovat, ale myslím, že stačí.
Autorka je mladá a určitě se ještě vypíše.
(SPOILER)
Zoufalá kniha.
Skrz první polovinu jsem se skoro neprokousala popisy prdů a naprosto nepravděpodobnými událostmi a postavami. Nechápu, proč autorka zasadila děj do doby, kterou si zjevně nedokáže představit. Byť rozumím, že nešlo primárně o obraz doby, nevím, proč právě tuto se rozhodla znásilnit současnou mluvou a smýšlením. Těch pár reálií socialismu, které náhodně vygenerovala, bylo spíš úsměvných.
Podobně jako nářečí, reprezentované pár slovy, která se zcela náhodně objevují v promluvách postav.
Plytkost a povrchnost knihy dokresluje i fakt, že z poruchy příjmu potravy se postava naprosto zázračně vyléčí asi za rok a o nemoci, s níž se i vyléčení perou kolikrát celý život, už ve zbytku knihy není ani slovo. Příběh se jen kostrbatě přelije do story o trablech dospívání.
Velmi povedená kniha! Čekala jsem, že Ladin problém s anorexií bude prostoupen celou knihou, takže jsem byla trošinku zklamaná, že byl intenzivně spíše jen na začátku knihy, byť v hlavě to měla Lada neustále. Kniha se četla sama, velice sympatické mi byly i nadávky Lady, které mě příběhu dost přiblížily a zlidštily ho. I zvolená forma byla moc zajímavá. Určitě doporučuju k přečtení.
Lada u ledu, titul, na který jsem byla hodně zvědavá, protože jej napsala mladičká Ema Labudová, která má na svém kontě už i nominaci na Magnesiu Literu za její předchozí román. Tato novinka určitě zaujme jak svou top obálkou, tak i tématem anorexie... Musím smeknout před jazykem, kterým je kniha napsaná, to je nádhera a prostě wow. První polovina se opravdu soustředí primárně na téma anorexie a zobrazuje jej hodně reálně... Druhá polovina už se ale věnuje spíše životu hlavní hrdinky Lady, tak jen ať víte.
Kniha byla zajímavá, skvěle napsaná, můj jediný problém bylo pár nelogický rozhodnutí hlavní hrdinky v oné druhé polovině - to mi prostě k charakteru postavy nesedělo. Lada u ledu určitě za přečtení stojí, jen nejsem tolik nadšená jako ostatní.
Pohled do myšlení anorektické holky byl pro mě zajímavý, nic podobného jsem nečetla. Způsob vyprávění a celý příběh podivný, v dlouhých větách jsem se ztrácela. Zvláštní knížka.
Knihu jsem s přestávkami četla asi půl roku (!). První polovina byla celkem čtivá, druhou jsem se prokousávala nejdéle. Závěr knihy mi přišel dějově úplně mimo, bylo tam nacpán "milostný" příběh a rozhovory, kde se autorka snažila celou kniho "dohnat" intelektuálně.
Jediné, co mi přišlo zajímavé, byly dlouhé - celoodstavcové věty. Ale celkově na 20letou autorku to ušlo.
Chtěla jsem Tapetáře ale v knihovně měli jen Ladu, no a teď jsem přestala mít chuť i na toho Tapetáře.Nebavilo, trápila jsem se s tím dlouhých pět dní, nesedl mě autorčin hodně jednoduchý styl i téma - anorektická hodně otravná puberťačka mě opravdu ničím nezaujala.
PPP už jsou poměrně ohrané téma, ani tento příběh není výjimkou, ale je to pěkně napsané, svižné. Je z toho cítit mládí, nestylizovabost ve psaní. Bez kudrlinek, pěkné.
Přečetla jsem Tapetáře a nic moc.
Dala jsem šanci Ladě.
A také nic moc, hlavní hrdinka mě strašně štvala. Text byl takový plochý.
Tak za mě teda moc vydařené! Po pročtení smíšených recenzí zde jsem se trochu obávala, do čeho jdu, ale musím říci, že mně se autorka do noty trefila, ačkoliv bych to z podstaty věci netipovala. Po knize jsem primárně sáhla jednak proto, že sdílím protagonistčino křestní (a tedy i titulní) jméno a také proto, že jsem si, co se jídla týče, sama prošla něčím podobným, byť ne zrovna "glaciatismem". Obecně jsem nikdy nemusela knihy psané hovorovou češtinou a prodchnuté vulgarismy. Nevím, zda k tomu v tomto případě přispěla ona skutečně úderná du-forma nebo především autorčin nepopiratelný vypravěčský um, ale velmi rychle jsem si na styl psaní zvykla - pak už se mi kniha četla nebývale dobře. Smekám před tím, že Ema Labudová tuto knihu napsala v tak mladém věku, myslím, že má potenciál.
Hvězdičku strhávám za to, že znám samozřejmě knihy povedenější, a taky za těch pár překlepů, které se objevily, ač na značný rozsah knihy jich na dnešní poměry bylo poskrovnu. Drobné nelogičnosti a diskrepance se taktéž vyskytly, ale obecně mi druhá část se Sonjou na rozdíl od mnoha přispěvatelů přišla dobře napojená, vyvažující onu "jednotvárnost" první části (kterou autorce rozhodně nevyčítám, poněvadž porucha příjmu potravy je sama o sobě z podstaty zacyklenou záležitostí). Jsem ráda, že mi kniha prošla rukama.
Kniha se mi nad očekáváni hodně líbila - už samotný nápad s novotvarem glaciatismus, také zvolená du-forma, ale hlavně naturalistický popis jídel, která do sebe Lada pod dozorem rodičů tlačí, výborně volená, odpor vzbuzující slova a přirovnaní, obdobně platí pro pohled Lady na vlastní tělo, klobouk dolů!
Méně věrohodně už na mě působilo prostředí té doby, myslím, že zasadit příběh do socialismu bylo zbytečné a význam má jenom proto, že mělo jít o “novou nemoc”..?
Osobně bych také mohla postrádat část se Sonjou a odchodem do Prahy, byť to bylo stále čtivé, vzhledem k hlavnímu tématu už to bylo trochu navíc.. Přesto, a se zohledněním věku(!) autorky, ode mě 5 hvězdiček:)
Tohle tedy nebyla trefa do černého. Stylisticky zajímavé, anotace zněla dobře, ale výsledek se úplně nepovedl.
Výstižnou recenzi o Ladě u ledu napsala Kateřina Čopjaková - http://www.h7o.cz/relaps-nedospelosti/. Takže za mě jen několik poznámek.
Musím uznat, že v knize se sugestivně popisuje odpor k jídlu, zhnusení z vlastního těla i celková sebenenávist anorektičky. Škoda jen, že se tu používá tolik vulgarismů, které mi k sedmnáctileté gymnazistce neseděly. A to nejsem žádná citlivka.
Sama autorka tvrdí, že doba, ve které se příběh odehrává, není vlastně důležitá. Proč tedy uvedla zcela konkrétní rok, když čas klidně mohl být jen naznačený, podobně jako místo děje? Děj pak působí jakoby vytržený z reality a navíc čtenáře svádí k hledání nepřesností (např. na straně 132 "Václav z tercie"; tercie je třetí třída víceletého gymnázia, která u nás v letech 1948 až 1989 neexistovala). Tahle nedůslednost mě mrzela stejně jako kdyby na každé druhé straně byla hrubka - je to drobnost, která zkazí dojem. Mimochodem, pár překlepů v textu se taky našlo.
Kdyby zůstalo jen u tématu anorexie, shovívavě bych hodnotila 3 hvězdami. Bohužel je tu druhá část. Nesouvisející, plná zbytečných dialogů o ničem a s velmi slabým dějem. Krok úplně špatným směrem, který knihu definitivně zabil. Za sebe nemůžu doporučit, nicméně počkám s čím Labudová přijde příště.
Takova uplne jina kniha,at uz formou,jakou je psana,tak tematem a casto i tim,jak syrove jsou nektere situace popsany. Kniha vysla u Odeonu,takze jsem vedela,ze to nebude uplne jednoduche cteni,ale cetla se dobre,i kdyz k nekterym pasazim jsem se musela vratit,abych pochopila myslenku. Zustane mi urcite v hlave,jsem moc rada,ze jsem ji cetla.
První polovina knihy byla skvělá, i když jsem si musela zvykat na styl psaní, tak mě to moc bavilo. Nicméně druhá polovina se mi nelíbila, připadalo mi jako bych četla úplně jinou knížku. Navíc konec jsem asi vůbec nepochopila.
Bohužel tohle mi nesedlo, du-forma by mi nevadila, ale styl psaní a nářečí mi nesedělo. Postavy jsem si příliš neoblíbila, dialogy byly takové moc sterilní a ploché. Od knihy jsem čekala mnohem víc. Téma knihy skvělé, zpracování už méně.
Po téhle knížce jsem sáhla zcela náhodou, říkala jsem si, že by to mohla být další zajímavá česká próza a rozhodně jsem se nemýlila.
Příběh Lady, která se potýká s anorexií je napsaný velmi sugestivní formou, až si člověk vlastně dokáže představit, že je vcelku snadné do něčeho takového spadnout.
První půlka skvostná, druhá už lehce pokulhává, rozhodně by knížce prospělo zkrácení, každopádně ale stojí za pozornost.
Jedna se o zivotni pribeh mladicke Lady, ktera vyrusta v 70.-80. letech. Nikdo by nerekl, ze tato mlada divka by nekdy mohla mit problemy s poruchou prijmu potravy, s anorexii. V knize, aspon tedy v prvni polovine, nahlizime do psychiky Lady, ktera se s touto nemoci pere. Autorka to bravurne vystihla co se muze odehravat v takovem cloveku. Co mi vadilo na druhe pulce knihy bylo to, ze uz pribeh nebyl tak zajimavy, a ani jsem neverila autorce, ze by se z takove nemoci mohl clovek dostat tak rychle. Co ale musim ocenit je krasny jazyk a uzasny styl psani. Autorka nam zde priblizuje stale aktualni a dulezite tema. 3,5⭐/5 ⭐
Od této autorky už si radši nikdy nic nepřečtu. Už její debut nebyl zrovna trefa do černého, ale tohle? To pro mě bylo takové utrpení, že jsem se nedonutila dočíst ani první kapitolu.
Z knihy na mě vůbec nedýchala atmosféra 70. let. Jediné, co by mě k tomuto období navedlo, by mohly být názvy kapitol (podle písní skupiny Beatles). Na druhou stranu jak se Beatles vztahují k Československu?
Ovšem největší problém jsem měla s jazykem. Du forma je sama o sobě zajímavý nápad, už jsem se s ní setkala v minulosti, ale místy jsem měla pocit, že ji autorka neuchopila zrovna za nejlepší konec. Dále mě uvádělo do rozpaků, jak je kniha vulgární. Jistě, vulgarismy jsou kořením mluvy, ale na mě jich tu začalo být po těch pár stranách moc. Také se tu až nezvykle často objevovalo slovíčko "no". Pokud by se vyskytovalo pouze v přímé řeči, budiž, ale v pasážích vypravěče by to být nemuselo...
V předmluvě mohly být některé věty převedeny do dialogu, hned by to vypadalo lépe. Navíc psaní dialogů zvládá Labudová docela dobře, tak je škoda, že toho nevyužila.
Korektura si mohla dát na opravě textu trochu víc záležet. Sem tam se objevila nějaká chybička.
Kdybych Ladu u ledu srovnala s Tapetářem, musela bych konstatovat, že Tapetář byl o něco lepší. Nicméně to, co jsem autorce vytýkala u její prvotiny, bych jí vytkla i tady. Posun k lepšímu tu tedy nevidím. Škoda.
To bol ale zlepenec! Cele nejak neukotvene, nesurode, bavilo i nebavilo (debaty mladych ludi o nicom), ku koncu uz vylozene otravovalo....a zili, kym nepomreli... Musim vsak priznat, ze citanie odsypalo ako hodinky a skutocne ma zaujimalo, co sa z toho vykluje. Ako vylozene zle rozhodnutie hodnotim zamer ukotvit pribeh do 70. a 80. rokov, realie nie su vierohodne.
Příběh Lady, mladé dívky, která trpí poruchou příjmu potravy. Kniha nám ukazuje, jak s ní dokáže bojovat jak Lada, tak i její rodina, a to vše koncem sedmdesátých let v Československu. Ze slečny se stane ženou a my sledujeme, zda se dokáže poprat se životem.
Od autorky jsem četla její prvotinu Tapetář, která se mi moc líbila. Tato knížka si mě však nezískala. Kniha je psána „du formou“, která mi až tak úplně nesedí, ale to je můj osobní problém. Jinak jazyk, slovní zásoba, slovní obraty a krásné věty se mi v knize moc líbí. Co mě také bavilo, tak zmínky o spoustě knížek, které hlavní hrdinka čte, cituje z nich a podobně.
Děj je zasazen do oblasti odkud pocházím, tak mi to bylo bližší. Bohužel mi však vadilo spoustu nepřesností, co se týče doby, ve které se příběh odehrává. Něco bylo opravdu hodně zásadní, že mě to rušilo od čtení. Pokud se již použije konkrétní místo a doba, tak by se autorka měla držet toho, jak to tenkrát skutečně bylo. Při čtení jsem měla celou dobu pocit, že se příběh spíš odehrává v současnosti.
Téma anorexie mě v knize vcelku bavilo, pohled do duše dívky, která bojuje sama se sebou. Avšak když kniha přešla do druhé poloviny, začala jsem se ztrácet, někdy jsem asi úplně nepobrala, co tím chtěla autorka říci a čtení mě nebavilo.
Celkově za mě tedy průměrná kniha, ale pokud autorka bude psát dál, i tak si její další knihy ráda přečtu.
Kniha mladé české autorky, celá netradičně vyprávěna ve druhé osobě. V hlavní roli první části porucha příjmu potravy, kdy náctiletá Lada bojuje s anorexií a se sebou samotnou. Ve druhé části je Lada již dospělá a jako každý i někdy chybující. První polovina knihy mi přišla o něco lepší než druhá, celkově dobré čtení.
Lada je sedmnáctiletá studentka gymnázia, která si připadá hrozně tlustá a tak přestane jíst. Až po nějaké době přizná, jaký má problém. Děj se odehrává zpočátku na konci 70. let, takže např. podpora ze strany rodičů byla pro mě překvapením, stejně tak uvědomění si Lady, že je nemocná. Ze začátku jsem si musela zvyknout na styl psaní a dlouhé věty, nicméně kniha se mi líbila a určitě ji doporučuji.
Zaprvé - smekám za to, že takovou knihu napíše slečna ve 22 letech. Ema Labudová má skvělý stylistický jazyk, díky kterému se čte knížka defakto sama, i když pojednává o těžkém tématu, navíc zasazeném do těžké doby 80.let. Lada Krausová trpí anorexií a její rodiče jsou pevně rozhodnuti, že ji vyléčí doma. Ale kdyby Lada sama nebyla rozhodnuta se uzdravit, nikdy to nedokáží. A i přes to všechno si na ní svým způsobem musí vylívat zlost, protože celá rodina je psychicky v koncích. Myšlenky Lady, které se jí honí při každém jídle hlavou jsou skvěle zpracované a napsané, takže i neznalý člověk dle mě pochopí, že se opravdu nejedná o rozmar, ale o nemoc. Po maturitě Eva nastupuje jako účetní do Karosy, kde pracuje s Landerem, se kterým zároveň žije. A to je část, se kterou mám dost problém. Najednou totiž nečteme knížku o anorexii, ale o holce, která je ve 20 manželkou v domácnosti a i když není spokojená, je to prostě její úděl. Mrzí mě, že tady sešla Ema docela z cesty a je to obrovský skok, který najednou vyznívá jako by se jednalo o úplně jinou knihu. Možná to byl záměr, možná ne, ale ta rozdílnost je do očí bijící. Přišlo mi to docela škoda, nehledě na to, že léčení anorexie opravdu netrvá rok, ale celý život.
Moje dojmy: 7/10
bohužel se autorka nepoučila z nedostatků své prvotiny a v tomto románu pokaňkala snad úplně všechno: především "nepíšu o nesmrtelnosti chrousta, když nic nevím o chroustovi!"
autorka je úplně mimo 1) v psychologii, sociální psychologii i somatologii hlavní postavy; 2) v reáliích a vůbec vylíčení času a míst; 3) jazykových rovinách + 4) opět cpe příliš experimentů do jednoho textu (du-forma, jazyk, téma, dobové reálie...) a ani o jednom vůbec nic neví; 5) i té symboličnosti je příliš a bohužel je jen na koukání (např. doba ledová = anorexie a 70. léta)
tolik logických lapsů jsem už dlouho neviděl, na každé stránce něco, proboha, kdo tohle pustil do tisku!
kvituju, že se nejedná o další z řady terapeutických textů, v nichž je psaní sublimací chorobného nutkání, ale když autorka vstupuje do polí neoraných, měla by své dílo konzultovat s oráči, v tomto případě jednak s lékaři (těla i duše), jednak třeba i s dočasně vyléčenými osobami, pak taky s nějakým historikem a kulturologem
suma sumárum: není jednoduší psát o něčem, co je mi blízké? tematicky, dobově, ideově...
Čekal jsem, že kniha se bude víc zaobírat anorexií. Občas je vidět, že autorka v popisované době nežila, ale jinak kniha zaslouží pozornost. Osobně se mi ale "Tapetář" líbil mnohem víc.
Na autorce byl trochu vidět její věk, na knize nešlo moc poznat, že by se měla odehrávat v 80. letech, spíš jsem měla pocit, že čtu o aktuální době.
Zároveň jsem podle anotace trochu předpokládala, že bude víc řešit anorexii, její průběh, léčení a následky. Vlastně jsem ale měla pocit, že tam tato nemoc byla spíš na okraj, než že by to byl hlavní motiv
Štítky knihy
psychologie česká literatura Československo 80. léta 20. století anorexie poruchy příjmu potravy psychické problémy bulimie
Kniha Lada u ledu je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 252x |
| Čtenářské výzvě | 66x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 119x |
| Chystám se číst | 170x |
| Chci si koupit | 35x |
| dalších seznamech | 3x |